Když se u nás ve vsi opravovala před mnoha roky turbína, v náhonu Jizery pracovali opálení a svalnatí chlapi. Jedním z nich byl i náš rodák Pepa Pozdňa. Často jsme z mostu jako kluci pozorovali polonahé pracující muže, mezi kterými vynikal právě Pepa. Výrazná byla jeho ozdoba těla, která se nám ohromně líbila.

Hm, tak tenhle experiment se tedy nepovedl. Přitom to na začátku vypadalo tak skvěle! Aby toho nebylo málo, s voláním o pomoc jsem musela počkat - nemohu rušit dovolenou. Dva týdny jsem trpěla, než jsem odeslala následující zprávu: „Ta nová barva se vymyla do příšerné oranžové! Nesnáším oranžovou! Mám pocit, že bych měla prodávat hamburgery ve velkém! Uděláš s tím něco?“

Seděli jsme v horkém letním odpoledni pod naší chatou u rybníka. V údolí Nebákova, na jednom z krásných míst Českého ráje. Popíjeli jsme odpolední kávu. Z ničeho nic se objevil zdejší démon, legendární strážce číslo 32, známý nejen chatařům, ale hlavně trampům i turistům.

Seděli jsme v horkém letním odpoledni pod naší chatou u rybníka. V údolí Nebákova, na jednom z krásných míst Ćeského ráje. Popíjeli jsme odpolední kávu. Z ničeho nic se objevil zdejší démon, legendární strážce číslo 32, známý nejen chatařům, ale hlavně trampům i turistům.

„Rexi, že tys zase někde nedobrzdil!“ Pes na mě vesele kouká, do krve odřený nos neřeší. Jenže já si ho všímám, a to nejen kvůli akutnímu ošetření. Na černém čenichu totiž zhojené škrábance vytvoří světlé proužky. Aneb jeho indiánské jméno budiž bratr Pruhovaný nos! Ten pes je prostě klaun. Jen si poslední dobou nejsem jistá, jestli to vítám.

Litoměřice jsou krásné město s majestátným Radobýlem nad ním, který obdivoval už i Mácha. S nádherným okolím, meruňkovými sady, líně tekoucím Labem, zajímavou radnicí odkud se z vrcholu můžete podívat na okolí, posázené kopci a mají i řadu dalších zvláštností.

Litoměřice jsou krásné město s majestátným Radobýlem nad ním, který obdivoval už i Mácha. S nádherným okolím, meruňkovými sady, líně tekoucím Labem, zajímavou radnicí, odkud se z vrcholu můžete podívat na okolí posázené kopci a mají i řadu dalších zvláštností.

Sedím v sále Hankova domu ve Dvoře Králové a vznáším se na hudebním obláčku štěstí. Veselá, svěží a plnokrevná muzika Johanna Strausse mladšího mi rozbušila srdce a málem rozhýbala i nohy. Ty polky! Ty valčíky! Ach… Co já se na ně kdysi natancovala!

Vždycky jsem si říkal, že mě šmejdi nedostanou. Člověk ale nemá chválit dne před večerem. Seděl jsem u počítače a najednou se mi na obrazovce objevila reklama. Pohledná lampička, něco pro milovníky koček a malé děti do pokojíčku. Cena sice nijak lidová, ale provedení podle fotografie slušné.

Opatrně kráčím po uzounké zvěří pěšince vinoucí se mezi mladými smrčky. Přede mnou jde velký vlkošedý pes a co chvíli se starostlivě ohlédne. „Tudy, paničko!“ ukazuje celým tělem a dál hledá tu nejlepší trasu, abychom se z podrostu dostali zpátky na cestu. Jakmile na ni vyjdeme, naposledy mě zkontroluje a radostně se rozběhne za svým čucháním. Má hotovo!