Další díl z cyklu Víra ve tři ráno (S3E01) v němž bratr Filip odpovídá otevřeně na to, proč opustil husitskou církev a vydal se radikální cestou chudoby a nezajištěnosti tak, aby mohl být s čistým svědomím biskupem a především člověkem, který se neštítí maličkých a stigmatizovaných.

V této epizodě se ponoříme do prostoru, kde víra není triumfem, ale zápasem. Homilie v údolí stínů je osobní i univerzální – pro všechny, kdo prošli temnotou, ztrátou, tichem. Je to slovo, které se nebojí bolesti, ale zároveň ji nepokládá za poslední pravdu. Mluvíme o naději, která nevzniká z iluzí, ale z přítomnosti. O Bohu, který není daleko, ale blízko právě tam, kde se zdá být nepřítomen. O tom, že i v údolí stínů může zaznít hlas, který nese světlo. Poslechem této epizody vstupujete do prostoru, kde se slovo stává útěchou, výzvou i modlitbou.

Někteří se ptají, proč chodím bosý. Je to dotek se zemí, s tím, co je skutečné. Dřív než budeme chodit po vodě, musíme se naučit chodit po zemi – zpomalit, naslouchat hlíně, střepům, sobě. Spiritualita, která mě proměnila, není ta z kazatelen, ale ta „zdola“. Je to cesta ztroskotanců, těch, kteří se ztratili. Neučí nás být dokonalými, ale celými – s chybami, touhami, pochybnostmi. Kříž není triumf, ale tíha selhání, kterou neseme spolu s Kristem. Dvanáct kroků mi otevřelo oči. Přiznat bezmocnost není slabost, ale začátek skutečné síly. Skutečná moc není na vrcholu, ale na dně. Až uznáš, že vlastní síly nestačí, budeš připraven přijmout tu Kristovu. Modli se nohama. Zuj si boty. Dotkni se země. Cesta začíná právě tady – pod tvýma nohama.

V této epizodě se ponořím do hlubokého a osobního zamyšlení nad Božím mateřstvím. Inspirací mi byla mystička Juliana z Norwiche, Ježíšova slova o kvočně chránící svá kuřátka i vlastní zkušenost s vírou, závislostí a uzdravením. Mluvím o Bohu, který není jen Otcem, ale i Matkou – laskavou, soucitnou, tvořivou. Sdílím, jak mi mariánská spiritualita pomohla najít cestu ze závislosti, jak mě formovali učitelé jako Richard Rohr či Eduard Tomáš, a proč věřím v Boha, který se dotýká lidského srdce bez podmínek. Epizoda je výzvou k odvaze, soucitu a pravdivosti. Je to pozvání k tomu, abychom se nebáli Boha, který nás objímá jako Matka – i když to znamená rozšlapat pár kalkulaček a naslouchátka.

Ubalil jsem si cigaretu, abych vám napsal opět kázání. Mnozí si o něj píšete, jiní ho rádi posloucháte. Přiznám se, že mi není vůbec dobře. Ale ten, který mne před třiceti roky povolal je tu se mnou a dodává mi sílu. Mezi póly života a služby je slyšet Ježíše, který mluví o kněžství: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás, a ustanovil jsem vás, abyste šli a přinášeli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo.“ (Jan 15,16)  Co znamená být knězem? Téma, které se rozplétá mezi vteřinami ticha, v hlasech těch, kdo zůstávají beze jména. Před  třiceti roky jsem věřil ve vznešenost úřadu; dnes je pro mě kněžství spíše otázkou existenciální – „Být člověkem uprostřed nelidskosti “

Kdo má vlastně právo vstoupit do chrámu spolu s chudými? Odpověď je paradoxní, a přesto jasná – v chrámu mohou přebývat jen ti, kdo dokážou žít jako křesťané i mimo něj. Víra není záležitostí výsadního místa, ale každodenního života. Chrámový práh překračuje ten, kdo nese Boha v sobě všude, nejen u oltáře. Dietrich Bonhoeffer nám připomíná, že zpívat gregoriánský chorál může jen ten, kdo se zastává pronásledovaných. My dnes doplňujeme: právo modlit se náleží tomu, kdo se i "venku" statečně zasazuje o svobodu, spravedlnost a lidskou důstojnost. Rozhovor s Bohem patří těm, kteří jednají ve prospěch člověka. Náboženství, které nevede k lásce, se stává pokryteckým. Modlářské dodržování zákonů, které povyšujeme nad jejich smysl, je legalismem. Farizejský separatismus se projevuje tím, že se odmítáme solidarizovat s ostatními, v dobrém i ve zlém – od zásluh až po viny. Dělíme svět na hodné a nehodné, na "správné" a "špatné" strany hranice, aniž bychom si uvědomili, že linie mezi dobrem a zlem vede napříč našimi srdci.

Jsme online. Neustále. Scrollujeme, lajkujeme, sdílíme. Ale zatímco naše obrazovky září, uvnitř nás se rozprostírá tma. Digitální svět nám nabízí vše – kromě toho, co skutečně potřebujeme. Duchovní hlad. Tichý, nenápadný, ale neúprosný. V této epizodě se ptáme: Proč nás technologie nedokážou nasytit? Co ztrácíme, když vyměňujeme vnitřní ticho za nekonečný tok informací? Inspirujeme se učením Thich Nhat Hanha, buddhistickou moudrostí i křesťanskou tradicí, abychom pochopili, proč smrt není konec, ale proměna. A proč právě konfrontace se smrtí může být klíčem k opravdovému životu. Tahle epizoda není pro ty, kdo hledají rychlé odpovědi. Je pro ty, kdo se nebojí podívat do hloubky – a možná i trochu do temnoty.

V této epizodě se ponoříme do temné kapitoly evropské historie, kdy se během osvícenství rozhořela nečekaná vlna upíří hysterie. Proč se strach z nemrtvých nešířil během „temného středověku“, ale právě v době rozumu, empirismu a vědeckého pokroku? Jak se církev vyrovnávala s lidovými představami o duších kacířů a sebevrahů, které se vracejí z hrobu? A proč se moderní člověk, zbavený víry, bojí víc než středověký rolník? Zkoumáme, jak se osvícenství stalo líhní hrůz, kde se racionalita střetla s nevysvětlitelným. Připravte se na epizodu plnou paradoxů, vykopaných mrtvol a otázek, které si klademe "výhradně" ve tři ráno.---

Jak se loučíme s těmi, kteří překročili práh? Tato epizoda je tichým putováním mezi světy – skrze pohřební rituály, kulturní zrcadla a duchovní symboly, které formují naše vnímání smrti. Inspiraci čerpá z filmu After.Life, kde zazní slova:  „Lidé často nevědí, co opravdu chtějí... dokud není příliš pozdě.“ Výpověď plná stínu i světla, výzva k bdělosti v každé fázi života.

Z_aposlouchejte se do úvah, kde smrt není konec, ale spíše mystickou pozvánkou do života (Ars Moriendi...)._ Je to epizoda pro ty, kteří touží pochopit, proč se i loučení může stát svátkem – a jak se v prázdnu rodí nový význam.

V této epizodě se vydáváme opět na cestu mezi životem a smrtí. Od pohanských pohřebišť přes středověké kostnice až k reformním hřbitovům – objevujeme, jak se víra proměňuje tváří v tvář konečnosti. Hřbitovy tu nejsou jen jako místa pohřbu, ale jako duchovní krajina, kde se protínají příběhy, tabu, paměť a naděje....