Moje žena je samaritánka. Aspoň ve vztahu k zelenině a ovoci. Doma se nám proto kvůli její potřebě konat dobré skutky pravidelně hromadí bizarní kolekce různě defektních plodů.

Potkáváme se s ním, možná denně, už přes dvaatřicet let. Mám teď na mysli Karla IV., toho na aversu naší stokorunové bankovky. Navíc nám Kája zase o něco víc ztvrdnul – alespoň tak usuzuji po návštěvě vánočních trhů a zhlédnutí ceníků některých tam nabízených produktů.

Vánoce jsou možná svátky klidu, ale o předvánočním čase to určitě neplatí. Tahle doba přelidněných obchodů a ulic přecpaných aut má ke klidu daleko.

Podle vyprávění lidí, kteří loni a předloni přežili vánoční nákupy, byste čekali, že letos už nikdo do obchodů nepůjde. Už tehdy to vypadalo, že se svět chystá na apokalypsu, kde jediným platidlem budou vonné svíčky a vánoční hrnky. Zdálo se, že už tenkrát lidé koupili úplně všechno. Ostatně i my máme doma úplně všechno. Opravdu všechno. A jestli to bylo ve slevě, máme to dvakrát.

Nemám nejmenší potuchy, proč zrovna před Vánocemi bychom měli doma nějak zvlášť uklízet. Pokud tedy samozřejmě po celý rok na údržbu domácnosti kašleme a v prosinci se už doma brodíme v odpadcích po kolena, je asi nejvyšší čas s tím něco dělat. Ale jinak?

Moje kamarádka je svatá žena. Má tři syny a manžela a o všechny se vzorně stará. Vaří, peče, dům jako klícka, děti jako ze škatulky. Kromě toho chodí do práce, angažuje se v charitě a vede pěvecký sbor.

Vlna, která se v posledních měsících strhla na sociálních sítích, se jmenuje los Emil. Miliony lidí sledují putování statného zvířete, které překonává tisíce kilometrů touláním se od Ostravy po Šumavu a přitahuje pozornost přátelským chováním.

Největší problémy nevznikají z toho, že člověk něco udělá špatně. Ne – průšvihy vzniknou nejčastěji ve chvíli, kdy zapomenete, že jste vůbec měli něco dělat.

Od začátku letošního školního roku jsem toho stihla docela dost. Rozepsala jsem novou knihu, sklidila pole brambor, přežila další narozeninovou oslavu, vylezla na Sněžku a …