Pátý ročník festivalu Crystal Valley Week promění Liberec v živoucí galerii skla, šperku a bižuterie. Nový díl podcastu Hlavou, srdcem a rukama přináší kompletního průvodce programem, který od 24. do 29. srpna nabídne více než 80 akcí na 36 lokacích. V naší upoutávce na akci, kterou si nesmíte nechat ujít, odhalujeme, proč letošní téma Connecting Culturespropojuje severočeské skláře s brazilským kmenem Panará i jaké novinky čekají na návštěvníky v ulicích města.

Příběh skleněné perličky: Z Desné až do deštného pralesa

Letošní motto festivalu Connecting Cultures připomíná, že české sklo a skleněné perličky po staletí putují do nejvzdálenějších koutů světa, kde se staly nepostradatelnou součástí místních tradic. Nejvýraznějším důkazem tohoto propojení je účast zástupců domorodého kmene Panará z brazilské Amazonie.

Tento národ si i přes tlak moderní civilizace dokázal uchránit svůj jazyk a kulturu, přičemž české skleněné perličky zdobí jejich tradiční šperky a rituální oděvy po celé generace.

 Od úterý 25. do pátku 28. srpna budou členové kmene na centrálním Křišťálovém náměstí (náměstí Dr. E. Beneše) ručně vytvářet tradiční perličkové šperky přímo před zraky návštěvníků. Zájemci se mohou nechat pomalovat autentickými motivy přírodní barvou Jenipapo nebo zažít rituální tance, zpěv a hru na tradiční nástroje, které budou probíhat každé ráno a večer. Panarové se zapojí také do závěrečné sobotní show v Lidových sadech a navštíví přímo výrobu perliček v závodě Preciosa Ornela v Desné. Tento příběh reflektuje i oficiální vizuál festivalu od Jiřího Hořavky ze studia_STROY.

Výkladní skříň designu, zrekonstruované lokace i jízda expresem

Festival nabídne tvorbu více než stovky tvůrců, skláren a uměleckých škol.Návštěvníci se mohou těšit na jména jako Maxim Velčovský, Jiří Pačinek, Pavlína Čambalová, Lukáš Jabůrek či Anna Polanská, i na poctu legendám Miluši a Renému Roubíčkovým. Mezinárodní rozměr podtrhne kanadsko-český sochař Wesley Rasko nebo venezuelský floristický designér Juan Carlos Semidey. Ambasadorkami 5. ročníku se staly módní návrhářka Liběna Rochová a herečka Barbora Pleva Mottlová.

Sklo a bižuterie během týdne zaplní nejen známé prostory jako Palác Liebieg, Linserku či Divadlo F. X. Šaldy, ale poprvé také zrekonstruovaný areál Lidových sadů. Ten hostí výstavu Květiny a sklo, floristické workshopy a módní instalaci The Crystal Runway. Ulice města opět propojují Křišťálové boxy s exponáty a historická Křišťálová tramvaj vyzdobená Sklárnou Jílek, která návštěvníky v duchu atmosféry dálkových vlaků zdarma odveze do Vratislavic nad Nisou – přímo ke dni otevřených dveří v Evans Atelieru a k přehlídce zrepasovaného kostelního lustru z roku 1841 v kostele Nejsvětější Trojice.

Praktické informace o festivalu:

• Termín konání: 24. až 29. srpna 2026 (Liberec a Vratislavice nad Nisou)

• Vstupné: Naprostá většinu programu je zdarma. Zpoplatněny jsou pouze vybrané akce (floristické workshopy, PechaKucha Night, závěrečná show). Podpořit organizaci lze dobrovolně přes QR kódy na místě.

• Mladá generace: V ZOO Liberec uvidíte mozaikovou instalaci Šelmárium vytvořenou studenty středních uměleckých škol.

 * Autorský šperk: Prodejní kousky a bižuterii objevíte v Lidových sadech, ateliéru Petry Lorenc nebo na Křišťálovém trhu v Krajské vědecké knihovně.

 * Kompletní program: Podrobné mapy a časový harmonogram najdete na crystalvalleyweek.cz.

 Pusťte si celý rozhovor a zjistěte, které konkrétní lokace a zážitky byste si během Crystal Valley Weeku 2026 neměli nechat ujít! Příjemný poslech!

V Chotyni u Liberce stojí dílna, kterou při první návštěvě musítechvíli hledat. Ne proto, že by se schovávala, ale protože je přesně tam, kde má být: v tichu, mezi stromy, na místě, kde se světlo láme jinak než jinde. Právě tady vzniká autorská i zakázková tvorba značky VagnerGlass.

Původně ji založil sklář Daniel Vágner, dnes ji tvoří spolu s manželkou Beatou**.** Seznámili se v Polsku, kam Daniela zavál osud jako lektora.Jejich společná cesta se postupně proměnila v partnerský i tvůrčí dialog. VagnerGlass je tak dnes nejen originální značkou, ale i příběhem dvou lidí, kteří našli společný jazyk ve skle, světle a řemesle.

Daniel se ke sklu nedostal přes akademické tituly ani rodinnoutradici. Jeho cesta byla osobní, intuitivní a postupná.

_„Sklo mě vždy přitahovalo svou čistotou, křehkostí a zároveň silou,“_říká Daniel Vágner a dodává, že sklo je pro něj živý organismus, který se nedá přinutit, ale je třeba mu naslouchat.

Beata přinesla do značky jiný typ citlivosti – preciznost, estetické cítění a zkušenost z polského sklářského prostředí. Jejich práce se tak přirozeně propojila. Daniel tvoří, Beata dotváří. Daniel experimentuje, Beata kultivuje. Daniel hledá nové formy, Beata drží tvar a styl. VagnerGlass je dnes jejichspolečným rukopisem, přestože oba dokážou tvořit samostatně i společně v tandemu.

„Učím se celý život praxí, experimentováním, pozorováním a neúnavným zkoušením. Každý nový kus je pro mě příležitostíposunout se dál,“ popisuje Daniel Vágner.

V době rychlých výsledků je to vzácný přístup. VagnerGlass je opakem masové produkce – stojí na pomalosti, soustředění a respektu k materiálu.

Jejich objekty balancují mezi užitým designem a volným uměním. Čisté linie, výrazná optika, precizní broušení. Nic není náhodné, nic není přehnané. Sklo tu dýchá, vypráví, reaguje.

„Nechci jen vyrábět objekty. Chci, aby vyvolávaly emoce,“ říká Daniel.A skutečně – jejich práce působí jako malé světy, které se otevírají až ve chvíli, kdy je vezmete do ruky. Světlo v nich cestuje, mění se, reaguje. Každý kus je jiný. Každý má svůj charakter.

Značka se postupně etablovala díky výstavám, kde si získalapozornost pro svou osobitost. Dnes je VagnerGlasssynonymem pro autorskou kvalitu, osobní přístup a poctivé řemeslo.

V době, kdy se české sklo znovu dostává do popředí světového zájmu, je tahle značka z Chotyně příkladem, že i malá autorská dílna může mít "silný hlas". Ne díky marketingu, ale díky autenticitě. Daniel a Beata nepracují pro trendy, ale pro materiál. I proto jejich objekty působí nadčasově.

Jak těžké je prosadit se v náročné konkurenci? Co nejvíce trápí –nebo naopak těší – současné české skláře? Odpovědi na tyto i další otázky najdete v aktuálním vydání naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

Jedna cesta na celnici. Jeden rozhovor, po kterém se zdálo, že jejich značka možná skončí dřív, než se pořádně rozjede. A k tomu zjištění, že ani vlastní logo vlastně není tak úplně jejich. Nový díl podcastu Hlavou, srdcem a rukama přináší otevřený rozhovor s Petrou Kantorovou a Elenou Suskovou, zakladatelkami značky North Say, o podnikání, psech, slepých uličkách i o tom, proč někdy největší posun přinesou právě problémy, které člověk vůbec nečekal.

Od pejskařů pro pejskaře

Nový díl podcastu nás tentokrát zavádí do světa psů, tréninků, závodů a podnikání, které vzniklo z čisté potřeby dělat věci jinak – a lépe.

Značka North Say dnes nabízí funkční oblečení a vybavení pro pejskaře, ale na začátku byly hlavně vlastní zkušenosti z výcviku a potřeba mít oblečení, které opravdu funguje.

A také spousta nečekaných podnikatelských lekcí.

Jak vám málem podnikání zastaví celnice

Jedna z nejsilnějších částí rozhovoru přichází ve chvíli,kdy obě podnikatelky popisují, jak vlastně vznikl dnešní název značky. Původně totiž podnikaly pod názvem Nordstar. Jenže pak přišel moment, který by vydal na samostatný filmový scénář.

„Pan celník si vzal moje doklady stranou a pak říká: ‚Vypoužíváte značku Nordstar? Víte, že Nordstar má registrovanou ochrannou známkuBaťa?‘“

Následovalo rozhodování mezi správním řízením a rychlýmstažením zboží.

„Řekl mi: buď vám to zabavím, nebo si to všechno vezmete anikdy jsme se neviděli.“

Právě tahle zkušenost vedla ke kompletnímu přejmenování značky. A nebyl to jediný právní problém.

Když nestačí ani vlastní logo

V podcastu se dozvíte také historku o tom, jak se zakladatelky dostaly do konfliktu kvůli logu s tlapkou.

Krátce po vstupu na zahraniční trh jim totiž přišla výzva od zástupců známé outdoorové značky.

„Zjistili jsme, že tlapičku na sportovním oblečení používáJack Wolfskin. A měli jsme další problém.“

I tahle komplikace ale nakonec vedla k tomu, že značka získala svou dnešní podobu a identitu.

Rozhovor velmi otevřeně ukazuje, že za každou značkou bývámnohem víc práce, nejistoty a improvizace, než je zvenčí vidět.

Nejde jen o psy. Je to životní styl

Přestože se celý díl točí kolem pejskařského světa, nejde jen o psy samotné.

Je to také rozhovor o:

• podnikání postaveném na osobní zkušenosti
• hledání vlastní cesty
• budování značky od nuly
• o tom, jak důležité je dělat věci autenticky

Velkou část rozhovoru tvoří také povídání o samotné komunitě pejskařů, výcviku a společném trávení času se psy.

A právě tady je slyšet, že North Say nevznikl jako „byznysový projekt od stolu“, ale z reálného života.

Co dalšího v podcastu uslyšíte?

V celé epizodě se dozvíte například:

• jak vznikalo první oblečení pro pejskaře
• proč je komunita kolem psů tak specifická
• jak se podniká v úzkém specializovaném segmentu
• proč jsou osobní zkušenosti při vývoji produktů zásadní
• nebo jaké největší chyby a slepé uličky podnikatelky zažily

Nový díl podcastu Hlavou, srdcem a rukama je o podnikání, vytrvalosti i o tom, že někdy člověka posunou nejvíc právě nečekané komplikace.

Ať už jste pejskaři, podnikatelé nebo jen rádi posloucháte autentické lidské příběhy, tenhle rozhovor vás bude bavit. Dopřejte si celý díl podcastu se zakladatelkami značky NorthSay.

Jak se rodí šperk, který v sobě nese příběh hor, rodiny nebo třeba otisk psího čumáčku? V novém dílu podcastu Hlavou,srdcem a rukama vás zavedeme do Raspenavy za šperkařkou Marcelou Kindl Steffanová, autorkou značky Maja Steffan jewelry. Její tvorba spojuje řemeslo, osobní příběhy i hluboký vztah k Jizerským horám – a přesně takový je i celý projekt Liberecký kraj sobě. 

Šperk jako návrat ke kořenům 

Šperky, co se dědí a mají tradici – to je motto, na kterém staví její značka svou práci. Řemeslu se Marcela Kindl Štefannovávěnuje od studií na jablonecké uměleckoprůmyslové škole. Její cesta vedla přes Technickou univerzitu v Liberci až k významným osobnostem českého výtvarného světa. Zásadní inspirací jí bylnapříklad Vratislav Karel Novák, umělecká osobnost spjatá s Jabloncem. Právě cit pro prostor, materiál a architekturu je v její tvorbě patrný dodnes. 

Když šperk vypráví příběh továrny 

Od studií se v její tvorbě promítají silná témata, která ji zrovna upoutala. Byl to i příběh kdysi prosperující textilní továrny v Novém Městě pod Smrkem. Objekt bývalé jízdárny patřící továrníkovi baronu Klingerovi, se stal pro Marcelu symbolem paměti místa. Když hrozilo jeho zbourání, rozhodla se jeho krásu „zachovat“ po svém – ve špercích. 

_„Říkala jsem si, že když už to nemůžu zachránit celé, tak aspoň kousek té energie a příběhu můžu přenést do šperku,“_popisuje autorka.

Z maskaronů vytvořila brože, z tiskových folií náhrdelníky. Část těchto děl se dostala dokonce do sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Pro ni to ale nebyl jen umělecký úspěch – byl to způsob, jak vrátit architektuře úctu a pozornost. 

Na tomto přístupu dále staví i svou řemeslnou značku: šperk není jen ozdoba. Je to médium, které dokáže nést paměť, emoci i vztah k místu. 

Snubní prsteny s otiskem trávy i lipového listu 

Dnes tvoří především autorské šperky na zakázku. Nejčastěji snubní a zásnubní prsteny. Každý z nich vzniká z rozhovoru. 

„Hrozně mě baví, když mi zákazník začne vyprávět, jaká jeho partnerka je, co má ráda, co spolu prožili,“ usmívá se šperkařka a dodává: „Ty věci by v životě nevznikly jen z mé hlavy. Vzniknou právě díky tomu příběhu.“ 

Otisk psího čumáčku? Ano. 

Možná si říkáte, že vás už nic nepřekvapí. Ale Marcela otiskuje i psí čumáčky. A dětské prsty. A listy stromů. 

Speciální vosk umožní zachytit jedinečný otisk, který se následně přetaví do stříbra nebo zlata. Vznikají tak šperky, které nejsou jen krásné – jsou hluboce osobní. Jeden okamžik, jeden dotek, zachycený navždy. 

Workshopy: když si prsten vyrobíte sami 

Důležitou součástí její práce jsou i workshopy. Snoubenci si u ní mohou vyrobit vlastní prsteny. Muž může vlastnoručně vytvořit zásnubní prsten. Někdo si přinese kamínek z Jizerek a zasadí jej do šperku. 

„Když pak odcházejí, často říkají: Teď už se na šperky budu dívat úplně jinak,“ vypráví Marcela a dodává: „Najednou vědí, kolik práce je za tím uříznout kus plechu a proměnit ho v něco, co má hodnotu.“ 

Sympora: umění v zahradě 

Marcela ale nezůstává jen u komerční tvorby. V Raspenavě pořádá mezinárodní intermediální sympozium Sympora – spojení slov „sympozium“ a „Raspenava“. Umělci zde tvoří sochy, instalace i site-specific projekty, které reagují na místní prostředí. 

Veřejnost může přijít na vernisáž, koncert i závěrečnou výstavu. Aktuálně jsou práce ze sympozia k vidění v Severočeském muzeu v Liberci. 

Proč sipustit celý rozhovor? 

Protože z něj cítíte odvahu i pokoru. Protože slyšíte, že podnikání nemusí být jen o prodeji, ale o vztazích. A protože vám připomene, že když už do něčeho investujeme – čas, peníze, energii – chceme, aby to mělo smysl. 

Pokud vás zajímají lokální výrobky, hledáte dárek s příběhem nebo plánujete svatbu, tenhle díl podcastu Hlavou, srdcem a rukama si určitě nenechte ujít. 

Možná v něm objevíte víc než jen šperk. Možná objevíte nový pohled na to, co znamená tvořit hlavou, srdcem i rukama.  

Příjemný poslech!

Hudba, která dýchá. Řemeslo, které posouvá hranice zvuku. Apříběh člověka, pro kterého je nástroj víc než jen kus dřeva a kovu.

V dalším pokračování podcastu Hlavou, srdcem a rukama vás zveme do Liberce – do ateliéru, kde vznikají a znovu ožívají dechové nástroje. Hostem je Jan Provazník, hudebník, inovátor a zakladatel ⁠Ateliéru H&M – dechové nástroje⁠, držitel ocenění Regionální produkt Jizerské hory.

Když se nástroj stane prodlouženou rukou

„Hudební nástroj by měl být prodlouženou rukou instrumentalisty,“ říká Jan Provazník. A právě tohle přesvědčení stojí za jeho prací.

Specializuje se na klarinety, saxofony, flétny i fagoty. Opravuje je, upravuje, vyvíjí nové komponenty – a hledá cesty, jak hráčům umožnit svobodnější a přesnější vyjádření. Protože když nástroj reaguje přesně tak, jak má, hudebník se může soustředit jen na hudbu.

V rozhovoru se dozvíte, jak může drobná součástka zásadně ovlivnit barvu tónu i intonaci. A proč někdy stačí změnit jeden jediný detail, aby se hra stala přirozenější a zvuk plnější.

Malý díl, velká změna

Řeč je o klarinetovém soudku – malé části mezi hubičkou a tělem nástroje. Na první pohled nenápadný komponent, který má ale obrovský vliv na výsledný zvuk.

Jan Provazník se rozhodl prozkoumat, jak jeho tvar a parametry ovlivňují intonaci a harmonické spektrum. Výsledkem jsou vlastní varianty soudků, které dokážou kompenzovat rozdíly mezi nástrojem a hubičkou nebo pomoci hráči dosáhnout přesně takové barvy tónu, jakou hledá.

Nejde o univerzální řešení. Každý kus vzniká na míru konkrétnímu hráči a jeho nástroji. A právě v tom spočívá jedinečnost celé práce – kombinace řemesla, experimentu, technického měření i hudebního citu.

Historie jako detektivka

Rozhovor ale nekončí u současných nástrojů. Dostaneme se i k práci na historických saxofonech z poloviny 19. století, z doby, kdy je vyvíjel sám vynálezce nástroje, Adolf Sax. Jan Provazník se podílí na výrobě replik chybějících součástí pro unikátní projekt, jehož cílem je nahrát hudbu na původní nástroje z té doby.

Jak zní saxofon z roku 1850? Jaký je rozdíl oproti dnešním nástrojům, které prošly výraznými úpravami například v éře rock’n’rollu? A co všechno obnáší snaha zachovat historickou autenticitu – od složení kovu až po technologii zpracování? I o tom si v podcastu povídáme.

Řemeslo, které spojuje tradici a technologie

V ateliéru se potkává ruční práce se soustruhem, pájení, práce se dřevem – i moderní technologie jako 3D modelování nebo CT skenování. Každý den je jiný. Každá zakázka přináší novou výzvu.

Možná vás překvapí, že mezi zákazníky nejsou jen místní hudebníci. Opravené nebo upravené nástroje putují do Litvy, Francie, USA i Austrálie. A přesto zůstává práce hluboce osobní – založená na dialogu s hráčem a hledání řešení na míru.

Pokud vás zajímá, co všechno se skrývá za krásným tónem klarinetu nebo saxofonu, jak může drobný detail změnit hudební výraz – a jak vypadá spojení hlavy, srdce a rukou v praxi – pusťte si nový díl podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Možná už pak nikdy neuslyšíte dechový nástroj stejně jako dřív.

Keramika pro ni byla nejdřív terapií v těžkém životním období. Dnes její hrnky a další výrobky putují z malé dílny na Větrném kopci k zákazníkům z celé republiky. Poslechněte si inspirativní příběh keramičky Soni Růžičkové, autorky značky Věci z peci, v dalším díle podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Z kanceláře k hrnčířskému kruhu

Další díl našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama, který vzniká v rámci projektu Liberecký kraj sobě, nás zavádí na Andělku – na Větrný kopec, kde má svou dílnu keramička Soňa Růžičková.

Na první pohled je jasné, že tady vznikají věci s duší. Dílna je plná hrnků, misek, hlíny a kreativní energie.

Jenže cesta k řemeslu nebyla vůbec přímá. „Ke keramice jsem se dostala úplně náhodou, když jsem měla těžké životní období. Přestěhovala jsem se zpátky do rodného města a najednou jsem byla úplně ztracená,“ vzpomíná Soňa Růžičková.

Právě tehdy narazila na kurz keramiky. „Říkala jsem si – tak to zkusím. A už jsem u toho zůstala,“ dodává.

Když se terapie promění v profesi

Soňa Růžičková původně pracovala v kanceláři a později jako vedoucí školní jídelny. Práce ji ale nenaplňovala.

Hlína, která byla nejdřív jen způsobem, jak si vyčistit hlavu, se postupně proměnila ve vášeň – a nakonec i v profesi.

V podcastu otevřeně popisuje, jak dlouhá cesta to byla.

„Já jsem byla úplně někdo jinej. Ale ta práce mě nenaplňovala. A když jsem začala dělat keramiku, najednou jsem viděla výsledek – něco, co vzniklo rukama,“ popisuje.

Hrnčíř, nebo keramik?

V rozhovoru se také dozvíte, jaký je vlastně rozdíl mezi hrnčířem a keramikem.

„Hrnčíř bylo dřív řemeslo – člověk, který dělal užitnou keramiku, hrnky, džbány, mísy. Keramik je dnes spíš širší označení pro lidi, kteří pracují s hlínou a často tvoří i autorské věci,“ dodává keramička.

A právě někde na pomezí těchto dvou světů vznikají i výrobky značky Věci z peci.

Řemeslo, které spojuje hlavu, srdce i ruce

Soňa Růžičková patří dlouhodobě mezi držitele certifikátu Regionální produkt Jizerské hory a její tvorba je také součástí databáze projektu Liberecký kraj sobě.

Její příběh krásně ukazuje, že:

• řemeslo může vzniknout z náhody
• kreativita může pomoci překonat těžké období
• a vášeň může postupně přerůst v podnikání

„Když děláte něco rukama, tak za sebou vidíte výsledek. A to je hrozně důležité,“ říká v rozhovoru.

🎧 Poslechněte si celý rozhovor

V podcastu se dozvíte také:

• jak vznikají její keramickévýrobky
• jak se rodila značka Věci z peci
• proč je řemeslo dnes znovu tak důležité
• a co všechno obnáší život keramičky

👉 Poslechněte si celý díl podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

V novém díle podcastu Hlavou, srdcem a rukama vás zveme do Frýdlantu – do kavárny, kterou na první pohled nepřehlédnete. Hostem je Kateřina Hradilová, majitelka a duše Kavárny Vločka. Místo, kde se propojují tradice Jizerských hor, poctivé suroviny a odvaha jít vlastní cestou.

Kavárna jako návrat k přirozenosti

Kavárna Vločka nevznikla jako další „hezký podnik s dortíky“. Vznikla z potřeby dělat věci jinak.

Kateřina původně působila v Novém Městě pod Smrkem, ale postupně cítila, že chce víc – víc svobody, víc autenticity, víc návratu ke kořenům. Inspirovala se přirozenou stravou, rytmem roku, tradicemi předků i tím, jak se dřív jedlo a žilo.

V rozhovoru otevřeně mluví o tom, že podnikání v gastru není romantika z Instagramu. Je to dřina, hledání vlastní cesty a často i nutnost dělat kompromisy mezi ideálem a realitou menšího města.

Od dobré kávy k vlastní výrobě

Základ byl jasný: dobrá káva. Taková, která ve Frýdlantu chyběla. Jenže když chcete dělat věci po svém – bez velkých korporátních dodavatelů – znamená to investovat do vlastního vybavení, vlastních surovin a budovat všechno od nuly.

Postupně se přidala kuchyň, vlastní pečení a spolupráce s lokálními dodavateli. V kavárně dnes najdete snídaně podle rytmu roku, sezónní dezerty, domácí marmelády, ale také produkty dalších regionálních výrobců.

A právě tohle propojení lidí a míst je jednou z nejsilnějších deviz podnikatelské vize Kateřiny Hradilové.

Příběh perníku, který neměl zmizet

Na výletech rádi ochutnáváme lokální produkty a stejně to vždycky měla i Kateřina. Tak se v Krkonoších seznámila s tamním legendárním perníkem Pumprinkl. Jenže se dozvěděla, že původní výrobce tradičního krkonošského perníku končí a rozhodla se recept odkoupit. Ne z kalkulu, ale ze srdce. Chtěla, aby výrobek s kořeny v horách nezmizel.

Recept zachovala, ale upravila kvalitu surovin – bez fosfátových kypřidel, s bio třtinovým cukrem, lepší moukou i poctivými povidly. Postupně tak vznikly dvě varianty: krkonošská a jizerská.

Krkonoše a Jizerky přitom nevnímá jako konkurenty, ale jako sourozence. Ostatně patronem Krkonoš je Krakonoš – a Jizerské hory s vílou Izerínou podle ní mohou být jeho sestrou.

V podcastu uslyšíte i příběh o tom, jak se z původního nadšení stala tvrdá podnikatelská realita: vyšší kvalita znamenala vyšší cenu – a bylo nutné znovu hledat odběratele. Přesto nelituje.

Sen o vlastních sadech

Velkým tématem je i budoucnost. Kateřina sní o vlastních ovocných sadech – o certifikované zahradě, kde by si kavárna mohla pěstovat část surovin sama.

Už dnes zachraňuje staré odrůdy stromů, vaří vlastní marmelády a v létě tráví hodiny sběrem ovoce. Zároveň ale realisticky mluví o tom, jak náročné je všechno zvládnout – provoz kavárny, výrobu, sezónní špičky i tým lidí.

Zazní i úvaha o komunitním sadu ve spolupráci s obcí. Protože odpovědnost za krajinu by neměla ležet jen na jednom člověku.

Pokud vás zajímá, jak se buduje kavárna s jasným názorem, proč není jednoduché držet kvalitu v malém městě a proč je Vločka právě Vločka, pusťte si nový díl podcastu Hlavou,srdcem a rukama.

Lomnice nad Popelkou není místo, kde by se člověk ztratil v ruchu velkoměsta. Nemají tu pěší zónu plnou kaváren, barů a turistů, kteří by se nechali unášet vůní čerstvě pražené kávy. Ale přesto se tam praží jako o život. V místní historické Továrně Mastných, v prostorách tak akorát velkých, aby se v nich dalo tvořit, totiž vzniká káva, která nese podpis rodiny, odvahy a radosti z řemesla.

Právě tady, v kraji mezi Českým rájem a Podkrkonoším, vznikla před 4 lety značka L´Popel. Život ji vdechli manželé Vojtěch a Eva Kvičerovi, kteří společně stvořili nejen báječnou lokální pražírnu, ale i příběh o tom, jak se z obyčejného nápadu může stát něco, co propojuje lidi, místa i každodenní rituály.

Začátek, který voněl po kouři

Začínali na jaře 2022 v obýváku rodinného domu s komínovou trubkou vystrčenou z otevřeného okna, kde se odehrál i jejich první pokus o pražení. Nebyl to žádný romantický začátek, ale spíš malá domácí katastrofa.

„První várka? To byla spíš kouřová signalizace. To kafe se nám úplně spálilo,“ vzpomínají dnes s úsměvem na své začátky manželé Kvičerovi.

Kouř se nakonec rozptýlil a nadšení zůstalo. A tak přišel druhý pokus. Třetí. Desátý. Každý o něco lepší, každý o krok blíž k tomu, co se začalo rýsovat jako skutečná cesta.

Továrna Mastných – místo, kde se sen nadechl

Rok 2024 přinesl zásadní posun. Pořízení profesionálního holandského stroje a přesun právě do Továrny Mastných znamenaly nový začátek. Prostor s historií, atmosférou a duší se stal domovem pro budoucí pražírnu. Tam se mimochodem zrodilo i důležité přátelství s Pavlem Doležalem, který značce L´Popel nejen fandil, ale pomohl jí najít cestu k oficiálnímu provozu. Tovární kamrlík se postupně proměnil v pražírnu, která splňuje všechny normy a hlavně všechny sny.

„Bylo jasné, že jestli to má být opravdové, musíme tomu dát opravdové místo,“ říká majitelka a dodává: „Továrna Mastných nám sedla. Má příběh. A my jsme do něj chtěli vstoupit.“

Rodina jako motor

Září 2024 přineslo další zásadní moment: Olda, nejmladší člen týmu, se rozhodl, že školka je vlastně docela zajímavá instituce. A to znamenalo jediné, Eva mohla začít pracovat konečně naplno.

V únoru 2025 pak byla dokončena kolaudace a L´Popel se oficiálně stal pražírnou, která může růst, tvořit a vonět do celého kraje.

Káva, která má charakter

Dnes se v L´Popelu praží s respektem k surovině, s radostí z řemesla a s pokorou k cestě, která začala v obýváku s otevřeným oknem. Každá várka je výsledkem pečlivosti, zvědavosti a touhy dělat věci poctivě.

_„Káva je pro nás způsob, jak být součástí komunity. Chceme, aby lidé věděli, kdo jejich kávu praží, odkud pochází a proč chutná tak, jak chutná,“_říká Vojta.

Káva z L´Popelu dnes putuje předevšímk místním zákazníkům, ale stále více se objevují i zájemci mimo náš region. Káva od Vojty a Evy tak putuje nejen do místních domovů a podniků, ale také mimo kraj.

Hodně tomu napomohl především Vojtům nápad, že bude s pojízdnou kavárnou objíždět kulturně společenské akce a místa, kde bude kávu z rodinné pražírny nabízet. Jen za loňský rok jich o víkendech navštívil přes 40 a s Evou jsou přesvědčeni, že se jejich mise rozhodně vyplatila.

A jak vlastně vznikl název L´Popel? Proč není dobrý nápad investovat do cenově dostupnějších strojů na pražení například z Turecka? Proč Eva s Vojtou nechtějí vlastníkavárnu a co připravují do budoucna?

Na tyto, ale i další otázky, se dozvíte odpovědi v novém díle naší podcastové série Hlavou, srdcem arukama.

Příjemný poslech!

Před necelými 4 lety se rozhodla si pronajmout v Široké ulici v Liberci malý obchůdek, aby v něm začala vyrábět a nabízet zákazníkům prémiové makronky. A zároveň tento nový nápad spojila se svou druhou značkou a tvůrčí aktivitou, navrhováním a výrobou originálních šperků. Jak tento netradiční koncept uspěl? A jak se jeho autorce – Tereze Plášilové i oběma jejím značkám L°Makronky a KousekTebe, které nezvykle provázala, po letech v podnikání daří? Na to jsme se tentokrát zaměřili v dalším pokračovánípodcastové série Hlavou, srdcem a rukama. Tereza se ale stala podruhé hostem našeho podcastu i proto, že dokázala jako jedna ze dvou značek v rámci naší databáze regionálních výrobců a tvůrců LKSOBĚ.cz uspět v počtu recencí, které dostává od svých zákazníků. Získala za to od nás ocenění a označení TOP firma, za což ji gratulujeme a současně přejeme hodně úspěchů v jejím dalším podnikání.

 „Mám takové přirovnání, že když jsme spolu mluvili poprvé, tak ten můj obchod byl vlastně takové malé, zrovna narozené dítě. No a za chvilku už to bude pomalu předškolák. Už se staví na vlastní nohy a občas se obejde i beze mě. Zkrátka roste a má se k světu, což mi pochopitelně dělá radost,“ vzpomíná Tereza Plášilová na své začátky v Široké ulici v Liberci.

Obchod s výrobou makronek, ale i řemeslnou dílnu, tehdy otevřela za necelé tři měsíce příprav a to se vším všudy. Včetně potřebných povolení od příslušných úřadů. Sama se tomu dnes trochu diví, ale prostě se tehdy do rozjezdu své druhé značky a budoucího obchůdku tak ponořila, že toho zkrátka chtěl stihnout co nejvíce a hlavně, otevřít pro své zákazníky co nejrychleji.

Za tu dobu má za sebou spoustu zkušeností a především paletu zákazníků, díky kterým své podnikání nejen mohla dobře nastavit a hlavně  – jak sama zdůrazňuje  – dobře  „ukotvit a stabilizovat“.

„Byla jsem a pořád asi jsme umanutá. Koncept propojení obou značek se ukázal jako funkční. Ukázalo se, že makronky a šperky fungují dohromady. Ten začátek byl určitě o lidech, kteří mě už znali třeba z trhů i podle mých šperků. A rozhodli se mě podpořit. Trochu si mě i oťukávali, aby zjistili, jak ta kombinace bude fungovat dohromady.  Pokud bych to měla takhle retrospektivně zhodnotit, mám ale pocit, že první rok jsem byla téměř neviditelná. Snažila jsem se to změnit. A využívala třeba různé svátky. Například Den matek nebo předáváním vysvědčení. To vše jsou příležitosti, kdy se lidem podobný druh odměny či malého dárku jako jsou makronky zalíbil. Taky jsem ale třeba zjistila a vypozorovala, že v létě má smysl mít třeba až 6 týdnů zavřeno. Protože během prázdnin se prostě sladkosti jako čokoláda neprodává. Není o to zájem. A stejně to funguje i u makronek,“ popisuje Tereza Plášilová.

Jak nakonec obě značky propojila a které se věnuje více? S jakými pocity opouštěla několikadenní kurz o přípravě makronek, na který se v rámci svého profesního vzdělávánívypravila do Paříže? Co jsou to makronkové dorty?

Nejen na tyto, ale i další otázky dostanete odpověď v dalším vydání naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Mimochodem, tipnete si číslo/počet, kolik za téměř 4 roky svého podnikání musela Tereza Plášilová vyrobit makronek? Hledejte v online prostoru! Ten kdo se přiblíží přesnému počtu nejvíce, se může těšit na sladké překvapení, které pro vás objednáme přímo od značky L°Makronky.

Přejeme příjemný poslech!

Je to neuvěřitelné, ale je to tak! Náš podcast vstupuje do pátého roku své existence. Děkujeme všem vám, našim fanouškům, posluchačům a podporovatelům, a těšíme se na další pokračování. I o tom jsme si povídali v jubilejním, 70. dílu, ve kterém tradičně bilancujeme uplynulý rok a zároveň představujeme několik novinek pro rok 2026.

Tou hlavní a nejočekávanější bude nepochybně otevření nové samoobslužného obchodu a showroomu, který bude fungovat skutečně 24/7. Regionálním výrobcům a značkám nabídne také možnost využít prostor s výdejními boxy, a to i na zboží, které vyžaduje chlazení. A na co dalšího se letos s námi můžete těšit?

„Určitě se letos zúčastníme i krajských dožínek a znovu se chystáme na Veletrh skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, kam přivezeme netradiční šperky a bižuterii. Pokračovat chceme dál propagovat naše aktivity kolem řemesel do škol, což není jen podpora řemeslníků, které nabízejí své dovednosti školám, ale třeba i pro rodiny, nebo ve spolupráci s dalšími volnočasovými aktivitami a komunitami. Pokračovat ale budeme i ve spolupráci s Křišťálovým údolím,“ říká Petra Handlířová z Agentury regionálního rozvoje (ARR) Libereckého kraje, která má projekt Liberecký kraj sobě nastarosti.

A jaký rozhovor vás nebo nás zaujal v uplynulém roce nejvíce? Co dalšího vám v roce 2026 nabídneme? A proč stojí za to poslouchat další sérii rozhovorů se zástupci značek, tvůrci, výtvarníky a řemeslníky z našeho kraje, které pro vás připravujeme na tento rok?

Odpovědi najdete tradičně v aktuálním vydání nového dílu našeho podcastu s názvem Hlavou srdcem a rukama s kulatým číslem sedmdesát.

Přejeme vám příjemný poslech, dobrý rok 2026, a děkujeme za vaši přízeň a zájem o naši tvorbu v roce loňském, ale i předchozích letech.