Modřiny, bolest a pravda až na dřeň - Veronika Kos Loulová s ženským týmem připravuje inscenaci Jenůfy pro Festival Janáček Brno. Již deset let vede spolek Runoperun, který popularizuje operu a přináší ji do neobvyklých míst, zároveň je šéfkou v kamenném divadle. Ráda objevuje netradiční tituly, její režie jsou originální a výjimečné – a jde vždy úplně až na hloubky.

Marie Kronbergerová je přední českou specialistkou v oblasti operní italštiny. Studovala italianistiku, bohemistiku a srovnávací literatury na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po roce 1989 studovala také na Evropském institutu ve Florencii kurs o italských operních libretech. K italštině ji přivedla náhoda v podobě zrušeného oboru na vysoké škole, ale stala se jejím osudem. A přinesla jí do života další lásku – operu. To vše spojila do jednoho v podobě překladu operních libret.

Soňa GO!darská. Cena Thálie, výjimečný hlas, krásný zjev a sportovní duch. To vše je sopranistka, která opravdu „jede“. Přes den pracuje pro firmu Philip Morris ČR, večer exceluje na divadelních prknech jako Manon, Karolína nebo Markétka a ve volných dnech leze po horách, běžkuje nebo jezdí na kole - ale ne zrovna v běžných terénech. A má Thálii!

Káhira, Tokio nebo Nagano, nejenom tam zněla česká hudba zásluhou dirigenta a šéfa plzeňské opery Jiřího Petrdlíka. Je sice šéfem opery, ale věnuje se i jiným žánrům – diriguje operetu, muzikál, sborové koncerty a mezi jeho velkou lásku patří melodram. A i když je Čech, diriguje po celém světě a nejlépe se cítí v Polsku.

Přestože obě vystupují v opeře, kde ztvárňují velké a dramatické postavy, jejich velkou láskou jsou drobné a nenápadné písně. Rozhodly se je zviditelnit, propagovat a podporovat i jejich nový vznik. To vše za pomoci spolku, který založily - Lieder Society.

Zabíjet čas hudbou, i tak může vzniknout láska na celý život. Jako v případě barytonisty Miguelangela Cavalcantiho. Jeho otec chtěl, aby po škole nastoupil do armády, ale zvítězila láska k hudbě. Zpíval v Londýně, Paříži, Grazu nebo třeba Basileji, aby pak zakotvil v České republice, kde je již více jak 20 let.

Hrát na varhany po Antonínu Dvořákovi, nosit frak po Petru Ebenovi, ale přitom být originální osobnost. To vše zvládá varhaník a zakladatel festivalu Varhanní Vysočina Lukáš Dvořák. Narodil se do rodiny plnokrevného muzikanta a skladatele Martina Dvořáka, tak nebylo žádným překvapením, že si do života zvolil hudbu. A vybral si i stejný nástroj, jaký absolvoval jeho otec. Varhany.

Konec jedné éry je začátkem nového období, dívá se optimisticky do budoucnosti Nikola Márová. Již od svých šesti let věděla, že bude baletkou. Neučaroval jí svět krásných sukýnek, ale pohyb jako takový. Během své dlouhé kariéry si zatancovala všechny své vysněné role a přestože na prknech Národního divadla končí, hudba a tanec z jejího života rozhodně nemizí.

Houslistka s cítěním pro autentickou interpretaci, obrovským smyslem pro humor a nebojácným přístupem k životu, to je Simona Tydlitátová. Přestože na konzervatoři starou hudbou tak trochu pohrdala a milovala období romantické, stala se jí barokní a klasická hudba osudem.

Z nuly na sto! Tak vybudovali Filharmonii Gustava Mahlera Jiří Jakeš a Vladimír Holeš. Již jednadvacet let se starají o hudební vkus a kulturní vzdělanost obyvatel kraje Vysočina, především pak jihlavska a okolí. S orchestrem začínali úplně od nuly přesto se jim podařilo vybudovat stabilní těleso, které se může pyšnit sezonami nabitými krásnými koncerty a velkým zájmem posluchačů.