Nedávno jsem se ráno probudil a vedle mé ruky na prostěradle ležely moje náramkové hodinky. Přetrhl se mi v noci řemínek.

Čas od času se s manželkou přeme, kdo koho sbalil a proč. Dřív byli těmi iniciativnějšími spíše muži, čapli ženu za vlasy, přehodili si ji přes záda a odnesli do chatrče. Tento způsob je dnes ale zakázaný a ani neodpovídá mému naturelu. Navíc, má žena má na takové zacházení příliš krátké vlasy a ta chatrč patří spíš jí než mně.

Jako dítě zaměstnaných rodičů jsem v dětství chodila do družiny. To je takové to zařízení, kam se jde hned po skončení vyučování, aby se děti nepoflakovaly po ulicích a nedělaly – jak se tenkrát říkalo – vylomeniny.

Je známá věc, že vůně dokážou vyvolat vzpomínky na minulost. Když o tom uvažuju po uplynutí 35 let od listopadu 1989, připomenou mi občas několik zážitků.

Ohlížíte se někdy zpátky? Já si tento vzpomínkový relax dopřávám v poslední době čím dál častěji, protože se snažím vybavovat si jen to hezké.

Při prvních událostech sametového převratu jsem zaznamenala, že se řada lidí okolo mne bála veřejně zapojit. Třeba jen účastí na mítincích na náměstích. Co kdyby se to nepovedlo a jim to bylo připočteno v posudku do mínusu.

Od dětství jsem měl rád historii. Mohou za to dva pánové. Spisovatel Eduard Petiška a jeho kniha Staré řecké báje a pověsti a pan učitel dějepisu na základní škole Holec.

Jistě znáte ty anekdoty, ve kterých se sejde třeba Francouz, Angličan a Čech a předvádějí odlišné přístupy k nějakému problému. Na konci se samozřejmě ukáže, že my Češi jsme nejchytřejší a těm druhým se s chutí zasmějeme.

Potkala jsem nedávno známou, říkejme jí třeba Dana. Usmívala se a dobrá nálada z ní přímo sršela.