Všechna města, kde jsem kdy žila, mají řeku, Plzeň dokonce čtyři. Město mého dětství je západočeský Tachov a moje řeka má jméno Mže. S bratrem jsme toužili spatřit její pramen, stopovali jsme řeku, která se proti proudu už kousek nad městem promění v pouhý potok s vodou zlatě zbarvenou rašelinou, a neměli jsme vůbec tušení, kam nás dovede.

„Svět je takový, jaký je, tedy bezvýznamný. Zásluhou oslavných fanfár v rozhlase, novinách a agenturních zprávách na počest atomové bomby to dnes víme všichni. Z řady nadšených komentářů se totiž dozvídáme, že kterékoli středně velké město může být srovnáno se zemí bombou o velikosti fotbalového míče,“ napsal Albert Camus v deníku Combat bezprostředně po svržení atomové bomby na Hirošimu.

Milá Anno, neviděly jsme se tak dlouho, celá staletí… A teď v tom podniku, co jsi mi narychlo pomohla objednat, hned proti domu, kde jsme dvacet let bydleli! Bíle přetřené stěny, na stěnách Pinkava, trochu moc hluku na ty naše mámy, a načuřený barmani, ale majitel se úžasnej… Když jsem chtěla posbírat misky od toho našeho boršče, udělal to sám…

Bouřlivou debatu nedávno vyvolaly výroky jednoho z poslanců, podle něhož sametová revoluce byla ve skutečnosti zosnována KGB. Na tomto nepravdivém tvrzení lze ukázat, v čem se podle některých filozofů jazyka mění současné lhaní ve veřejném prostoru. Něco je jinak.

Je advent. Čas vánočních trhů, živelného utrácení – a také čas betlémů. Na každém malém městě, v každé druhé vesnici mají aspoň maličkou výstavu, kde ukazují výjevy Narození, jak je našli zachované na faře, u místních sběratelů anebo jak je uháčkovala paní varhanice a uplácali z hlíny v zušce. O Hradci, Brně nebo Praze ani nemluvím.

Něco si prochodit, kus krajiny nebo města. Výraz „prochodit si“ je přesný i tím, jak se tu zkušenost vztahuje k subjektu. Chodíte-li s otevřenýma očima, nepotřebujete průvodce. Místa se vám vyjevují podle jejich vlastní logiky, s jejich souvislostmi i protiklady, způsobem, který je jedinečný, neboť je určený jen vám.

Národní galerii se opět podařila výstava, kterou byste neměli minout. Ve Veletržním paláci vystavuje dílo českého sochaře Aleše Veselého. Devadesát let po jeho narození a deset let po úmrtí můžeme poprvé vidět shromážděné jeho kresby, grafiky, sochy a objekty ve standardní výstavním modu autorské retrospektivy pod názvem „Alešville“.

Umělá inteligence je s námi už dlouho. Nyní si s tou všudypřítomnou šedou eminencí našich preferencí můžeme promluvit přímo. Zajímalo mě, jaké má „názory“. Podle čeho nám filtruje informace.

Zamířil jsem k soše, která mi přišla povědomá. Místní hrdiny neznám, tuhle tvář jsem už ale někde viděl. Sevřené rty, přísný pohled. Jasně, je to on. Kníže básníků Dante Alighieri. Zblízka vidím, že to má na podstavci oficiálně potvrzeno. Co ale dělá Dante na tomhle místě? V italském pidi městečku jménem Torbole, které čítá tisícovku duší?