Kolaborace v období druhé světové války byla v české historii dlouho tabu. Toto téma se začalo rozebírat až v 60. letech, včetně historie zvláštní vojenské jednotky zvané Dobrovolnická svatováclavská rota. Jaký byl její osud? Nejen o tom je další díl pořadu Jak to bylo doopravdy, tentokrát s historikem Jiřím Plachým.

Československo za éry komunistů mělo, stejně jako další totalitní státy, řadu nepřátel. Patřili mezi ně i mladí lidé, kteří vybočovali z řady. Terčem perzekuce se stala i hudba, kterou poslouchali, a jejich životní styl včetně oblékání a úpravy vlasů. Celé čtyři dekády jsou tak lemovány absurdními soudními procesy, které to potvrzují: proti rock ’n’ rollu, proti undergroundu, proti punku. Jmenovatel byl jediný: prý byli zaprodanci Západu a agenty imperialismu.

Životním krédem „prezidenta zakladatele“, jak se TGM říkalo, bylo hledání pravdy. Ostatně – sám se ve svém životě několikrát při hledání pravdy „proti proudu“ postavil. Poslechněte si reprízu pořadu.

Vznik Československa je spjat se jmény Čechů, kteří žili v exilu, a stejně tak se jmény těch, kteří zůstali v českých zemích na území Rakouska-Uherska. Válečné útrapy 1. světové války těžce doléhaly na všechny a na podzim roku 1918 události nabraly rychlý spád. Kdo se ale o vznik samostatného Československa zasloužil? Byli to sami Češi, kteří zůstali doma?

„Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno: území, obývané Němci, je území naše a naším i zůstane. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova. (…) Opakuji: my jsme vytvořili náš stát. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté,“ řekl T. G. Masaryk ve svém Poselství Národnímu shromáždění 22. prosince 1918.

Ještě před 2. světovou válkou se na Slovensku objevovaly touhy po samostatném státu. V roce 1939 tak vznikl Slovenský stát, resp. Slovenský štát. Toto období totalitního, někteří říkají přímo fašistického státu, se po válce už příliš neřešilo. Spojenci uznaná exilová vláda i exilový prezident totiž reprezentovali nové a demokratické Československo.

Komunistická Státní tajná bezpečnost byla obávaná, všemocná a stala se symbolem zrůdnosti celého režimu s komunisty v čele. StB nechránila občany, ale totalitní režim proti vlastním lidem. Kdo vlastně byl estébák nebo jejich spolupracovník, společnost zajímalo hned po listopadu 1989.

Klíčovým státoprávním aktem byla v historii korunovace. Až tehdy se stal král nejvyšším představitelem země. To, kdy byla česká knížata ustanovena do pozic králů, patří k důležitým datům naší historie, zároveň potvrzením významu, jaké české země měly. Korunovace krále byla ale také symbol rovnoprávnosti českého národa stát vedle jiných, velkých vládců. Proto je tak důležité připomínat si příběh panovníka Františka Josefa, který korunovaci odmítl.

Gorbačovova perestrojka se měla dotknout i československé kultury – tu si komunisté pozorně hlídali a cenzurovali. Také osobně rozhodovali, co se smí hrát, číst, vystavovat atd. Přesto se našla místa a akce, na kterých se lidé kriticky vyjadřovali k životu v totalitě. V divadle i literatuře se zas lidé naučili „číst mezi řádky“.

Knihy, hudba, film, literatura a umění vůbec. V 80. letech byla kultura něco, co nabourávalo ideologický pohled komunistické strany. Jak to vypadalo v praxi, prozradí publicista a překladatel Josef Rauvolf, který je také hostem dalšího dílu z cyklu Hra o perestrojku. Dozvíte se i to, jak hodnotí zapojení umělců do petice Několik vět.