Z Mlékárna Kafé jsme vyšli plni kávy, koláčů a životních múder. Leč všechna témata zastínilo přiznání nejtemnější. Lukáš býval rozervaným mladým mužem a psal básně. A není lepšího důkazu zrání než odvaha po letech přečíst vlastní mladickou poezii nahlas.

Turistika

Tvá ňadra jsou jako tibetské Himaláje,

vyrazím si na ně na túru,

až na špičky hor budu šplhat vzhůru

a pak drze sejdu do údolí naděje.

Pak již toliko Mikulčice, akropole Velké Moravy, a řidič, jenž o navigacích pravil: „Každá jednou udělá chybu“. Dodnes nevíme, zda mluvil o navigaci, či ženě. Stejně jako nevíme, zda zralost nebyla právě nechat Turistiku navždy v šuplíku.

Na Věrozvěsty přichází krize. Nekonečná asfaltová rovina, slunce nad hlavú a Lukáš zoufale hledající stinnú klikatú pěšinku. I nalezli jsme Kopřivovú alej a lužní les, jenž byl navzdory svému jménu balzámem na duši i kůži.

Rozjímáme, zda má Česko svůj veliký epický trail, či jest naše země spíše bezpečným přístavem. A zda člověk musí na velkú cestu přes oceán. Nemusí. Velká cesta si tě musí sama zavolati. A možná právě ve zralosti poznáš, která volá tebe a která toliko dobře vypadá na Instagramu.

Pak už vodáctví „ahój“, bazény coby české modré neštovice, trpaslíci a chatičky, které nenápadně dorostou ve 4+1. A nakonec český laskavý humor…. Neb ten jako takový jest nesmysl. Smyslem všeho jest laskavost.

Po Lukášově porodu na zaměstnaneckém WC v podniku příznačně zvaném Dobrota jsme již neměli kam klesnouti. A tak jsme klesli ještě níže ke Kontrafaktu a primitivnímu chlapeckému humoru, jehož hymnou budiž. Jsme blbí a ještě jsme na to hrdí. Neb zralost zjevně neznamená, že musíš dospěti úplně.

Pak vstúpíme do CHKO Soutok, potkáme chýši z časů Velké Moravy, Tolkienovy Enty i černou kočku, na níž Lukáš prakticky předvede svou pověrčivost.

Od víry staré přecházíme k víře nové, AI. Kde nám pomáhá a kde již ukusuje z autenticity. A nakonec luxus. Chlazené ručníky a písek, jenž nepálí. Zralost možná znamená i věděti, kolik pohodlí potřebuješ. Pro jednoho Trojúhelník smutku, pro druhého Trojúhelník radosti.

Vydáváme se do časů, kdy v Americe zuřil Eminem, v Česku však Aneta Langerová, do časů kreditů. Vzpomínáme na Libimseti, na krásnú dobu, kdy člověk mohl udělati hovadinu a ona nezůstala navěky na internetu.

Přemítáme, kterak jsme zráli spolu s technologiemi. Z balení naživo se stalo seznamování onlina a z cédéček empétrojky. A zatímco svět se nám nyní vejde do kapsy, soukromí se z ní nenápadně vytratilo.

A jelikož zralý muž musí býti připraven na vše, vybíráme si i hudbu na vlastní funus. Odejíti se správným playlistem, to již chce charakter. Řeč je pak u místa zvaného Rendez-vous i o závěti.

Míříme do Břeclavi, kde žije Guatemalec Fredy a tisíce Chorvatů. Začíná pršet i my se jako Cyril a a Metoděj před kapkami chráníme projímavými verši slovenských básníků Kontrafakt.

Díl plný nenadálých setkání. U starého domku pod ořechem, kde si Lukáš pamatuje upracované ruce vinaře, zjišťujeme, že pán již jedenáct let není mezi námi. Dům však stojí, rodina žije a burčák teče. I to jest zrání. Něco odejde a něco po nás zůstává.

Vnuk Adam nám vloží do rukou vejce, v němž se právě klube kuřátko, a ukáže vinohrad, jejž hejno špačků během chvilky zlikvidovalo na padrť. I pochopili jsme, proč po vinicích hřmí děla. A že nešla po nás, klucích z města.

Pak přišla pekařina dřina a otázka, zda jest těžší vlastníma rukama uplácati marketingový produkt, či meruňkový knedlík. Přes české dokumenty doputujeme do Valtic, kde jest zmrzlinoholik Martin konečně puštěn k lizu. A rada zralého muže budoucím zeťům. Chceš li získati tchána a tchyni, dobře napeč cukroví.

Ve vinicích se opět střelba ozývala a pacholci z města naznali, že stejní věru nejsou. I přišla řeč na vztahy, na hledání sobě družek podobných. Umíme se zamilovat do odlišnosti, rajcuje nás jinakost? Nejzdravějším kořením života jest pestrost!

Cestou na oběd za tři tisíce dukátů rozjímali jsme o jídle z pumpy, rajčeti vypěstovaném geotermálními vodami na Islandu i smážu v bistru u rybníka Nesyt. A též nad otázkou zásadní: lze píti Starbucks Venti a přitom „stay underground“? Inu, pestrost.

Pak opět zahřměla salva z děla a cestu nám zkřížil nebezpečný labuťák, jenž šel Věrozvěstům po krku. Leč přežili jsme a bez kočáru došli až k Hraničnímu zámečku. Tam usedli jsme k obědu s výhledem na bazén, kolem něhož se hemžili MAMILové. A příemítali jsme o bílém obraze, co všechno v něm jsme schopni viděti.

Na svatém kopečku vanul Duch svatý i vítr tak ukrutný, že jsme si připadali jako dva dobrodruzi v divočině. Přeskakovali jsme klády, čelili komárům a statečně postupovali vpřed divočinou mikulovskou.

U Božího hrobu vanulo cosi méně svatého, dle odéru marihuana. Přes horoskopy jsme došli ke sportu. Lukáš potřebuje hru, soupeře a míč, Martin se raději sám trápí během, kolem či plaváním. Z čehož vyplynulo jediné. Lukáš by rozhodně neměl dělati triatlon.

A nakonec poznání o zrání. Lukáš život odjakživa aktivně tvoří, Martin jej dlouho spíše pozoroval skrze knihy, filmy a druhé. Až poslední léta jej učí riskovati, tvořiti a býti odvážným. Neb zestárnouti jest snadné. Dozráti již méně.

Ráno v Mikulově bolela hlavička i dušička. Zavzpomínali jsme na víno zvané příznačně Prameny, na veliká opilství, malé útěchy a staré křivdy, jež nám drahé polovičky učinily. No, trochu litovali jsme se.

Rozjímali jsme o rozchodech, odpuštění druhým i sobě samým a o tom, zda zralost znamená odpustiti, pochopiti, či toliko přestati vláčeti staré bolesti všude s sebou. Došli jsme alespoň k jednomu múdru: porozumění není lékem, toliko prvním krokem.

Pak nás v bistru Popie's spasila křenová i krupičná espuma a my otevřeli českú světničku jménem humor. Brit suše píchne, Čech bližního svého potměšile shodí. A pak již hodovati, smáti se, žíti a vzhůru na Svatý kopeček.

Po krmi v Café Fara jsme kráčeli přes Tabulovú horu a vedli hovory tak znamenité, až jsme po padesáti minutách u Kozího Hrádku v Mikulově zjistili, že se z nich nenahrálo zhola nic. Mladší Věrozvěst by možná zaplakal. Zralejší zanadává a jde dál

A dobře jsme učinili. Náhoda nám vzápětí přivedla paní domu Martinových snů, jejíž muž kdysi vydražil Lukáše ku snídani. I potvrdila se stará pravda. Lukáš jest gigolem, toliko své služby poskytuje za stravu.

Pak už Mikulov sázel jednu náhodu za druhou, až nás v krčmě se jménem Radosti svedla náhoda s partou automobilových novinářů, kteří s Volkswagenm byli na cestě ku Vídni. Možná jest zrání právě schopnost přestati lpěti na scénáři. Něco se nenahraje, něco jiného se stane. A často jest to lepší.

.Vytáhli jsme 42 ryze českých fenoménů Milana Tesaře a zkoumali, co nás činí národem hasičáren, ochotníků, knihoven, akvaristiky, hokeje, pejsků a zdrobnělineček.

Zírali jsme na otce s dětmi lovícího kapra v Nových Mlýnech, Lukáš přidal svědectví velvyslanců exotických, jací vlastně Češi jsou, a společně jsme se nořili do DNA, ba místy až na samotné dno, české nátury.

Pak jsme vystúpali na Děvičky a vám, milí spolupútníci, zanechali další slovo do naší gatsbyovské tajenky o zrání. A též výzvu: pošlete nám své nejčeštější slovíčko, novotvar či zdrobnělinečku. Neb Čecha poznáš po řeči. A po hasičárně.