Před 70 lety vstoupila v Československu do poslední fáze nucená kolektivizace zemědělství. V letech 1955–1960 tak vyvrcholil proces komunistického ničení venkova, jehož důsledky jsou citelné dodnes. Historici obvykle člení kolektivizaci od 1948 na několik částí. Asi nejděsivějším rozměrem této státem organizované krádeže olbřímých rozměrů byla kriminalizace větších sedláků, podle propagandy venkovských boháčů, a vyhánění celých rodin z domovů, a to hlavně v 50. letech.

Československo nás zradilo, tvrdí Rusíni neboli obyvatelé Podkarpatské Rusi, která byla za první republiky součástí země. „Za připojení Podkarpatska k SSSR jsme nebojovali! Bojovali jsme za svobodné Československo,“ říká na nahrávce pro Paměť národa Ivan Mohorita, bývalý vězeň sovětského gulagu, veterán z východní fronty.

Příběhy 20. století se tentokrát vrací k události, jejíž výročí nikdy neopomíjí: před 81 lety, v noci z 8. na 9. března 1944, zavraždili nacisté v Osvětimi Birkenau téměř 3800 lidí z takzvaného rodinného tábora terezínských Židů. Oběti v naprosté většině pocházely z českých zemí. K vězňům rodinného tábora patřila také Anita Franková.

Drobná stařenka. Krátké vlasy do zrzava. Starší, takový typicky babičkovský pršiplášť. Elegantně, ale nijak luxusně oblečená. Ráčkující, přitom precizní a přesná ve vyjadřování. Taková byla Doris Grozdanovičová. Tak jsem ji viděl naposledy, na podzim roku 2015 za výjimečných okolností – v Terezíně, kde ji trýznili hladem, zavraždili jí maminku, bratra a tatínka transportovali do Osvětimi.

Ve středu 19. února měl v Praze pohřeb někdejší disident a signatář Charty 77 Viktor Parkán. Zemřel 11. února ve věku 78 let. Nepatřil k mediálně známým postavám, ale na tom jen málo záleží, od známosti se význam člověka neodvíjí – díky lidem, jako byl on, se v Čechách dařilo udržet úsilí o svobodný život ve velmi nesvobodných podmínkách. Jeho osudům se už před lety Příběhy 20. století věnovaly, teď se k nim vrací v aktualizovaném pořadu.

Skoro 4000 žáků osmých a devátých tříd se loni zapojily do novinářského projektu, v rámci něhož zdokumentovali vzpomínky 620 pamětníků. Tato projektová výuka doplňující dějepis či občanskou a mediální výchovu začíná mít v českých školách značnou popularitu. Před lety nejčastěji pamětníci dětem vyprávěli dramata z druhé světové války. Dnes převažují příběhy z 50. let, především o kolektivizaci, jak zažili sovětskou invazi v srpnu 1968 a sametovou revoluci v listopadu 1989.

Na Popeleční středu 14. února 1945 bombardovaly americké vzdušné síly Prahu, tehdy centrum protektorátu Čechy a Morava. Brzy od té události uplyne 80 let. Nálet zasáhl město od Zlíchova přes Palackého most, Vyšehrad, Karlovo náměstí a část Nuslí až po Pankrác, Vinohrady a Vršovice. Pražané většinou neměli s bombardováním zkušenost, mnozí neodešli do krytů ani do sklepů. Pořad Příběhy 20. století se opírá o vzpomínky a o osobní výpovědi.

Devatenáctiletý Miroslav Froyda v roce 1953 utekl na Západ během obědové pauzy na svazácké brigádě v JZD při žních u Vranova nad Dyjí. Tři týdny se na tuto chvíli připravoval. V přesnou chvíli střídání pohraničníků na věži s kamarádem vystartovali a metelili přes pole na hranici. Pomocí dřevěného žebříku od posedu zdolali ostnaté dráty s vysokým elektrickým napětím a šťastně se dostali do Rakouska. Zpět se vrátili jako američtí špioni. Jenže je zatkli a putovali za mříže.

Nacistický vyhlazovací a pracovní tábor Auschwitz (Osvětim) byl osvobozen 27. ledna 1945. Termín osvobození je třeba vnímat jako ne zcela výstižný: sovětští vojáci, kteří toho dne na místo dorazili, našli poloprázdný lágr s několika tisíci podvyživenými, nemocnými a umírajícími lidmi.

Před pár dny, 18. ledna, zemřela ve věku 76 let významná česká právnička Eliška Wagnerová. Její profesní dráha po listopadu 1989 je všeobecně známá: byla asistentkou ústavního soudce Zdeňka Kesslera (od roku 1993), soudkyní a poté předsedkyní Nejvyššího soudu (1998–2002), místopředsedkyní Ústavního soudu (2002–2012) a šest let také nestranickou senátorkou. Co se ale ví o jejích dřívějších osudech?