Katyň se stala místem jedné z největších masových vražd, ale také symbolem lží a propagandy, které trvaly několik desetiletí. Je také symbolem toho, jak mohou skončit takzvaná přátelství a pakty zločineckých režimů. Házení viny z nacistů na bolševiky a naopak jen potvrzuje, že poukazovat na zvěrstva druhého ještě neznamená, že je dotyčný sám nepáchá. Ovšem lžím a propagandě kolem Katyně podle i lidé, do kterých bychom to neřekli.

Národní obrození, ve kterém František Palacký prožil svá činorodá léta, bylo období z dnešního pohledu někdy až úsměvného národovectví. Ironií je, že právě pojmy jako národ nebo vlastenectví v pozdějších letech dostávaly zcela jiný význam. Byl Palacký jen romantickým historikem? Historik Jiří Hanuš pro Český rozhlas Plus upozorňuje, že Palacký byl také vlastencem s kulturně-hodnotovým programem a dokázal ovlivňovat lidi okolo sebe, stejně jako veřejnost.

I Československo v minulosti zažilo atentáty na politiky, byť spíše výjimečně. Pouze dvakrát byli terčem přímo ti čeští, respektive českoslovenští. Stalo se tak hned v prvních letech po vzniku republiky. Následující dva případy pak souvisejí s útoky na politiky, kteří u nás našli azyl. „My Češi atentáty většinou neděláme, na politiky nadáváme v hospodách a v moderní době je likvidujeme v médiích a na sociálních sítích,“ říká pro Český rozhlas Plus historik Jaroslav Rokoský.

Změny, které přicházejí po listopadu roku 1989 se týkaly všech oblastí fungování státu. Jednou z nich byla ekonomická transformace. Jak zařídit, aby měl státní majetek, který byl tak nějak všech a zároveň nikoho, své konkrétní a odpovědné vlastníky?

Obnova státu a jeho nové uspořádání, právě to bylo kodifikováno v Košickém vládním programu. Přijat byl nově ustanovenou vládou počátkem dubna roku 1945 a dominantní roli při jeho přijetí měli komunisté. Už to naznačovalo, jaké by mělo být obnovené Československo…

V období socialistického Československa jsme v oblasti ochrany životního prostředí patřili k nejhorším státům Evropy. Lidé a zvláště pak ti, kteří žili v nejvíc znečištěných oblastech na severu Čech či Moravy, byli dokonce v přímém ohrožení života. Dýchat znečištěný vzduch museli ale i naši sousedé za hranicemi, takže postupně vytvářeli tlak i na vedení státu.

Poválečné roky byly pro evropské země, Československo nevyjímaje, těžkými léty. Ekonomika byla v rozvratu a válečné škody nedozírné. Šancí, jak nastartovat změnu a zajistit snesitelný život, byl návrh plánu pomoci, tzv. Marshallův plán. Systém půjček spolu s rozsáhlými dary potravin, hnojiv a zemědělských strojů byl mimořádnou příležitostí také pro Československo. Nic z toho ale nakonec nebylo, zůstala jen pachuť z absurdního rozhodování tehdejší vlády.

Svobodné volby, právě toto heslo se objevovalo v listopadu 1989 na demonstracích jako jeden z požadavků. Proč?

Nadšený propagátor komunismu, promotér moderního umění v Československu, angažovaný literát, teoretik a kritik umění. K tomu skvělé organizační schopnosti, fotografická paměť, charisma, břitký jazyk a láska žen prý až za hrob. To všechno ztělesňoval „kapitán avantgardy“ Karel Teige (1900–1951). Ten se dostal po únoru 1948 do soukolí komunistické mašinérie a přestal se hodit. Tragédie konce jeho života se tak odehrávala na půdorysu zlovolnosti jeho vlastních soudruhů.

Po skončení 2. světové války byl v Československu založen Sbor národní bezpečnosti (SNB) a patřila „do něj“ Veřejná bezpečnost (VB) i Státní bezpečnost (StB). Klíčové pozice obsadili komunisté – ostatně v čele ministerstva vnitra byl už od roku 1941 komunista Václav Nosek, který sehrál zásadní roli v únoru 1948. Policie tak byla organizována podle sovětského vzoru, navíc ve spolupráci se sovětskými poradci.