Výstava se jmenovala Zázemí, byla v Jilské a v rámci expozice tam můj muž udělal z jedné místnosti dočasnou pracovnu, do které jsem dva měsíce, každé úterý, jezdila pracovat a přijímat návštěvy. Byla v ní vystavena rodinná díla: gobelín neboli hadrák babičky Taťány z šedesátého osmého.

Sedím u praskajícího ohně a dívám se na osvětlený hřbet gotického chrámu svatého Bartoloměje. Je noc a na nebi svítí vzdálené hvězdy i blízké satelity. Poslouchám tlumené hovory těch, kteří sem do Kolínského kláštera také přijeli. Je mi tu dobře.

Asi stěží si dokážeme plně uvědomit všemožné sítě, jež nás obklopují. Cesty propojující jednotlivé body, neuvěřitelně husté struktury. Spojnice viditelné, ale i neviditelné. Transfer ať už lidí, zboží nebo informací, z jednoho místa do druhého, se skokově zrychlil a hranici tohle tempo ještě pořád nemá.

Pinkasova synagoga se nezapomenutelným způsobem zapsala do paměti jednoho mého amerického kolegy, který v 60. letech spolu se svými rodiči navštívil Prahu. Když jsem se ho opakovaně ptala, co dalšího si z výletu vybavuje, odvětil, že nic. Žádný Pražský hrad, ani Karlův most, pouze a jen starobylou synagogu plnou jmen obětí holokaustu.

V turistickém centru Prahy, cestou, kudy se valí hordy z Karlova mostu na staroměstský břeh, je k vidění zvláštní věc. Zabočíte-li do svatého Salvátora, dáte-li očím čas přivyknout kostelnímu příšeří a vydáte-li se k bočním oltářům, spatříte Noční práci. Dvě velké fotografie Ivana Pinkavy na místech, kam patří obrazy Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitů, a spoluzakladatele řádu Františka Xaverského.

Onehdy jsem si přečetl od onoho mocného muže, který míří na Mars, a rád úřadům vyhrožuje motorovou pilou, že největší slabinou Západu je empatie. Inu, byl bych schopen naší civilizaci vyčíst ledacos, ale přemíra empatie by to určitě nebyla.

Předjaří, kouzelná doba, kdy je sice pořád ještě zima, ale na slunci už je občas překvapivé a vlídné teplo. A samozřejmě i zástupy chrchlajících, kašlajících a smrkajících lidí kolem. Obojí mi vždy připomene román Thomase Manna Kouzelný vrch, knihu, kterou by dnes už nikdo neměl sílu napsat, málokdo by měl trpělivost ji dočíst a žádný nakladatel by ji bezpečně nevydal.

Nebudu jí říkat Milena. Co je to vlastně za zlozvyk přivlastňovat si intimitu lidí, hlavně žen, tím, že je nazýváme křestním jménem? Kafkova přítelkyně Milena, nikoli Franzova, ale Kafkova. Kafkova Milena. O té nechci psát. Ani o „tetě“ Mileně z lifestylových rubrik prvorepublikových časopisů.

„Vy jste veřejně kritizoval můj druhý projekt,“ vyjel na mě potenciální zaměstnavatel. O projektu číslo dva jsme se nebavili. Jednali jsme pouze o projektu číslo jedna. Proč do toho motá dvojku? Dvojka s jedničkou vůbec nesouvisí. Pracoval bych pouze na jedničce. A jen krátce, jednorázově.

Moje babička měla dlouhé bílé vlasy až po paty, modré oči a výrazný nos. Sedávala v proutěném křesle a celé dny a hlavně noci četla. Všude kolem ní byl nepořádek. Když babičce někdo řekl, že musí uklidit, vrátit knihy do knihovny (kam je nikdy nevracela), umýt nádobí, nebo se vykoupat, s klidem odpovídala, že ona musí jenom umřít.