Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Což tak úplně nesedí k tomu, že jsem si při představování svého posledního hosta hned v první větě spletl jméno. Ale omluvou budiž můj pokročilý věk i to, že si jména, zejména podobná, pletu celý život. Takže mým hostem nebyl Marek Prokop, který ostatně byl v Jednom procentu už dvakrát, ale Marek Prorok. Oba znám dlouho, od devadesátých let, oba dělají zajímavé věci a proto zajímají i mě. Jen si holt pletu jejich jména.

Takže mým hostem byl Marek Prorok, vystudovaný literární vědec, který mimochodem napsal diplomovou práci o haiku. V devadesátých letech novináři jako já mohli jeho jméno poprvé zaregistrovat v souvislosti s obsahovou analýzou médií. A nemuselo to být seznámení příjemné, to když například z analýz, na kterých se podílel, třeba vyplynulo, že jejich práce nebyla tak úplně objektivní nebo vyvážená.

Ano, i tohle se mi stalo. Ale už to odnesl čas.

Počátkem století dělal Marek pár let výzkum obsahu jako interní zaměstnanec České televize, později se věnoval například firemní kultuře či používání tzv. softskills. Jak se stal expertem na kyberbezpečnost? To si poslechnete v našem podcastu.

Každopádně, dnes je v ostravské firmě Zebra Systems, kde zaměstnanci jezdí ve firemních Teslách s černými pruhy, takže pokud vás někdy na silnici překvapila zebra se čtyřmi koly, mohl za volantem sedět on. A když neřídí, tak prodává kyberbezpečnostní trénink ve virtuální realitě, kde si můžete sami zahrát na hackera. Prý je to poučnější než přednáška. 

Mluvili jsme o tom, proč inteligence nechrání před podvodem, a co to má společného s karetními triky. Marek mi jeden předvedl. A protože jsem sám celoživotně začínající a špatný kouzelník, tak mě to nepotěšilo, protože ten trik byl skvělý, a já nepřišel na to, v čem vězí, a po třiceti letech čtení knih o kouzlech jsem byl na svého hosta naštvaný. Což se mi stává málokdy, vlastně velmi výjimečně.

Pohádali jsme se i o digitální dvojníky. Marek je prodává, já je na workshopech AI uvádím jako příklad věci, kterou nechci. Protože čas se ušetřit nedá, nemáme na něj žádný kufřík. Poslechněte si, jak naše debata na toto téma dopadla.

A samozřejmě jsme mluvili o tom, jestli AI píše líp než já. Před dvěma lety jsem na svém workshopu tvrdil, že ne. Dnes už si tím tak jistý nejsem. Během rozhovoru jsem nechal Clauda napsat text a Suno hudbu k písničce o Markovi, trvalo to pár minut a Marek mi na oplátku zahrál vlastní písničku o hackerech. Takže další výjimečná věc zdobí tuto epizodu: po asi dvou stech dílech, kdy v jedné z epizod zazněla hra na violencello, se v mém podcastu opět objevila hudební produkce hosta. Berte to jako varování. Anebo poslouchejte.

Na závěr přišla řeč na Ostravu a na to, jestli funguje jako město (Marek tvrdí, že ano, já mám z občasných večerních procházek vylidněným centrem jiný pocit). A na jednu Rumunku, které Ostrava zpočátku připomínala Bělorusko. A také na tajemství, které si Marek schovával přes dvacet let: jednou jsem s ním udělal rozhovor, aniž jsem věděl, s kým mluvím. Ve verších.

Všechno se to dozvíte.

A připomínám, že pokud chcete AI přijít na kloub a používat ji chytře, na webu inspiruj tečka se najdete naše workshopy. zejména bych vás pozval už 12. a pak 17. září, v sobotu a ve čtvrtek, na šestihodinový workshop vibecodingu pro neprogramátory s Pavlem Kasíkem. A pozor, na tříhodinový workshop Jak začít s agenty, a netvářit se u toho jako génius, vás 16. září zvu v Ostravě. Odkazy najdete na webu inspiruj tečka se.

Ale teď už nejen o Ostravě a ve studiu v Praze, rozhovor s Markem Prorokem.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

S Robertem Nerudou jsme se ve studiu viděli poprvé v životě, ale je jedním z těch lidí, které když znáte dlouho ze sociálních sítí, tak máte pocit, že je znáte i osobně. Pracuje jako advokát, je partner kanceláře Havel & Partners, a živí se oborem, který zní jako nejnudnější věc pod sluncem: soutěžním právem. Antimonopolním, kartelovým, jak chcete. Jenže je to obor, kde se rozdávají miliardové pokuty a kde musíte rozumět jednou tomu, jak fungují sítě 5G, pak se stát odborníkem na potravinářství, a jindy zase hledáte znalosti například z ocelářství. Sám Neruda říká, že soutěžní právník vlastně nepotřebuje znát zákon – ten je stejně nesrozumitelný. Potřebuje umět argumentovat.

Deset let dělal pro stát, z toho osm na brněnském antimonopolním úřadu. Ve dvaatřiceti pak úřad na pár měsíců sám vedl, zrovna když Česko předsedalo Evropské unii, a na Špilberku přednášel o soutěžní politice svým protějškům ze zahraničí, kteří však všichni byli tak o dvacet třicet let starší než on. V roce 2020 se do čela úřadu hlásil znovu, a byť na to už měl věk, tak Babišova vláda vybrala někoho jiného. Když mu to zavolali, tak se mu napůl ulevilo a napůl ho to naštvalo. Proč, to si poslechněte.

A pak je tu samozřejmě téma, kvůli kterému ho zná i ten, kdo o zneužívání dominantního postavení na trhu neví vůbec nic. Jeho žena Danuše kandidovala na prezidentku. Robert Neruda popisuje, jak málem spadl z kola, když mu to oznámila. Jak se ho novináři ptali hlavně na ego. Jak chtěl prosadit finský model, kdy manžel prezidentky nemusí pověsit práci na hřebík, a jak to veřejnost nevzala. A proč momentky, které po prohraném prvním kole prezidentské volby pořídil Tomki Němec, jsou nejintimnější rodinné fotky, které mají.

Řeč nevyhnutelně byla i o Brně. O sedmidenním závodě na kole přes Alpy. O paní, která mu na Instagramu napsala něco sprostého o jeho ženě, a dnes mu lajkuje fotografie z cyklistických závodů. A o čtenářském klubu, do kterého se v osmačtyřiceti přihlásil, aby konečně dohnal Salingera a Kerouaca.

Samozřejmě jsme mluvili i o AI. Co si o ní Robert Neruda myslí a čeho se v souvislosti s ní obává ve své profesi, za chvíli uslyšíte. Já jen připomenu, že v září pokračují workshopy, které děláme se Sentou o tom, že nejdůležitější dnes není umět AI používat. To je snadné a zvládne to asi každý. Ale nejdůležitější je vědět, k čemu ji používat a k čemu naopak ne. To je dovednost, která se nedá snadno vyčíst ani naučit. Ale my vás o ní aspoň na našich woprkshopech naučíme přemýšlet.

Vše najdete na našem webu inspiruj tečka se. A teď už vám přeju příjemný poslech rozhovoru s Robertem Nerudou.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Jirka Doležal splňuje vše, a proto je za sedmiletou existenci podcastu hostem již poněkolikáté. Známe se pětatřicet let, od roku 1990 takzvaně od vidění, nejčastěji v někdejší Národní knihovně, a v roce 1991 jsme oba zhruba ve stejnou dobu nastoupili do Reflexu. Pro mě byla práce novináře v podstatě splnění dětského snu. Pro Jirku nevím, on sám říká, že do novinařiny šel s jediným úkolem, a to zlegalizovat marihuanu. Před dvěma lety prohlásil, že už novinář není.

Co dělá dnes? Fotí kavky na Kulaťáku. Vyhnaly odtamtud krysy, teď se schyluje k válce s holuby a Jirka fandí kavkám. Píše haiku, která ho napadají v tramvaji číslo 12: první dva řádky přijdou samy, třetí se dodělává. A haiku také vystavuje, lépe řečeno vystavoval. Na dřevěných sloupech kavárny Šesťák na Vítězném náměstí visela kakemona s jeho verši a on to považuje za největší průnik své tvorby do veřejného prostoru za celý život. K tomu si vydal bibliofilii v nákladu padesáti podepsaných a číslovaných výtisků. A až ho haiku přestanou napadat, což se prý od vydání knížky děje, vrátí se k broušení mečů.

Jirka si do studia přinesl domácí úkol: vyvracení předsudků. Takže za prvé, mladá generace nejsou sněhové vločky. Ti povedení jsou o deset kilometrů dál, než jsme byli my. A za druhé, v Česku je neuvěřitelný intelektuální potenciál, jenže ho neumíme využít: viz Tomáš Mikolov, špičkový vědec, který se vrátil z amerických AI laboratoří do Prahy a pět let tu nedostal grant. Poslouchejte.

Mluvili jsme o tom, že se díky AI možná blížíme civilizačnímu zlomu, a Jirka nahlas přemýšlí, co by to udělalo se všeobecným volebním právem. Povídali jsme si taky o inteligenčních testech pro chobotnice a o tom, jak by v nich dopadli někteří voliči. A mlivili jsme taky o smrti. A přesto to bylo překvapivě veselé vyprávění. Dozvíte se v něm , proč zkrachovala Jirkova rozvodová poradna a jaké ponaučení si z toho odnesl. Je to trochu zábavné a trochu dojemné.

Já ještě připomínám, že pro vás v Inspirujse připravujeme nové workshopy na podzimní měsíce. Chceme ukazovat, k čemu AI používat a k čemu spíš ne, a jak hledat smysl v života v éře, kdy AI bude spousty věcí dělat líp než my. Zní to vznešeně, ale budeme to ukazovat zcela prakticky, na to, jak jsme AI zařadili do života my.

Na září jsou už vyhlášené veřejné workshopy AI Masterclass a vibecoding pro neprogramátory, který dělám s Pavlem Kasíkem, tak se včas registrujte.

Ale teď už přeju fajn poslech podcastu s Jirkou Doležalem.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Emila Čeledu jsem neviděl dvacet let, a přesto jsem ho před studiem poznal na sto metrů. Podle vlasů. Dlouhé, blonďaté, kudrnaté – a jak mi hned v úvodu odpřisáhl, takhle vypadají od přírody. Žádná trvalá. A navíc, jsou to vlasy vybojované: Emil začínal v osmdesátých letech jako policista a na kriminálku se dostal jako jeden z nejmladších v historii, protože ještě v uniformě chytil na pěší zóně dva zločince. Po revoluci si nechal narůst vlasy, a když po něm nadřízení chtěli písemné vysvětlení, napsal jim, že občany spíš znepokojují kolegové ostříhaní ve stylu skinheads. A byl klid.

Dva roky sloužil na oddělení vražd, po chodbách potkával Jiřího Markoviče a další kriminalisty zvučných jmen, která dnes známe hlavně z televizních seriálů. V roce 1997 od policie odešel. Zčásti kvůli platu, protože jeho švagrová, čerstvá absolventka ekonomky, si jako sekretářka vydělala víc než on jako nadporučík specialista. A zčásti kvůli jednomu obrazu. Emil totiž vypátral slavnou Pražskou Madonu, ztracené dílo připisované Rafaelovi – jenže pak mu policejní prezidium případ vzalo a obraz zmizel znovu. Jak tahle detektivka pokračovala, uslyšíte v podcastu.

Z kriminalisty se stal znalec a sběratel umění. Objevil poslední olej Josefa Mánesa, obraz 140 let skrytý před zraky všech včetně kunsthistoriků. A dnes s lítostí říká, že trh s uměním je zaplavený falzy, že sběratele vystřídali investoři a že tam, kde bývalo srdce a duše, jsou dnes jen peníze. Mluvili jsme i o tom, jak si samozvaní malíři budují uměleckou slávu pomocí AI, a zavzpomínali jsme na legendární kauzu malíře Kečíře, což byl podvod cimrmanovského střihu.

A pak je tu dům. Emil si v Praze postavil viktoriánskou vilu, jakou tady podle znalců nikdo nepostavil sto let. Bez jediného kompromisu, od otočných porcelánových vypínačů po břidlicovou střechu. Japonští turisté si ji fotí z autobusů v domnění, že jde o chráněnou památku odvedle.

Došlo i na historku, ze které mrazí dodnes: jak si člověk, který sloužil na vraždách, po letech nevědomky podá ruku s vrahem. A nechá si od něj uvařit večeři.

Připomínám, že na webu inspiruj tečka se najdete nabídku našich workshopů o umělé inteligenci a na webu Jednoho procenta zase texty o všem, co mě v dnešním neuvěřitelně zajímavém světě překvapuje a vyráží dech.

Rozhovor jsme natočili v našem studiu v Holešovicích. Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

No a to vše platí i o mém dnešním hostu.

Petr Kasa je muž, který mi změnil ranní rituál. Pokaždé, když si dělám čaj a otáčím kohoutek na modrou stranu, vzpomenu si na něj. Byl to totiž on, kdo - pro mě překvapivě - napsal před časem na LinkedIn, že teplá voda z kohoutku není pitná. Jmenuje se úředně TUV, teplá užitková voda, a proteče cestou k vám kotli a armaturami, které na styk s potravinou certifikované nejsou. Půlka národa to prý neví. Já to nevěděl určitě, a teď už to naopak zase nemůžu zapomenout, ani kdybych chtěl.

Petr Kasa je tím, komu se říká sériový podnikatel. Před lety spoluzaložil a úspěšně prodal Kasa.cz, pak deset let budoval z úplné nuly Pilulku: firmu, která šla v covidovém roce 2020 na burzu jako miláček retailových investorů, v jednu chvíli měla hodnotu pět miliard, a pak přišly čínské eshopy přeplácející reklamu, konsolidace trhu dvěma lékárenskými obry a hledání strategického partnera. Skončilo to prodejem Tomáši Čuprovi. Byl to konec dobrý, nebo špatný? Jaký to byl konec? Petr říká, že podnikání je řemeslo a že zpětné analýzy typu „co by kdyby” zásadně odmítá. Ale slovu „chyba” se v našem rozhovoru vyhýbal tak vytrvale, že jsme se speciálně tomu v podcastu nemohli nevěnovat.

Mluvili jsme i o tom, jak dostal od České národní banky pokutu 150 tisíc korun za transakci, o které věděl celý český internet. Nápověda: transparentnost vás před úředními pravidly a zejména povinně vyplněnými formuláři nezachrání.

Dnes Petr Kasa šéfuje firmě Lokni, která staví filtrační stanice na vodu, od kuchyňských linek po automaty na nádražích. Proč to Petra baví, když si už před pár lety říkal, že už žádnou firmu asi přímo řídit nechce? Dozvíte se.

A jak jinak, došlo i na AI. Petr si každé ráno otevře počítač a spustí dvacet agentů, kteří mu udělají dopolední práci - tu práci, která ho nebaví dělat, a většinou nějak souvisí s administrativou - za čtvrt hodiny. Probrali jsme, které profese přežijí (nápověda: nikoli překvapivě ty s kulatým razítkem), proč lidé, kteří chtějí zautomatizovat celou svou práci, by se měli nejdřív zeptat, co pak budou dělat oni sami, a jestli vás o práci nakonec nepřipraví ten, kdo AI používat vůbec nebude.

Takže soudím, že jsme tentokrát natočili docela pitnou epizodu, abych se držel slovníku.

A připomínám: pokud vás AI zajímá a chcete jí přijít na kloub, podívejte se na web inspiruj tečka se. Se Sentou děláme stále náš workshop AI Masterclass i další kurzy o tom, jak v éře umělé inteligence žít, pracovat a nezbláznit se.

Petr mezitím odletěl s dcerou na přechod hor v Kyrgyzstánu, spát bude v jurtách. Kde budete tuhle epizodu poslouchat vy, záleží jen a jen na vás.

Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

A Michal Bláha je přesně takový případ. Přijel na motorce, protože po Praze se to prý jinak nedá, a přivezl s sebou dobrou náladu a plus mínus třicet let českého internetu. Michal totiž spoluzakládal Atlas, jeden z prvních českých portálů a konkurenta Seznamu. A rád připomíná, že první český freemail neměl Seznam, ale právě Atlas. Pustili ho ven den před podzimním veletrhem Invex, aby byli první. Tak se tenkrát válčilo.

Pak strávil rok v Silicon Valley se startupem pro cestovatele, který nakonec převálcoval Facebook. Ale Michal si z Kalifornie odvezl něco cennějšího: poznání, že tam žít nechce. Vrátil se do Česka, kterému říká hobitín, a rozhodl se, že když už tady zůstane, převychová si stát k obrazu svému. Tak vznikl Hlídač státu, kterému bude za měsíc deset let. Tohle je tedy tak trochu jubilejní rozhovor.

Mluvili jsme o tom, proč nejlíp fungují ty státní úřady, o které politici nemají zájem, protože z nich nekoukají ani rychlé peníze, ani vliv a ani popularita u voličů.

Mluvili jsme i o tom, proč katastr umí digitalizaci a ministerstva ne.

Proč bývalý ministr financí zablokoval jeden vládní projekt slovy „jen přes moji mrtvolu“ – a jeho lidé pak přiznali, že měli za úkol tři měsíce zdržovat.

A proč o největším transformačním průšvihu posledních let média skoro nepíšou. Nápověda: developeři mají lepší lobbing než účetní.

Došlo samozřejmě i na Michalův výlet do vysoké politiky. Rok dělal místopředsedu Pirátů, a když se nedostal do sněmovny, z výletu se vrátil, ze strany odešel a od té doby zase hlídá stát.

A hodně jsme mluvili o AI. Hlídače státu dělají čtyři lidé, ale díky umělé inteligenci teď zvládnou místo jedné investigativy ročně klidně jednu týdně. Michal říká, že je to, jako by měl po ruce deset špičkových juniorních analytiků. A taky pronesl větu, že z AI dneska lezou texty lepší, než napíše sedmdesát procent novinářů. Osobně si myslím, že to číslo možná bude vyšší, já říkám devadesát procent. Ale zároveň si na rozdíl od Michala nemyslím, že by AI mohla novináře či obecně žurnalistiku nahradit.

Natáčeli jsme v Holešovicích, kousek od Nejvyššího kontrolního úřadu, oficiální a ze zákona. Dva hlídači státu takřka na dohled.

A připomínám: pokud vás zajímá AI a chcete jí přijít na kloub, tak workshopy a kurzy, které děláme se Sentou, najdete na webu inspiruj.se. Pořád našemu hlavnímu workshopu říkáme AI Masterclass, a snažíme se v něm lidi inspirovat, nikoli jen učit. A na rozdíl od našich workshopů před třemi lety nemluvíme jen o tom, jak, kdy a proč AI používat, ale skoro stejně času věnujeme i tomu, jak, kdy a proč AI nepoužívat. Těšíme se na vás.

Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Mým dnešním hostem je Sára Saudková. Pro většinu lidí asi stále hlavně fotografka, v posledních letech však také spisovatelka. Letos vyšla její třetí knížka ze série thrillerů s vyšetřovatelkou Oldřiškou, a já jsem ji četl nejen z povinnosti kmotra, ale i proto, že mě jako postava baví. Kolik do ní Sára Saudková dala sama ze sebe? poslouchejte.

O čem jsme ještě mluvili? O argentinském tangu, k němuž se Sára celoživotně chystala a teprve teď se konečně rozhoupala. O tom, proč píše bez osnovy a bez kostry, a do poslední chvíle netuší, jak to dopadne. O tom, jak se v komoře ze zvětšováku rodí fotka, kterou žádná umělá inteligence neudělá, protože ona vše dělá stále postaru a ručně.

Takže ano, došlo i na umělou inteligenci, té se totiž nelze vyhnout. Sára ji odmítá pustit do své práce a říká tomu poctivost. Já jsem umělou inteligenci nechal, ať pro Sára Saudkovou vymyslí první otázku.

Mluvili jsme i o tom, jak člověk najde sám v sobě malou Oldřišku, když jde do tuhého - Sára Saudková teď řeší nepříjemný soudní spor a hájí se, jak říká, s hlavou vztyčenou. A pak jsme mluvili ještě o čtyřech (už dospělých) dětech, o cestě do Švédska někam k pólu a o tom, proč se nedívá na zprávy.

Vše uslyšíte. Já ještě připomínám, že na webu inspiruj tečka se najdete letní a částečně i podzimní termíny našich workshopů, přednášek a dalších akcí týkajících se umělé inteligence. Budeme se na vás těšit.

A teď se vy těšte na novou epizodu, přeju příjemný poslech.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

S ilustrátorem a spisovatelem Vojtěchem Juríkem, kterého ale skoro nikdo nezná jinak než pod uměleckým jménem Vhrsti, mě spojují tři věci. Máme narozeniny ve stejný den, oba píšeme newsletter na Substacku a já mám už nějakých čtrnáct let na Facebooku profilový obrázek, který mi kdysi nakreslil. Během rozhovoru jsme objevili i čtvrtou spojitost: existuje vtip, který Vhrsti nakreslil na motivy mého dávného standupu, ale nikdy mi ho neposlal. Proč, to se dozvíte v podcastu. A já doufám, že kresbu konečně dostanu.

Vhrsti je autor, kterého znají nejen, ale hlavně hlavně děti. Nakreslil dvě série večerníčku, a kdyby někoho zajímalo, jak získat vysněnou zakázku každého spisovatele či výtvarníka pracujícího pro děti, tak se to dělá takhle: šel po ulici v Plzni, zazvonil mu mobil a v něm Česká televize. Dodnes si pamatuje, kde přesně to bylo. Míň krásné už je, že honorář nakonec nepokryl ani práci, kterou tomu věnoval. Což není stížnost, jen konstatování. Jak říká, večerníček mu otevírá dveře dodnes - a hlavně ho naučil rozumět vlastnímu kreslení.

Mluvili jsme o jeho tátovi, výtvarníkovi samoukovi, vedle kterého se jako dítě styděl kreslit. O tom, proč český kreslený humor prakticky vymřel a co zbylo z časů Dikobrazu. O literární rezidenci v Bratislavě, kde měl napsat román, ale místo toho zjistil, že by se z psaní zbláznil, a tak radši vyrazil do hospody s polským kolegou. I o tom, jaké to je kreslit akty žen, které nejsou modelky - a proč je to pro něj víc stres než potěšení.

A samozřejmě došlo na umělou inteligenci. Vhrsti patří k těm, kteří před ní nepanikaří: věří, že lidé budou vždycky chtít vlastni nebo si dívat na obraz, který namaloval člověk. A že nás AI paradoxně tlačí zpátky k papíru, štětci a věcem, které jdou pomalu a ztěžka. Což je myšlenka, která se mi líbí, i když jí možná věřím míň než on.

Mimochodem, na otázku, jestli bude svět za deset let lepší, nebo horší, odpověděl bez zaváhání. Jak, to si poslechněte.

A připomínám svůj standupový speciál Jednou se tomu zasmějeme v Divadle v Řeznické. Premiéra se povedla, repríza se blíží - lístky najdete na webu divadla. Přijďte, těším se na vás.

Přeju příjemný a ničím nerušený poslech.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Josef Veselka za poslední tři roky nikomu nezachránil život. Což je něco, co je v jeho životě zcela nezvyklé: předtím zachraňoval životy na denní bázi. Ne proto, že je superman nebo má mimořádné schopnosti. Ale protože je kardiolog. Zachraňování životů je něco, co kardiologové dělají běžně. Je to jejich práce. Josef Veselka tuhle práci miloval, a teď ji už tři roky nedělá, a nikoli proto, že si to tak vybral.

Disclaimer: Josef Veselka je můj kamarád a známe se dlouho, a myslím i dobře. Nejsem nezaujatý novinář ani komentátor. Tohle je ostatně už pátý podcast za sedm let, který jsme spolu natočili. Ne proto, že bych mu chtěl dělat reklamu nebo propagaci, ani jedno nepotřebuje a nestojí o to. Ale protože se nám spolu dobře povídá.

A taky proto, že Josef Veselka má vždycky co říct. Pořád je totiž vědec, a to ne ledajaký: před měsícem mu vyšla studie v The American Journal of Cardiology, a on je jejím prvním autorem. Týká se léku, který může změnit léčbu hypertrofické kardiomyopatie, tedy nemoci, v níž Veselka patří ke světové špičce.

Zároveň je spisovatel. Právě vydal thriller Prezidentské konzilium, první díl tetralogie Správci systému. Je o tom, co se stane, když se kolem nemocného prezidenta sejdou chytré hlavy a každá sleduje jiné cíle, než se zdá. Veselka ví, o čem píše: v jednom prezidentském konzíliu, tom Havlově, sám seděl. 

 Ale pozor, prezident v románu není Havlem inspirovaný. Skoro by se dalo říct, že je charakterově na úplně druhém konci spektra. A vzorem pro Veselkovu postavu nebyl žádný z prezidentů, které Česko mělo. Je to postava komplexní, šokující... a víc neřeknu, protože už bych prozrazoval děj. Veselkova rada budoucím prezidentům mimochodem zní: nechtějte konzilium, chtějte jednoho fachmana.

Mluvili jsme o tom, proč Josef Veselka ydržel v německé nemocnici jen čtyři měsíce, přestože tvrdil, že chce pracovat až do smrti. Proč? Třeba proto, že mu tam stokrát řekli, že je překvalifikovaný. Německé zdravotnictví popisuje jako excelovou tabulku, kde má každý své místo — a on byl to číslo v tabulce, které bliká červeně. 

Povídali jsme si i o tom, co cítil, když policie zatkla ředitele Motola, s nímž si patnáct let tykal, ale který smybolizoval nespravedlnost toho, že po několika dekádách v oboru odešel ze sálu, kde sám sebe vnímal jako nejvíc užitečného. Co tedy cítil? Byly to tři různé emoce a mezi nimi jen dny. Jaké emoce to byly? Poslouchejte.

A konečně, mluvili jsme i o tom, proč se v Česku dá koupit lecos, ale špičková zdravotní péče ne, a proč je proto zdravotnictví tak cenná kořist pro politiky. Cennější než například České dráhy.

Samozřejmě došlo na umělou inteligenci. Veselka napsal o své nemoci tři knihy a stovku odborných článků, a přesto říká, že v testu z vlastního oboru by ho ChatGPT porazil. Svému chatu říká Maxi a konzultuje s ním i vlastní zdraví. Pokud chcete v AI najít partnera, který vám bude pomáhat, a nikoli bojovat s vašimi lékaři, i to se v dnešní epizodě dozvíte.

Připomínám: v pátek 19. června mám v Divadle v Řeznické první reprízu svého standupového speciálu. Hodně mi na tomhle materiálu záleží, nejen proto, že se ke standupu vracím zhruba p roční pauze, a je to osm let od mého posledního sólového speciálu. Ten se jmenoval Manželka mi slíbila černošku, a i o tom bude v Řeznické řeč.

Těším se na vás, a lístky si můžete koupit na webu divadla. Odkaz najdete na mém webu Jedno procento. Ještě jednou díky. A teď už …

… přeju příjemný a pohodový poslech.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Tomáš Bella patří do všech zmíněných kategorií. Známe se dlouho. Pamatuju ho jako spokojeného redaktora slovenského deníku Sme, pro který jsem před dvaceti lety psal sloupky o technologiích. Pamatuju ho jako rozzlobeného redaktora deníku Sme, když tyto noviny koupila Penta, a on se s dalšími čtyřiceti kolegy rozhodl založit na zelené louce deník nový. A pamatuju ho jako úspěšného redaktora už Denníku N, když nám z vedení pražských Hospodářských novin ukazoval, jak se to dělá získávat platící čtenáře na webu.

Pamatuju ho také jako jednoho z těch, s kterými jsme v Praze před patnácti lety zakládali firmu NextBig, s velkými plány a celkem krátkou existencí, ale z ní se pak vylíhla společnost Piano Média, což byl jeden z nejzajímavějších pokusů zpoplatnit média už v evropském, ne-li globálním měřítko. Piano pak několik let Tomáš řídil.

A hlavně, Tomáš je jeden z lidí, které když nazvu mediálními nebo technologickými vizionáři, tak to není ironie ani přehánění. Vždycky si s ním rád o tom, co se s médii děje a kam směřují, rád popovídám, a teď dvojnásob proto, že se Denník N rozhodl pro neobvyklé dobrodružství: poté, co spoluvlastní několik českých médií, konkrétně český Deník N a Respekt, nakupoval ještě mnohem dál na Západě. Stal se majitelem bruselského média EU Observer. A Tomáš Bella je muž, který si tenhle projekt vzal na starost a minimálně na čas se do Bruselu přesouvá. Fyzicky i mentálně.

O tom všem mluvíme v podcastu. A taky o tom, jak se médium, které patří svým zaměstnancům, brání riziku potenciálního nepřátelského převzetí některým z oligarchů. Proč je někdy nejlepší byznysplán zamířit tam, kde nejsou peníze, nebo si to aspoň všichni myslí. A čemu Tomáš říká reverzní kolonizace.

Mluvili jsme ale nejen o médiích. Třeba i o tom, proč mně vadí a Tomášovi nevadí víčka připoutaná k plastovým lahvím, a obecně co Tomáše na Bruselu nejvíc překvapilo. Nápověda: že je levný a plný lidí, kteří opravdu upřímně chtějí, aby svět byl lepší.

Dotkli jsme se i tématu, o kterém se Tomáš chystá napsat knihu. Už začal, a teď na ni zrovna nemá úplně moc času, ale prý se k textu určitě vrátí. Téma? Jaké to je být bohatý. Opravdu bohatý. Hodně bohatý. Na Slovensku, ale i obecně. Poslouchejte, dozvíte se víc.

A já se ještě pochlubím, že mám za sebou premiéru svého standupového speciálu v Divadle v Řeznické, konala se ve čtvrtek 28. května, bylo vyprodáno a měl jsem z toho radost. Takže vás o to sebevědoměji zvu na na první reprízu už 19. června v pátek. Lístky si kupte na webu divadla a já se na vás těším.

Tomáš z Bratislavy asi nepřijede, ale já vás teď zvu k poslechu našeho rozhovoru. Natočili jsme ho v Bratislavě ve studiu Denníku N.

Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.