O nás Češích se dá říci, že jsme hokejový národ. Hokej je fenomén, tato rychlá a dynamická hra si podmanila spoustu lidí. Patřím k nim i já a nebude to jenom tím, že žiji v hokejovém městě, kde je oddanost fanoušků místnímu klubu téměř neotřesitelná.

Od dětství se ve mně perou dva zájmy: jeden mě táhne k technice a druhý ke všemu živému – ke stromům, ptákům a přírodě vůbec. A i když nám technika přináší stále větší zázraky, zatímco příroda má co dělat, aby zůstala stejná, musím přiznat, že u mě vítězí právě ona, tedy příroda.

Už léta s nadějí vzhlížím k zákonodárcům, že si konečně najdou čas také na úpravu zákona, na němž mi eminentně záleží. Ale kdepak. Buď o něm nemají ani tušení, nebo se jim do tak složité problematiky vůbec nechce.

O učitelských snech by se dala napsat celá příručka. Ten poslední z minulého týdne stál taky za to.

Bydleli jsme tenkrát v Kaplici, v místech kde se říká Na Bělidle, pár metrů od řeky Malše. Ta se tenkrát celkem ráda rozvodňovala. Ostatně stejně jako dnes.

Nemám ráda procházky. Takové to bloumání odnikud nikam. Myslím, že to způsobili moji rodiče. Procházka byla v našem rodinném programu něco tak pravidelného jako střídání ročních období.

Občas potkám ve městě koňský povoz, veze turisty nebo svatbu. Nostalgicky za ním koukám a představuju si, jak to asi vypadalo za těch časů, kdy se kočárem jezdilo třeba do divadla, pánové nosili cylindry a dámy vlečky a na cestu jim svítily plynové lampy. Všechna ta elegance, kterou jsme vyměnili za ulice plné plechových bublin kvůli jakémusi pokroku. Takové a podobné myšlenky se mi aspoň honily v hlavě dřív.

Mám rád tu umírněnost malého města. Kde náměstí ještě pořád tvoří přirozený střed, kde domy postupně klesají, až v nejzapadlejší ulici člověk dosáhne rukou na střechu, města, která je možné přeběhnout a ani se moc nezadýchat.

Prohlášením, že chodím rád do lesa, určitě nikoho nešokuju, protože takových je hodně. Až si někdy v tom lese říkám, že by nás ani tolik být nemuselo.