O druhých se mluví snadno. Zvlášť když zrovna nejsou u toho. Vidíme jejich chyby, hodnotíme jejich rozhodnutí a někdy máme docela jasno v tom, co by měli dělat jinak. Jenže co když naše slova nakonec vypovídají víc o nás než o těch, o kterých mluvíme?

Právě o tom si v tomto dílu podcastu Všecko DOBRÝ povídají Petr Sýkora a Johan Mádr. Proč nás tolik přitahuje mluvit o druhých? Proč nám může být příjemné společně někoho „drbat“? A kde vlastně končí obyčejné sdílení názoru a začíná pomlouvání?

Možná totiž platí stará dětská říkanka víc, než bychom čekali: „Kdo to říká, ten to je.“ Jak v rozhovoru zazní, to, co říká Petr o Pavlovi, může nakonec vypovídat víc o Petrovi než o Pavlovi.

V rozhovoru zazní i jedno jednoduché přirovnání. Když sáhneme na špinavý předmět, umažeme se. A podobné to může být s našimi myšlenkami a slovy. 

A jak z toho ven?

Třeba tím, že místo další chyby zkusíme na druhém člověku vědomě najít něco dobrého. I kdybychom si na to měli vzít lupu nebo rovnou mikroskop. 🔍

V dílu uslyšíte:

03:15 Kdo to říká, ten to je

03:44 Jak nám mluvení o druhých škodí

04:49 Proč je nám příjemné drbat

06:23 Běžné ještě neznamená správné

09:57 Jak změnit svoje návyky

10:20 I kdybychom potřebovali lupu

12:07 Sdílíme názor, nebo už pomlouváme?

14:22 Jak hovor stočit jiným směrem

15:59 Co kdybychom začali u sebe?

🔔 Dejte nám odběr, ať vám neuteče další díl.

A co vy? Dokážete na člověku, který vám není zrovna sympatický, najít něco dobrého? I kdybyste na to potřebovali lupu? 🔍

Celý seznam dílů najdete také na webu Všecko DOBRÝ a v podcastové rubrice na blogu Dobrého anděla.

Motivace – všichni o ní mluvíme, málokdo ji má však v zásobě na horší dny. V tomhle díle se bavíme o tichém vnitřním hlase, který nás táhne kupředu, i když bychom nejraději zůstali na gauči. O disciplíně jako opoře i jako pasti. O rozdílu mezi tím, co chceme dělat, a tím, co nám skutečně prospívá. A o tom, jak se vrátit k sobě v době, kdy nás svět neustále strká k vnějším odměnám.

Říká se, že návyky jsou jako železná košile – svazují nás a jen těžko se z nich vystupuje. Co když jsou ale právě ony tím, co nás každý den formuje?Jak vznikají naše návyky, proč je tak těžké je měnit a co všechno je ovlivňuje? Změna totiž nezačíná u předsevzetí ani u pevné vůle, ale mnohem hlouběji. A možná zjistíte i to, že některé rady našich babiček dávají stejný smysl jako poznatky moderní psychologie.

Stejně jako řešíme, co si dáme ke snídani, obědu či večeři a zda je to zdravé, vyplatí se zamyslet i nad tím, čím každý den krmíme svoji hlavu. Protože všechno, co scrollujeme, posloucháme a sledujeme, v nás něco zanechává. V téhle epizodě se proto bavíme o mentální hygieně, digitálním přehlcení i o tom, proč občas není špatný nápad dát své mysli trochu dietu 😊

Někdo říká, že život má určitý smysl, někdo že ho má takový, jaký mu dáme. A jiný že nemá žádný – prostě se žije. Pro některé je smyslem vydělat hodně peněz, pro jiné pomáhat druhým. Ani jedno není špatně. Roli zde hraje i životní etapa. Kde tedy smysl hledat? Nebo ho vlastně hledat nemusíme a stačí si užívat, co nám dělá radost právě teď?

Kolik opravdu dobrých rad člověk za život dostane? Kolik z nich si skutečně vezme k srdci?

V této epizodě se vracíme k dílu Williama Shakespeara. K myšlenkám, které v jeho Hamletovi zazněly před více než 400 lety a stále platí. Stejně jako to, že se jimi často neřídíme.

Proč není nutné říkat úplně všechno, co nám proběhne hlavou, nebo proč je mnohem lepší poslouchat než mluvit, i když většina z nás dělá přesný opak? A kolik energie vlastně investovat do rozhodování?

Zkrátka a dobře, pokud chcete slyšet pár dobrých myšlenek – tentokrát nejen od Petra, ale i od Shakespeara – zveme vás k poslechu! 🙂

Poloniovy rady Laertovi

Zapiš si za uši několik rad.

Neříkej, co si myslíš. Mysli na to,

co děláš, ale nedělej, co myslíš.

Buď nenucený, ale nevnucuj se.

Přátele prověřuj – ty prověřené

obručí z ocele si připni k srdci,

leč nepodávej ruku na potkání

a drzé floutky drž si od těla.

Když nevyhneš se rvačce, rvi se tak,

že všichni rváči se pak vyhnou tobě.

Naslouchej všem, však sám mluv jenom málo.

Ber každou radu, žádnou nedávej.

Na šatech nešetři a oblékej

se draze, vkusně, ne však výstředně,

vždyť podle šatů poznáš člověka –

zvlášť ve Francii, kde ti nejlepší

nejlépe vědí, jak se obléknout.

Dlužníkem nebuď a sám nepůjčuj,

o půjčku přijdeš, s ní i o přítele,

a na dluh zajde každá šetrnost.

A především – buď vždycky věrný sobě,

z čehož pak jasně, jak den z noci plyne,

že nikoho sám nezradíš. Tak sbohem –

kéž požehnaně zraje tahle rada.

William Shakespeare, Hamlet

Překlad: Martin Hilský (2001)

Academia, Praha 2009, ISBN 978-80-200-1819-9

Říká se, že štěstí je cíl. Je tomu opravdu tak?

V 11. dílu podcastu si Petr s Johanem povídají například o tom, proč se štěstí často objeví právě tehdy, když ho přestaneme hledat, nebo proč si tolik z nás nastavuje termín „až potom“ – až dodělám, až vydělám, až budu někdo...

Ale co když za štěstím není žádné velké „wow“? Co když je to jen tiché „jo, teď jsem šťastný“, které v nás zazní uprostřed obyčejného dne – díky maličkostem, jako je skvělá snídaně, doběhnutá tramvaj nebo úsměv od cizího člověka?

A co když, možná, máme už teď všechno, co k němu potřebujeme?

Říká se, že úspěch je z 20 % "ú" a z 80 % "spěch". Ale neuniká nám v tom "spěchu" něco podstatného? V této epizodě se Johan s Petrem baví o chvílích, kdy nehrajeme "roli", ale opravdu žijeme. Kdy vrchol není konec, ale začátek něčeho nového. Kdy pocit úspěchu nepřichází s aplausem a obdivnými pohledy, ale s vědomím, že jsme na správném místě. Že to, co děláme, opravdu odráží to, co chceme.Protože možná je úspěch právě v tom – být sám sebou, i když okolní svět očekává, že budeme někým jiným.

Láska je skvělá věc. I když nám občas lehce vypne mozek. A je to vlastně v pořádku – jen je dobré ho čas od času zase zapnout. Hlavně když si vybíráme partnera pro život. Proč se kromě zamilovanosti vyplatí vnímat i obyčejné, ale zásadní věci, jako je míra nesobeckosti, emoce a rozum? A jak budovat a pečovat o vztah tak, aby nám v něm bylo dlouhodobě dobře?

Na začátku roku si často dáváme předsevzetí. Chceme velké změny. Hned. Teď. Jenže člověk není stroj a vůle není nekonečná. Místo velkých změn, se kterými nedokážeme držet krok, jsou lepší ty drobné – ty, které nás nenutí bojovat sami se sebou a časem se promění v chytré návyky. Když se o ně každý den jen trošku postaráme, ty velké změny si nakonec cestu najdou samy.