Šla jsem na terapii, abych našla ten zdroj mé nulové radosti o pár dní později na večeři s kamarádkou. A šla jsem na večeři s kamarádkou, kde jsem se v sobě nechtěla pitvat, až jsem to nakonec udělala a došla k závěru, že jsem se nechala příliš ovlivnit tím, co mi říká okolí.

Když energii investujete do jedné věci, druhou věc nekontrolujete tak, jak jste byli zvyklí. Logicky. A já si proto do své hlavy nechala vstoupit myšlenky, které nebyly moje. Názory o tom, co by se mělo a nemělo, jak se život má žít a jak je to vlastně "správně". Ale co když jsem prostě v pohodě s tím, že žiju v extrémech?

Můj přístup nerovná se tvůj. A je to v pohodě. Jen se možná pojďme zamyslet nad tím, že sociální sítě tvoří jen deset procent z celého našeho dne, ne-li méně. A že rady a doporučení dáváme na základě pár obrázků a pár obsahu, který se vygeneroval z nějakého záměru.

A taky si možná pojďme uvědomit, že náš přístup k životu nemusí vyhovovat někomu jinému. Protože mně normál nevyhovuje. Nevyhovuje mi průměr. Ale to přece neznamená, že žiju špatně. Právě naopak.

Co když víš, že tě tvůj život baví, ale najednou to necítíš?

Těším se na věci, které přicházejí. Baví mě moje práce, přednášení i to, co tvořím. Jen se někde cestou ztratila ta emoce. Ten pocit radosti, který to všechno dřív doprovázel.

Nevnímám to jako klasické „už nemůžu“. Spíš jako otázku: „Kam se poděla moje radost?" A protože tentokrát odpověď nemám, jdu ji hledat. I s pomocí terapeuta.

Tenhle díl je o tom, že nemusíme čekat, až bude opravdu zle, abychom si řekli o pomoc. A že někdy můžeme jít příkladem i tím, že přiznáme: Nevím. Ale chci tomu porozumět.

Ráno otevřeš oči a nechce se ti vstát. Ne proto, že bys byl unavený, ale protože víš, že ve chvíli, kdy vstaneš, začne všechno, co musíš. Práce. Povinnosti. Rozhodnutí. Lidi, kterým máš odpovědět. Věci, které máš vyřešit. A někde mezi tím se ztratilo to, co chceš.

Poslední dny přesně tohle řeším. A došlo mi, že možná nepotřebujeme chtít všechno, co musíme udělat. Potřebujeme pořád chtít život, který tím vším stavíme.

O rozdílu mezi musím a chci. O životě postaveném na úkolech. O čekání na radost. A o tom, proč možná nemusíš mít chuť vstát, abys nakonec prožil den, který za to stál.

Protože některé dny nezačínají radostí. Ta přijde až někde cestou. Jó, a to si píšu jako úkol ode mě pro mě.

Kolikrát už jste si řekli, že tentokrát začnete znovu? Nový měsíc, nový systém, nový vztah, nový plán. Jenže do každého nového začátku si bereme jednu věc s sebou – sebe.

Možná proto nepotřebujeme všechno zahodit a postavit znovu. Možná potřebujeme začít postupně měnit jednotlivá prkna své vlastní Théseovy lodi. Naše reakce, rozhodnutí, hranice a vzorce, které nás znovu a znovu dostávají na stejné místo.

Protože skutečnou změnu možná nepoznáme podle toho, že přijde nová situace, ale možná že ve stejné situaci zareagujeme jinak.

Kdy jste naposledy udělali něco, co vás vůbec nikam neposunulo? Nezlepšilo vám to zdraví, kariéru, vztah ani fyzičku. Nic jste se nenaučili, nebylo to „kvalitně strávený čas“ a nemohli jste si to ani odškrtnout jako splněný návyk. Prostě jste něco dělali, protože vám to v tu chvíli přišlo fajn. Přijde mi totiž, že jsme se naučili optimalizovat skoro úplně všechno – a někdy už neumíme jen tak existovat.

Cvičíme, abychom byli lepší. Čteme, abychom byli lepší. Chodíme na terapii, koučink, kurzy. Optimalizujeme spánek, práci, vztahy, finance, produktivitu. Dokonce i odpočinek máme „kvalitní“ a procházka musí mít deset tisíc kroků.

A přitom se může stát zvláštní věc: čím víc na sobě pracujeme, tím víc důkazů nacházíme, že ještě nejsme dost.

Stalo se vám někdy něco dobrého – a místo radosti vám skoro okamžitě naskočilo, co všechno se na tom může pokazit? Není to úplně nelogické. Mozek je velmi dobrý v předvídání nebezpečí, protože historicky bylo výhodnější desetkrát zbytečně očekávat problém než jednou skutečný problém přehlédnout.

Za tím vším je často docela pochopitelná snaha chránit se. Když si předem připustím, že vztah nedopadne, budu na to připravená. Když budu počítat s tím, že projekt selže, nebude mě to tolik bolet. Jenže tím vzniká zvláštní obchod. Platíme emoční zálohu na událost, o které vůbec nevíme, jestli si ji život někdy vyzvedne.
Možná je dokonce jedna z těžších životních schopností umět si dovolit být šťastný bez garance, že nám to štěstí zůstane. Protože přesně tu garanci prostě nikdy nedostaneme.

Jubilejní epizoda je tady. Šedesát dílů, šedesát týdnů a pořád tak nějak bez očekávání. A tak se, trochu neplánovaně, uchyluju k tomu, jak to všechno začalo. A zas a znovu nahrávám nový díl podcastu z obýváku mého bytu, jen s mikrofonem a čuměním do stropu, abych tak nějak shrnula myšlenky, které se mi zrovna honí hlavou. A ono to má své kouzlo, co ti budu.

Zaměříme se na to bezčasí – na ten pocit, při kterém neexistuje čas a který nám tak nějak zklidňuje nervový systém. Protože si říkám, že pokud to pojmenujeme, najednou už nebudeme chtít tolik času trávit v našem chaosu, který je nám tak dobře známý. Ale možná jen moje domněnka, to nevím. Buď mi to potvrdíš, nebo vyvrátíš, to nechám na tobě. Ale zkus se nad tím zamyslet taky. Ono to vlastně není na škodu.

Myslím si, že jsme si vytvořili strašně zkreslenou představu o změně. Vidíme lidi na začátku jejich příběhu a pak na konci. Vidíme fotografie před a po. Vidíme úspěšné firmy. Zdravé vztahy. Klidné lidi. Ale skoro nikdy nevidíme to, co bylo mezi tím.

O období, které podle mě rozhoduje úplně o všem. O období, kdy už víš, že starý život nechceš, ale ještě nevíš, jak bude vypadat ten nový.

Já tomu říkám mlha.

Jak tuto mlhu překonat? Tentokrát přináším konkrétní kroky, jak přečkat to období, kterému někteří říkají transformace nebo prostě jen změna. To, kdy nevíš, jestli krok, který děláš, je ten správnej. Jen důřuješ. A jdeš krok za krokem, jen prostě doufajíc, že mlha za chvíli opadne.

Kdo s tebou vlastně celý den mluví? Představ si, že by vedle tebe celý den seděl člověk. Komentoval by úplně všechno „Tohle jsi pokazila," „Měl jsi to říct jinak," „Na to nemáš," nebo „Co si o tobě asi myslí?" Byl bys s takovým člověkem?

Pravděpodobně ne, přesto sám k sobě často takto promlouváš. Otázkou je, proč tomu člověku věříš?

Víš, je to jako s chůzí. Když se jednou naučíš chodit, už to děláš automaticky. A když si celý život opakuješ jednu větu, přestaneš ji považovat za názor. Začneš ji považovat za pravdu. Jak se to přeučit? Na to ti dám odpověď v tomto dílu podcastu.

Kolik let života jste ochotní strávit čekáním? A kolik jste už čekáním strávili? Co když prostě jen čekáme na to, co se rozhodlo nepřijít? A co když některý příběhy mají zůstat nedokončený?

Jenže náš mozek miluje dokončené scénáře, jinak vzniká pocit toho, že nemáme věci pod kontrolou. Ale možná tím, že necháme některé věci pustit, neprohrajeme. Právě naopak.

Co kdybychom se na to dívali z jiné perspektivy? Co kdybychom se zamysleli nad pojmem "syndrom utopených nákladů" a rozhodli se, jestli některým věcem opravdu chceme věnovat i zítřek?