Tenhle moribundus si mě oťukával skoro měsíc, než konečně udeřil naplno. Zpočátku jsem se snažila ubojovat remízu. Znáte to. Budu doma odpočívat, pít léčivé lektvary, jen zajdu se psima ven. Na chvilku! A zastavím se v obchodě. Jen tam vběhnu a zase vyběhnu! Dosmlouvala jsem to až po „ještě zvládnu ten workshop, co jsem ho už dávno slíbila“ než se moribundus naštval a definitivně mě uzemnil.

Nedávno běžel na internetu příspěvek nějaké paní s názvem Varující pravda. Popsala problém generací a souhlasil jsem s ní hned v úvodu, že jsme to museli někde zbabrat. „Ve snaze dát dětem všechno, se jim vzala možnost, něco chtít.“

Školní chodby hučí životem. Pravda, poněkud odlišným, než obvykle! Řinčí zbroj a meče, ani ty hlasy nejsou dětské! Podlahy ometají dlouhé sukně historických a fantasy oděvů, na chodbě se míjejí rytíři, panoši, vojáci, kováři a nožíři. Naproti košíkářce najdete dokonce i divoce pomalované indiány v odpovídajících oděvech.

Když se u nás ve vsi opravovala před mnoha roky turbína, v náhonu Jizery pracovali opálení a svalnatí chlapi. Jedním z nich byl i náš rodák Pepa Pozdňa. Často jsme z mostu jako kluci pozorovali polonahé pracující muže, mezi kterými vynikal právě Pepa. Výrazná byla jeho ozdoba těla, která se nám ohromně líbila.

Hm, tak tenhle experiment se tedy nepovedl. Přitom to na začátku vypadalo tak skvěle! Aby toho nebylo málo, s voláním o pomoc jsem musela počkat - nemohu rušit dovolenou. Dva týdny jsem trpěla, než jsem odeslala následující zprávu: „Ta nová barva se vymyla do příšerné oranžové! Nesnáším oranžovou! Mám pocit, že bych měla prodávat hamburgery ve velkém! Uděláš s tím něco?“

Seděli jsme v horkém letním odpoledni pod naší chatou u rybníka. V údolí Nebákova, na jednom z krásných míst Českého ráje. Popíjeli jsme odpolední kávu. Z ničeho nic se objevil zdejší démon, legendární strážce číslo 32, známý nejen chatařům, ale hlavně trampům i turistům.

Seděli jsme v horkém letním odpoledni pod naší chatou u rybníka. V údolí Nebákova, na jednom z krásných míst Ćeského ráje. Popíjeli jsme odpolední kávu. Z ničeho nic se objevil zdejší démon, legendární strážce číslo 32, známý nejen chatařům, ale hlavně trampům i turistům.

„Rexi, že tys zase někde nedobrzdil!“ Pes na mě vesele kouká, do krve odřený nos neřeší. Jenže já si ho všímám, a to nejen kvůli akutnímu ošetření. Na černém čenichu totiž zhojené škrábance vytvoří světlé proužky. Aneb jeho indiánské jméno budiž bratr Pruhovaný nos! Ten pes je prostě klaun. Jen si poslední dobou nejsem jistá, jestli to vítám.

Litoměřice jsou krásné město s majestátným Radobýlem nad ním, který obdivoval už i Mácha. S nádherným okolím, meruňkovými sady, líně tekoucím Labem, zajímavou radnicí odkud se z vrcholu můžete podívat na okolí, posázené kopci a mají i řadu dalších zvláštností.