Ve 2:17 ráno vstanou děti z jedné třídy z postele, vyběhnou do tmy a už se nevrátí. Hodina zmizení Zacha Creggera je od víkendu na Netflixu a patří k nemnoha hororům, na kterých se shodne multiplex, kritika i filmová akademie. Filmopis se ptá, jak se bývalému komikovi ze skečové party daří oslovit tak široké publikum: od fanoušků obyčejných lekaček po filmové labužníky.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 25. října 2026

Článek je přísně bez spoilerů. Z děje popisuje jen výchozí situaci, kterou ukazují trailery. Neprozrazuje, kdo nebo co za zmizením stojí, jak film končí, ani co odhalují jednotlivé kapitoly.

O čem Hodina zmizení je

Malé americké městečko, obyčejná noc. Přesně ve 2:17 ráno se sedmnáct dětí z jedné třídy probudí, sejde po schodech, otevře dveře a vyběhne do tmy. Bezpečnostní kamery u domů je zachytí, jak běží samy, s rozpřaženýma rukama, jako by si hrály na letadla. Žádné z nich se nevrátí. Ve třídě zůstane jediné dítě.

Město hledá viníka a podezření padne na učitelku Justine (Julia Garner). Zmizela přece celá její třída a nikdo jiný. Rodiče se bouří, škola ji pošle domů a jeden z otců, Archer (Josh Brolin), začne pátrat na vlastní pěst.

Podstatná je forma. Film je rozdělený do kapitol a každá sleduje události z pohledu jiné postavy: učitelky, otce, policisty, ředitele školy a dalších. Některé okamžiky tak divák vidí víckrát, pokaždé z jiného úhlu. Co která kapitola přinese, si každý musí objevit sám, a tenhle text mu to nevezme.

• Originální název: Weapons (USA, 2025).

• Režie, scénář a spoluautorství hudby: Zach Cregger.

• Délka: 128 minut. V Česku přístupné od 15 let. Obsahuje drsné násilí, takže to opravdu není film pro děti, přestože je o dětech.

• Kde vidět: na Netflixu v Česku od soboty 24. 10. 2026, v původním anglickém znění s českými titulky, bez dabingu. Podle databáze StreamRadar ze stejného dne zmizel z HBO Max.

• Česká kina: premiéra 7. 8. 2025 v distribuci Vertical Entertainment.

Původní znění je tu výhodou. Herec není jen tvář, je to i hlas, a bez toho, jak mluví Brolin nebo Garner, by člověk přišel o velkou část jejich výkonů.

Malá ironie na okraj: když se scénář v lednu 2023 prodával, patřil podle Wikipedie mezi zájemce i Netflix. Vyhrálo studio New Line, protože garantovalo uvedení v kinech. Netflix tehdy film nedostal, a teď ho má stejně.

Kdo je Zach Cregger

Bez režiséra se otázka po širokém publiku zodpovědět nedá. Zach Cregger se narodil v roce 1981 v Arlingtonu ve Virginii a studoval na newyorské School of Visual Arts. Tam v roce 2000 založil s Trevorem Moorem a Samem Brownem komediální skupinu The Whitest Kids U’ Know. Parta, kterou lze s trochou nadsázky přirovnat k americké odpovědi na Monty Pythona, si skeče psala, hrála i natáčela sama. V roce 2006 vyhrála cenu pro nejlepší skečovou skupinu na komediálním festivalu HBO v Aspenu a její pořad pak běžel pět řad (2007–2011).

Následovala léta hledání. S Moorem režíroval komedii Miss Březen (2009), kterou kritika smetla, a hrál v sitcomech jako Guys with Kids nebo Wrecked. Nic nenasvědčovalo tomu, že se z něj stane jeden z nejsledovanějších hororových režisérů současnosti.

Pak přišel Barbar (2022). Malý horor za zhruba 4,5 milionu dolarů inspirovala podle Wikipedie kniha Gavina de Beckera Dar strachu, která popisuje, jak lidé, a zvlášť ženy, přehlížejí varovné signály, protože nechtějí působit nezdvořile. Cregger z ní vytěžil jedinou scénu na třicet stran a pak psal dál bez plánu. Podle vlastních slov vychází z jednoduchého pravidla: když sám nemá dlouhodobý plán, nikdo nemůže tušit, co přijde.

Barbar vydělal přes 46 milionů dolarů. Hlavně se o něm ale mluvilo: tržby ve druhém víkendu klesly podle Wikipedie jen o 40 %, zatímco u hororů bývá běžný propad kolem 65 %. Na ČSFD má dnes 71 %.

A pak je tu osobní rovina. V roce 2021 zemřel Trevor Moore, Creggerův přítel a spoluzakladatel Whitest Kids. Podle Wikipedie Cregger začal Hodinu zmizení psát právě po jeho smrti.

Tvůrci a herci

Scénář Hodiny zmizení vyvolal v lednu 2023 dražbu, do které se podle Wikipedie zapojily Netflix, New Line, TriStar i Universal. New Line zaplatilo 38 milionů dolarů a slíbilo kina. Na teprve druhý Creggerův horor je to mimořádná důvěra.

Původně měli hrát Pedro Pascal, Renate Reinsve a Brian Tyree Henry. Stávky v Hollywoodu ale natáčení odložily a Pascala nahradil Josh Brolin. Točilo se v Atlantě od května do července 2024.

• Josh Brolin (Tahle země není pro starý, Thanos z Avengers, Duna) hraje otce jednoho ze zmizelých dětí a je zároveň výkonným producentem. Umí být najednou vzteklý i zlomený.

• Julia Garner (Ozark) hraje učitelku Justine. Není to žádná svatá oběť, má své chyby, a přesto jí divák fandí.

• Alden Ehrenreich (Solo) hraje policistu Paula. Komická složka filmu, aniž by šlo o komedii.

• Benedict Wong (Doctor Strange, Problém tří těles) hraje ředitele školy.

• Austin Abrams (Euforie) hraje drogově závislého bezdomovce Jamese.

• Cary Christopher hraje Alexe, jediné dítě ze třídy, které nezmizelo.

• Amy Madigan za film získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, k tomu cenu herců (dříve SAG) a Critics’ Choice. O její roli tu záměrně nepíšu. Podle Wikipedie byla předtím na Oscara nominovaná naposledy v roce 1986, což je nejdelší odstup mezi nominacemi u herečky.

• V menších rolích: Toby Huss, June Diane Raphael, Justin Long (známý z Barbara) a Sara Paxton, Creggerova manželka.

Za kamerou stál Larkin Seiple (Všechno, všude, najednou). Hudbu složili bratři Ryan a Hays Holladayovi společně s Creggerem. Režisér si tedy hlídá i rytmus soundtracku.

Čísla a kritika

Film vstoupil do amerických kin 8. srpna 2025. Původně měl vyjít až v lednu 2026, ale testovací projekce dopadly podle Wikipedie tak dobře, že ho studio posunulo do letní sezony. První čtvrteční představení začínala ve 14:17.

• Tržby: za první víkend 43,5 milionu dolarů a první místo v žebříčku. Ve druhém víkendu pokles jen o zhruba 44 %. Celkem kolem 270 milionů dolarů po celém světě při rozpočtu 38 milionů. Variety podle Wikipedie odhadovala čistý zisk z kin nejméně na 65 milionů.

• Česko: podle Kinoboxu 68 005 diváků a tržby 14,6 milionu Kč. Kinobox v jednom z přehledů návštěvnosti psal, že si film mezi víkendy dokonce mírně polepšil, což se u hororů skoro nestává.

• ČSFD: 75 % (13 796 hodnocení).

• Kinobox: 74 %.

• Rotten Tomatoes: 93 % kladných recenzí ze 400, diváci (Popcornmeter) 85 %.

• Metacritic: 81 bodů ze 48 recenzí („všeobecné uznání“).

• IMDb: 7,4/10 z více než 400 tisíc hlasů.

• Ceny: kromě Oscara pro Amy Madigan nominace Creggera za scénář na Critics’ Choice a na cenu amerického svazu scenáristů (WGA). Film dále získal nominaci Svazu producentů (PGA) a na Zlatý glóbus za filmový a kasovní úspěch.

Hodnocení jsou platná k 25. 10. 2026. Nápadné je, že kritici jsou nadšenější než diváci, což u hororu bývá spíš naopak. Vysvětlení se nabízí: část publika čekala čistokrevný horor od první do poslední minuty a dostala mozaiku, která je zároveň detektivkou, dramatem a černou komedií. Na ČSFD to dobře vidět: mezi plnými pěti hvězdičkami se objevují zklamané hlasy lidí, kteří čekali něco jiného.

Shrnutí kritiky na Rotten Tomatoes mluví o mistrně utkaném příběhu děsivého tajemství a o triumfu druhého filmu, který Creggera potvrzuje jako mistra hororu. San Francisco Chronicle ho označila za skutečného hororového autora, Empire dal pět hvězdiček z pěti. Peter Debruge ve Variety píše o krutém a zvráceném příběhu na dobrou noc, jaký by mohli spřádat bratři Grimmové. IGN (9/10) chválí, že Cregger zdokonaluje směs nesnesitelného napětí a černého humoru z Barbara.

Výhrady se ale objevily také. Manohla Dargis v The New York Times napsala, že členění na kapitoly a jejich překrývání působí spíš jako zdržovací taktika. Smíšené reakce byly i v dalších amerických recenzích.

Proč osloví všechny

Jak to, že jeden film zaujme diváka, který chce v pátek večer hlavně popcorn a lekačky, i diváka, kterého lekačky spíš otravují? V podcastu jsme to rozložili na několik ingrediencí.

1. Načasování komika

Horor a komedie mají stejnou mechaniku: vybudovat očekávání a v přesný okamžik ho porušit. U vtipu přijde pointa a smích, u hororu lekačka a výkřik. Cregger se nevyučil na filmové škole ani v reklamách. Vyrostl na jevišti, kde publikum okamžitě dá najevo, jestli se nudí. To je v jeho scénách znát: nic se nevleče bez důvodu.

Humor je v Hodině zmizení přítomný přímo, ne jako parodie, ale jako ventil. Divák se v kině opravdu směje a pár vteřin nato se bojí. Ten, kdo by čistý horor nevydržel, dostane chvíli úlevy. Fanoušek hororu zase dostane strach, který působí silněji, protože se před chvílí uvolnil.

Cregger přitom ví, kdy přestat. U svého dalšího filmu, Resident Evil, podle Wikipedie a ČSFD s odkazem na The Hollywood Reporter vyškrtal vtipy, protože testovací publikum ho považovalo za příliš vtipný.

2. Žánrová hra

Hodina zmizení začíná jako mysteriózní detektivka: proč děti utekly, kde jsou, kdo za to může. Postupně se v ní střídá rodinné drama, téměř policejní komedie a tichý horor. Každý divák si v ní najde žánr, který ho drží, a Cregger se nebojí nechat ho chvíli v nejistotě, jaký film vlastně sleduje. Většina hororů vysvětlí pravidla v první čtvrthodině, on je dávkuje po kouskách. I to je komediální princip: dobrý vtip také neprozradí pointu předem.

3. Struktura skládačky

Inspirací pro kapitoly byly podle Wikipedie Magnolie Paula Thomase Andersona, Zmizení (Prisoners) Denise Villeneuva a román Jennifer Egan Návštěva bandy rváčů, složený z kapitol o různých postavách. Pro diváka, který chce napětí, je každá kapitola jako nový díl seriálu: nová postava, nová otázka. Pro labužníka je to skládačka. Sleduje, jak se scéna, kterou už viděl, promění, když ji vidí očima někoho jiného. Oba sledují tentýž film, ale každý hraje jinou hru.

Uživatelé ČSFD si všimli i drobnějších mrknutí. Vzhled policisty Paula podle nich odkazuje na postavu Johna C. Reillyho z Magnolie. Je to neoficiální postřeh, ale přesně ten druh detailu, který náhodný divák mine a cinefil ocení.

4. Nedokonalé postavy

Učitelka, otec, policista: všichni mají chyby, dělají hlouposti, někdy jsou nesympatičtí. Hororový divák zvyklý na typové oběti vidí lidi, kteří vypadají jako jeho sousedé. Náročnější divák dostane psychologickou kresbu, jakou od žánru nečeká.

5. Podtext, který si vezmete, jen když chcete

Kdo chce, sleduje strašidelný příběh o zmizelých dětech. Kdo chce víc, najde alegorii. Brian Tallerico z RogerEbert.com napsal, že není příliš těžké číst výchozí událost jako alegorii školní střelby, a zároveň ocenil, že Cregger odmítá spojit všechny tečky. Obrazy tomu odpovídají: prázdná třída, zdrcení rodiče, město, které hledá vysvětlení. Charles Pulliam-Moore z The Verge psal o tom, jak si komunity vytvářejí pohodlné strašáky, na které mohou svalit vinu. To sedí na to, jak se město obrátí proti učitelce, a netýká se to jen Ameriky. Stejně tak to může být jakákoli obec nebo sociální síť.

6. Marketing tajemství

Studio pochopilo, že u Creggera se neprodává zápletka, ale tajemství. Trailery toho moc neukázaly a premiérová představení ve 14:17 byla chytrým mrknutím. Lidé šli do kina, protože nevěděli, co uvidí, a pak film doporučovali dál, aniž by cokoli prozradili.

Shrnuto: Cregger nenatočil dva filmy pro dvě publika. Natočil jeden film, v němž si vrstvy nepřekážejí. Lekačka nezničí podtext a podtext nezpomalí lekačku. Proto se to daří tak málokomu.

Co přišlo potom

Po Hodině zmizení natočil Cregger nový Resident Evil, a to u nás. Podle Wikipedie se točil v Praze a v Litoměřicích od října 2025 do ledna 2026. Hlavní roli hraje Austin Abrams. Do českých kin ho 17. 9. 2026 uvedla společnost Falcon. Podle Wikipedie vydělal přes 360 milionů dolarů a na Rotten Tomatoes je nejlépe hodnocenou filmovou adaptací videohry. Na ČSFD má 78 %. Cregger ho přirovnal ke Smrtelnému zlu 2 Sama Raimiho, tedy k hororu, který je zároveň groteskou.

Chystá sci-fi thriller The Flood s Jennifer Lawrence (plánováno na rok 2028), pro Netflix bude produkovat adaptaci komiksu Torso a píše film Siren Head. Plánovaný je i navazující film k Hodině zmizení. Jeho název tu záměrně neuvádím, protože by prozradil víc, než je zdrávo.

Unikající smysl

Následující odstavce jsou výklad, ne doložený záměr tvůrce, a nic neprozrazují.

Čas 2:17. Hodina, kdy všichni spí a kdy je dům nejbezpečnější i nejzranitelnější zároveň. Rodiče jsou fyzicky pár metrů od dětí, a přece u nich nejsou. Výklad: obraz rodičovské bezmoci. Dítě můžete milovat a zamykat dveře, a stejně nevíte, co se mu odehrává v hlavě.

Rozpřažené ruce. Pohyb běžících dětí je radostný i děsivý zároveň, dětská hra na letadlo, jenže uprostřed noci a bez dospělých. Creggerův horor nestraší krví, ale něčím nevinným, co je posunuté o kousek vedle.

Smutek. Film vznikal po smrti Trevora Moorea a vypráví o lidech, kterým někdo zmizel a kteří nevědí proč. Výklad: kapitoly z různých pohledů jsou různé způsoby truchlení. Někdo hledá viníka, někdo se uzavře, někdo se snaží fungovat dál.

Každý ve své kapitole. Každá postava si myslí, že je hlavní hrdinou, a další kapitola ukáže, že je vedlejší postavou v příběhu někoho jiného. Výklad: přesný obraz doby, v níž každý žijeme ve své bublině a máme pocit, že vidíme celou pravdu.

Komik a hororář. Komik celý život zkoumá, jak se banalita mění ve vtip. Hororář zkoumá, jak se mění ve strach. Možná je to jedna a táž dovednost a Hodina zmizení je toho důkazem.

Verdikt

V podcastu dal Robynson deset z deseti a Stáňa devět, s velkou hvězdou. Oba se shodli, že jde o jeden z nejlepších hororů posledních let. Hodina zmizení funguje jako napínavá jízda i jako precizně složená mozaika, ke které se rádi vrátíte. Herecky je výborná, kamera i hudba jsou skvělé a dvě hodiny utečou bez pohledu na hodinky.

• Komu ji doporučujeme: téměř všem dospělým. Fanouškům hororu, ale i těm, kdo horory nemusí a mají rádi napínavé detektivky. A filmovým fajnšmekrům, kteří chtějí vidět, jak se dá žánr poskládat jinak.

• Jak se dívat: bez jakýchkoli předchozích informací. Nečíst diskuze, nepouštět si rozbory, nechodit do komentářů na ČSFD, kde se spoilery objevují.

• Na co navázat: Barbar (2022). V Česku ho najdete hlavně k zapůjčení, například na Apple TV nebo Rakuten.

Zdroje

• Wikipedie: Weapons (2025 film)

• Wikipedie: Zach Cregger

• Wikipedie: Barbarian (2022 film)

• Wikipedie: Resident Evil (2026 film)

• ČSFD: Zach Cregger

• ČSFD: Hodina zmizení

• ČSFD: Barbar

• ČSFD: Resident Evil

• Kinobox: Hodina zmizení

• Kinobox: Top kina ČR – Hodina zmizení je hororovou trvalkou

• Rotten Tomatoes: Weapons

• Metacritic: Weapons

• IMDb: Weapons

• JustWatch CZ: Hodina zmizení

• StreamRadar.cz: Hodina zmizení

• Netflix: Weapons

• Netflixer.cz: Na Netflix míří horor Zacha Creggera (15. 10. 2026)

• Recenze Variety (Peter Debruge), RogerEbert.com (Brian Tallerico), The Verge (Charles Pulliam-Moore), IGN, The New York Times (Manohla Dargis), San Francisco Chronicle a Empire citujeme podle sekce Critical response na Wikipedii a podle Rotten Tomatoes.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Zlatá palma z letošního Cannes rozděluje publikum podle linie, kterou známe z každé debaty o kulturních válkách. Konzervativní a křesťanští recenzenti v něm vidí obžalobu progresivního státu, část liberální kritiky mluví o manipulaci a o slaměném panákovi jménem Barnevernet. Cristian Mungiu tvrdí, že nestraní nikomu. Filmopis se ptá, zda mu to lze věřit a zda obstojí premisa, která se kolem filmu nabízí: do které země přijdeš, té zákony dodržuj.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 25. října 2026

Článek je bez spoilerů: z děje popisuje jen výchozí situaci, konec ani pozdější vývoj neprozrazuje.

O čem Fjord je

Rumunsko-norská rodina Gheorghiuových se stěhuje z Bukurešti do vesnice u norského fjordu. Otec Mihai (Sebastian Stan) je vystudovaný inženýr a ve škole spravuje počítače. Matka Lisbet (Renate Reinsve) je Norka a pracuje jako zdravotní sestra v domově pro seniory. Podle Justina Changa z The New Yorker se poznali, když Lisbet působila v Rumunsku jako misionářka. Mají pět dětí, nejmladší ještě kojí. Jsou to evangelikální křesťané: doma nejsou mobily ani YouTube, rodina se společně modlí a zpívá chorály u piana.

Pak si pracovnice školy Frida všimne na zádech nejstarší dcery Elii modřin a případ předá úřadu na ochranu dětí Barnevernet. Mihai připustí, že děti občas plácl, oba rodiče ale týrání popírají. Úřad během pár dní umístí všech pět dětí do pěstounské péče, včetně kojence, a souběžně se rozběhne trestní vyšetřování. Škola už dřív řešila, že nejmladší dcera řekla spolužačce, že její orientace je proti Boží vůli. Rodiče proto začnou mít pocit, že nejsou souzeni za facku, ale za svou víru.

Vedle rodiny stojí sousedé Halbergovi: ředitel školy Mats, jeho žena Mia, právnička, a jejich dospívající dcera Noora, která se spřátelí s Eliou. Dál děj popisovat nebudu. Fjord stojí za to vidět bez předchozích znalostí a pro otázky, kterým se věnuje tento text, stačí výchozí situace: kdo má právo rozhodovat o dětech a podle čeho.

• Délka: 146 minut. Mungiuův první film v angličtině, mluví se v něm i norsky, rumunsky a švédsky.

• Koprodukce: Rumunsko, Francie, Norsko, Švédsko a Dánsko.

• Ocenění: Zlatá palma (23. 5. 2026), cena ekumenické poroty, FIPRESCI a další. Rumunský kandidát na Oscara.

• V Česku: v kinech od 15. 10. 2026 v distribuci Aerofilms, s titulky, přístupný od 12 let. Na české streamovací službě film k 25. 10. 2026 není.

Skutečný případ

Předlohou je kauza rodiny Bodnariuových z obce Naustdal. Barnevernet jim v listopadu 2015 odebral pět dětí a rozdělil je do tří pěstounských rodin. Podle serveru The Local rodiče v rumunské televizi přiznali, že děti občas plácli a tahali za uši, přestože věděli, že je to v Norsku nezákonné. Jejich zastánci tvrdili, že skutečným důvodem byla obava z náboženské indoktrinace.

Kauza vyvolala protesty ve více než 50 městech a do Norska přijela vysoká rumunská delegace. V dubnu 2016 soud vrátil rodičům nejmladší dítě, v červnu se rodina s obcí dohodla na návratu ostatních. The Local připomíná i český rozměr: prezident Miloš Zeman v únoru 2015 přirovnal Barnevernet k nacistickému programu Lebensborn. Českému čtenáři se navíc vybaví kauza Evy Michalákové.

Mungiu podle rozhovoru pro The Verge mluvil se skutečnou rodinou a jejími dětmi, s právníky, novináři, policejním tlumočníkem, lidmi z Barnevernetu i z neziskových organizací a chodil na soudní líčení. Sousedská rodina Halbergových je ale vymyšlená.

Inspirace a příbuzné filmy

• Mungiuovy vzory: sám uvádí Miloše Formana a Roberta Altmana a hlásí se k realismu Zlodějů kol.

• Michael Haneke: Justin Chang Fjord srovnává se Skrytým a Bílou stuhou. Jsou to filmy o tajemstvích a o propasti mezi rodiči a dětmi.

• Podivné nebe (2015): Pavel Sladký v recenzi pro iROZHLAS připomíná polský film o odebraných dětech ve Švédsku. Je vyprávěný jednoznačně z pohledu rodičů a s neklidnou kamerou, kdežto Mungiu volí statické dlouhé záběry bez dramatické hudby.

• Paní Chatterjeeová proti Norsku (2023): proti tomuto indickému filmu se Mungiu podle časopisu Fontene vymezuje jako proti přehánění.

• Terry Eagleton: Mungiu pro The Verge cituje jeho bon mot, že ideologie je jako zápach z úst, vždycky ho má ten druhý.

Tvůrci a herci

Cristian Mungiu (nar. 1968 v Jasech) začínal jako učitel a novinář. Proslavil ho film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (Zlatá palma 2007). V Cannes dále uspěl s filmy Na druhé straně kopců (2012, cena za scénář) a Absolvent (2016, cena za režii). Pro Fjord je klíčový jeho předchozí film R.M.N. (2022) o transylvánské vesnici, která se vzbouří proti srílanským pekařům. Tam je netolerantní konzervativní většina a menšina jsou cizinci, ve Fjordu je to naopak. Mungiu je teď desátým režisérem se dvěma Zlatými palmami. Porota v čele s Pak Čchan-ukem podle RFI ocenila „schopnost zpracovat téma rozmanitosti“.

• Sebastian Stan, rodák z Rumunska a Zimní voják z filmů Marvelu, získal Zlatý glóbus za Jiného člověka a nominaci na Oscara za roli mladého Donalda Trumpa v Učni. Pro Fjord si oholil hlavu. Mungiu pro CBC přiznal, že bez Stanova jména by film nefinancoval.

• Renate Reinsve (Nejhorší člověk na světě, Citová hodnota, za kterou byla letos nominována na Oscara) hrála se Stanem pár už v Jiném člověku.

• Lisa Loven Kongsli (Frida) hrála v Östlundově Turistovi, Ellen Dorrit Petersen (úřednice Gunda) v Trierově Thelmě. Miu hraje Švédka Lisa Carlehed.

• Za kamerou stojí Tudor Vladimir Panduru, hudbu složil Dán Kaspar Kaae.

Rozdělená kritika

Čísla vypadají jednoznačně, recenze už méně. Stav k 25. 10. 2026:

• Hodnocení: Rotten Tomatoes 91 % kladných recenzí, Metacritic 80/100, ČSFD 85 %, Kinobox 69 % (redakční recenze Kinoboxu 90 %).

• Nadšení: Robbie Collin (The Telegraph) dal 5/5. Brett McCracken z křesťanského webu The Gospel Coalition ho vyhlásil nejlepším filmem roku a píše, že ukazuje progresivismus jako novou formu fundamentalismu.

• Výhrady: Peter Bradshaw (The Guardian) dal 2/5. Nicholas Barber (BBC) píše, že Mungiu zjevně straní rodině a systém zobrazuje jako „očistec“ pomalé a bezcitné byrokracie. NPR mluví o filmu „okatě, a přesto obratně manipulativním“: násilí na plátně nevidíme.

• Norsko: ředitelství Bufdir uvedlo, že se film odchyluje od toho, jak má Barnevernet pracovat. Pracovníci úřadu mluví o nerealistickém obrazu. Bývalý vedoucí Kjell Arne Lie naopak tvrdí, že Barnevernet má v akutních případech příliš velkou moc, a výzkumnice z OsloMet film hájí.

• Rumunsko: jednodenní předpremiéru vidělo přes 43 000 diváků v 96 kinech. Domácí kritika se podle Guardianu rozdělila podobně jako západní.

• Česko: iROZHLAS oceňuje snahu o nestrannost, ale ptá se, zda film dost jasně říká, že nic jako výchovný pohlavek neexistuje.

Nestranný, nebo s vlastní vizí?

Mungiu se k nestrannosti hlásí opakovaně a důrazně. Pro Nordisk Film & TV Fond: „Nehájím žádnou ze stran, a už vůbec ne tu konzervativní.“ Pro Fontene se označil za vypravěče a moderátora. Agentuře AP řekl, že je politicky liberál a že film ani na vteřinu neznamená podporu konzervativního pohledu na svět. Pro CBC zase: kdyby se postavil na jednu stranu, ta druhá by se na film nedívala.

Zároveň ale formuluje teze. Pro The Verge řekl, že chtěl vidět, co se v liberálních společnostech stane, když se konzervativci stanou menšinou, a zeptal se: „Existují dobré menšiny a špatné menšiny?“ Pro AP připomněl komunistickou minulost, „kde někdo jiný věděl lépe než vy, co je pro vás dobré“.

Podle mě Fjord nestranný v obvyklém smyslu není. Rodinu sledujeme doma, v intimitě a v bolesti, úřednice jen v práci, za formuláři. Na tuto asymetrii upozorňuje i iROZHLAS a některé hlasy, které cituje Guardian, z ní vyvozují, že dramatická stavba vyrábí sympatie k rodině bez ohledu na autorův úmysl. Děti, kvůli kterým se vše děje, skoro nepromluví. Chang to nazývá nejednoznačností dovedenou až k afektovanosti.

Silný protiargument ale existuje. Pamflet by si nevybral případ, v němž rodiče sami přiznali bití, a nenabídl by tak nesympatického otce. Mihai je neústupný a místy děsivý a církevní shromáždění podle Changa působí jako „hromadné úsměvy s nádechem hrozby“. Úřednice Gunda dostane prostor mluvit o dětech, které zásahy úřadu ochránily. A Chang si všímá, že nejsympatičtěji film vykresluje sekulární Norky Miu a Nooru, které jsou na druhé zvědavé. Mungiu také přiznává, že neví, zda byla skutečná rodina násilná, a že úřady obvykle musí rozhodnout, aniž vědí, co se stalo. Ticho dětí tak lze číst jako záměr: divák je postaven do pozice úřednice, která také neví a přesto musí rozhodnout.

Shrnuto: Mungiu nestojí na straně konzervativců, stojí proti jistotě. Pro Nordisk řekl, že se bojí lidí, kteří si jsou jistí, že mají pravdu, ať jsou konzervativní, nebo progresivní. V Cannes film nazval „slibem proti jakémukoli fundamentalismu“. Kamera ten slib ovšem dodržuje u jedné rodiny důsledněji než u druhé.

Do cizí země, pod cizí zákony?

Premisa „dodržuj zákony země, kam přijdeš“ má ve Fjordu pevnější půdu, než se zdá. Norsko zakázalo tělesné tresty dětí v roce 1987, Rumunsko v roce 2004. Guardian to shrnul přesně: na papíře se obě země shodují, skutečná vzdálenost vede mezi zákonem a vírou. V Česku od 1. 1. 2026 platí novela občanského zákoníku, podle níž jsou fyzické tresty dětí nepřípustné, i když nové sankce nezavádí. Mihai tedy neporušil jen „cizí“ zákon, porušil i ten domácí.

Premisa ale nestačí. Háčků je několik:

• Přiměřenost. Zákon říká, co je zakázané, ne jak silně má stát reagovat. Odebrání pěti dětí včetně kojence je nejtvrdší zásah, jaký má stát vůči rodině k dispozici. Mungiu pro norský web TBA řekl, že v jeho domovině funguje zákon spíš jako obecný rámec.

• Štrasburk. Evropský soud pro lidská práva shledal v letech 2018–2023 v řadě norských případů porušení práva na rodinný život. Ve věci Strand Lobben proti Norsku (velký senát, 2019) úřady podle soudu vážily zájem dítěte příliš jednostranně proti rodinným vazbám. Ve věci Abdi Ibrahim (2021) šlo o syna muslimky umístěného do evangelikální rodiny, tedy o zrcadlo Fjordu. Norsko podle Magnuse Nomeho v Guardianu reagovalo: sloučení rodiny se stalo povinným cílem, vzrostl minimální kontakt s rodiči a zákon nově chrání kulturní a náboženskou identitu dítěte. Fjord je tak podle Nomeho portrétem systému před těmito změnami.

• Ne každá kauza je stejná. V případu Evy Michalákové Evropský soud v lednu 2022 jednomyslně rozhodl, že Norsko její práva neporušilo, mimo jiné kvůli závažnému zanedbávání péče, které zjistily norské soudy. Obecné „Barnevernet krade děti“ neplatí.

• Nejistota faktů a jazyk. Film se zabývá tím, zda rumunské slovo pro „bít“ znamená totéž co jeho norský či anglický protějšek. Zákony dodržovat znamená také jim rozumět, a úřad musí rozumět lidem, o nichž rozhoduje.

• Zákon a kulturní norma. Říct spolužačce, že její orientace je proti Boží vůli, je zraňující, ale v Norsku to trestné není. Chang to vyjádřil přesně: homofobie rodiny nemusí být důvodem k vězení. Pokud úřad takové věci přičítá k modřinám, netrestá porušení zákona, ale nesoulad s většinovou kulturou.

• Moc a mlčenlivost. Proti sobě stojí stát s právníky a posudky a rodina, která sotva mluví norsky. Barnevernet je vázán mlčenlivostí, takže veřejnost zná většinou jen verzi rodičů. To platí i pro skutečné Bodnariuovy.

Je tu však i háček z opačné strany. Premisa platí také pro děti, které do Norska přišly s rodiči, a norský zákon jim dává právo nebýt bity. Nejde o právo Norů, ale o právo dětí. Mungiu sám pro The Verge říká, že násilí musíme odsoudit všichni a že jakmile je v rodině prokázané, musí se jednat. A premisa platí i pro rodiče ve chvíli, kdy jim systém nevyhoví: kdo chce, aby ho zákon chránil, musí mu dát šanci i tehdy, když ho omezuje. Mihai od začátku tvrdí, že je obětí nespravedlivého systému. Stejně důležitá je proto otázka, zda on sám věří zákonu, jako zda zákon věří jemu.

Moje odpověď zní: premisa je správná jako minimum, ne jako konečná odpověď. Fjord se neptá, zda Mihai porušil zákon. To udělal. Ptá se, zda reakce státu byla přiměřená, zda stát odlišuje čin od přesvědčení a zda dokáže připustit omyl. Andrei Popoviciu to v Guardianu nazval filmem o tom, zda si systém přesvědčený o vlastních dobrých úmyslech dokáže představit, že se mýlí. Opravdová nestrannost Fjordu podle mě nespočívá ve vyváženém prostoru pro obě strany, ale v tom, že obě strany trpí stejnou jistotou.

Unikající smysl

Následující čtení jsou mé interpretace, nikoli doložený záměr tvůrců.

• Dva břehy. Mungiu pro AP řekl, že žijeme v bublinách, „na různých březích téže řeky“. Fjord je voda mezi dvěma břehy, sousedé bydlí kousek od sebe, a přesto na opačných stranách. Přes fjord nevede most: kdo se chce dostat na druhý břeh, musí se vědomě vydat přes vodu.

• Laviny. Recenzenti si všímají, že v okolí vesnice pravidelně padají laviny. Sníh se tiše hromadí, pak stačí malý podnět, jedna modřina, a utrhne se celá stráň. Lavina nerozlišuje, kdo měl pravdu.

• Amazing Grace. Mihai hraje ve školní jídelně píseň, kterou ho Frida požádá vyměnit za něco veselejšího. Je to píseň o milosti a o tom, kdo byl ztracen a byl nalezen. Napsal ji podle tradice bývalý obchodník s otroky John Newton po svém obrácení. Je to tedy píseň o člověku, který se mýlil a změnil se. Film se podle mě na tuto schopnost ptá všech dospělých postav: dokáže někdo z nich připustit, že se mýlí?

• Režisér v cizí zemi. Mungiu natočil film o rodině, která nerozumí pravidlům cizí země, poprvé v cizím jazyce a v cizí zemi. Podle Fontene s ním pracovníci Barnevernetu většinou nechtěli mluvit. Možná je Fjord trochu i o něm.

• Noora a Elia. Chang připomíná, že Mungiu už dvakrát postavil film na poutu dvou žen. Ve Fjordu jsou to dvě dívky z opačných světů. Pokud se ve filmu někdo skutečně ptá, kde končí ochrana a začíná svoboda, jsou to podle mě ony, a přitom stojí na okraji sporu, který vedou dospělí.

Verdikt

V podcastu padlo 7/10 a 8/10.

Nižší hodnocení oceňuje řemeslo, dlouhé záběry a zvlášť Stanův výkon, vadí mu ale, že vyváženost je spíš v dialozích než v obraze: děti mlčí a úřad má tvář hlavně nepříjemných lidí. R.M.N. je podle tohoto pohledu silnější film, a podle AP to ostatně tvrdí i sám Mungiu, když řekl, že R.M.N. si ceny zasloužil víc. Vyšší hodnocení vychází z účinku: film nutí diváka v půlce fandit rodině a o pár scén později se za to stydět. Málokdy se na jednom filmu shodne porota v Cannes s křesťanským webem, a přitom každý v něm vidí něco jiného.

Komu ho doporučujeme: všem, kdo mají rádi filmy, o kterých se mluví ještě cestou domů. Ideálně jděte s někým, kdo volí jinak než vy.

Tip: jako protějšek si pusťte R.M.N. Teprve vedle sebe oba filmy ukazují, že Mungiu nemyslí levici a pravici, ale jistotu. Fjord běží v českých kinech od 15. 10. 2026. Na streamovacích službách zatím není.

Zdroje

• Festival de Cannes: Fjord

• Festival de Cannes: výsledky 79. ročníku

• RFI: Romanian director wins Palme d’Or at emotional Cannes ceremony (24. 5. 2026)

• Wikipedie (EN): Fjord (film)

• Wikipedie (EN): Cristian Mungiu

• Aerofilms: Fjord

• The Verge: rozhovor s Cristianem Mungiuem (10. 10. 2026)

• AP: Fjord / Cristian Mungiu

• CBC: Fjord’s Sebastian Stan, Cristian Mungiu on making a movie no one can agree on (24. 10. 2026)

• Nordisk Film & TV Fond: Cristian Mungiu on Fjord

• Fontene: Gullpalmeregissøren: Jeg tar ikke side i barnevernssaken

• Fontene: Barnevernsansatte reagerer på ny film

• TBA: rozhovor s Cristianem Mungiuem

• Vårt Land: Filmen avviker fra hvordan barnevernet skal jobbe

• Utrop: výzkumnice OsloMet o filmu Fjord

• BBC Culture: Nicholas Barber o filmu Fjord (20. 5. 2026)

• NPR: Fjord review (9. 10. 2026)

• The New Yorker: Justin Chang, „Fjord“ Keeps the Faith (8. 10. 2026)

• The Guardian: Andrei Popoviciu a Magnus Nome o filmu Fjord (16. 10. 2026)

• The Gospel Coalition: Fjord Is the Best Movie of 2026 So Far (22. 10. 2026)

• iROZHLAS: Pavel Sladký, recenze filmu Fjord (17. 10. 2026)

• The Local: Norway returns kids in high-profile custody case (6. 6. 2016)

• NIM: ECHR judgments regarding Norway

• iROZHLAS: Michaláková prohrála letitý spor o děti (20. 1. 2022)

• Česká justice: Fyzické trestání dětí je nepřijatelné (leden 2026)

• ČSFD: Fjord

• Kinobox: Fjord

• JustWatch CZ: Fjord

• Rotten Tomatoes: Fjord

• Metacritic: Fjord

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Část kritiky ho vyhlásila nejhorším filmem roku, Roger Ebert ho zařadil mezi nejlepší. Filmopis se k němu vrátil s otázkou, která jde pod povrch masek a přestřelek: vypráví kniha Davida Mitchella a film Lany a Lilly Wachowských a Toma Tykwera o tomtéž? Odpověď částečně formuloval sám Mitchell. Tvůrci podle něj „přesunuli pozadí do popředí“.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 24. října 2026

Článek prozrazuje zápletku knihy i filmu.

Šest příběhů, jeden atlas

Film vypráví šest příběhů ze šesti epoch:

• 1849: americký notář Adam Ewing se plaví z Chathamských ostrovů v Tichomoří a lodní lékař, který se vydává za jeho přítele, ho pomalu otravuje.

• 1936: mladý skladatel Robert Frobisher pracuje jako písař slavného, ale vyhořelého skladatele a píše vlastní dílo, Sextet Atlas mraků.

• 1973, San Francisco: novinářka Luisa Rey odhaluje, že jaderná elektrárna je nebezpečná a že firma nechává umlčovat svědky.

• 2012, Londýn: postarší nakladatel Timothy Cavendish skončí proti své vůli v domově důchodců, který připomíná vězení.

• 2144, Neo Soul: klonovaná servírka Sonmi-451 procitne k vědomí a stane se symbolem vzpoury.

• Postapokalyptická Havaj: pastevec Zachry provází ženu z technologicky vyspělé civilizace k troskám observatoře na hoře.

Každý příběh má jiný žánr: námořní deník, dopisy, konspirační thriller, britskou komedii, dystopii a skoro mýtus. A každý hrdina čte, poslouchá nebo sleduje stopu toho předchozího. Frobisher čte Ewingův deník, Luisa Frobisherovy dopisy, Cavendish dostane rukopis o Luise, Sonmi sleduje film o Cavendishovi a pro Zachryho je Sonmi bohyně. Epochy dále propojuje mateřské znaménko ve tvaru komety, které nosí různé postavy, a herci, kteří se v různých dobách vracejí v jiných tělech. Film trvá 172 minut.

Kniha: matrjoška se zrcadlem

Mitchellův román vyšel v roce 2004 jako jeho třetí kniha. Česky vyšel v překladu Jany Housarové. Stavbu knihy autor sám přirovnává k ruské matrjošce. Pět příběhů se postupně přeruší v napínavém bodě, šestý, havajský, je jako jediný vyprávěný celý a stojí přesně uprostřed. Pak se příběhy uzavírají v opačném pořadí a kniha končí tam, kde začala, Ewingovým deníkem. Vzniká tak palindrom, text čitelný tam i zpátky.

Inspirace, které Mitchell sám jmenuje

• Italo Calvino: v textu pro The Guardian (2010) Mitchell píše, že ho na univerzitě koncem 80. let ohromil román Když jedné zimní noci cestující. Calvino rozehrává příběhy, ke kterým se už nevrátí. Mitchell chtěl napsat román, jehož příběhy se dokončí v obráceném pořadí. Pro The Washington Post (2004) to popsal obrazem zrcadla postaveného na konec Calvinovy knihy.

• Původně devět příběhů: tři z minulosti, tři ze současnosti a tři z budoucnosti. Oddíly ale narostly zhruba na sto stran a Mitchell podle svých slov nebyl dost statečný na román o devíti stech stranách. Jeden z vyřazených příběhů se měl týkat korejského rappera. Výzkum v Soulu pak autor použil pro příběh Sonmi.

• Ewing: zmínka o Moriorech v knize Jareda Diamonda Osudy lidských společností. Ti podle Mitchella zapomněli, odkud připluli, i to, jak stavět kánoe. Jazyk 19. století čerpal od Hermana Melvilla.

• Frobisher: vzpomínky Erica Fenbyho, písaře nemocného skladatele Fredericka Deliuse. Frobisherův hlas čerpá z Evelyna Waugha a Christophera Isherwooda.

• Luisa Rey: televizní detektivky 70. let, Všichni prezidentovi muži a James Ellroy.

• Cavendish: Přelet nad kukaččím hnízdem.

• Sonmi: klasická sci-fi, tedy Huxleyho Konec civilizace, Zamjatinovo My, Forsterova povídka Stroj se zastavuje a „vydatné porce“ Blade Runnera.

• Havajská část: rozpadlá angličtina inspirovaná románem Russella Hobana Riddley Walker.

• Název: podle Mitchellova rozhovoru pro The Paris Review je převzatý ze skladby japonského skladatele Tošiho Ičijanagiho. CD si prý koupil jen kvůli krásnému názvu skladby.

Nietzsche, převtělování a dravost

Nietzsche je v knize přítomný výslovně. Starý skladatel Ayrs chce své poslední velké dílo nazvat Věčný návrat, Nietzschemu na počest. Frobisher v posledním dopise mluví o „Nietzschově gramofonové desce“, kterou „Starý“ po dohrání pouští znovu, na věčnost věčností.

Převtělování Mitchell potvrdil v pořadu BBC Radio 4. Doslova všechny hlavní postavy kromě jedné jsou podle něj převtělením téže duše a spojuje je mateřské znaménko. Hned ale dodal, že jde o symbol univerzality lidské povahy. V tomtéž rozhovoru vysvětlil název: mrak je to, co se neustále mění, tedy podoby, a atlas je to, co zůstává, lidská povaha, která je „vždycky taková a vždycky taková bude“. Tématem knihy je podle něj dravost (predacity): jednotlivci loví jednotlivce, skupiny skupiny, národy národy a kmeny kmeny. Lékař v Ewingově příběhu to shrnuje větou, kterou si mnozí pamatují i z filmu: slabí jsou maso a silní jedí.

Buddhismus je v pozadí, ale spíš jako metafora než jako nauka. Mitchell učil v Japonsku a v rozhovoru pro The Moscow Times (2013) se označil za „jakéhosi sekulárního buddhistu“. Medituje, ale v posmrtný život věřit nepotřebuje. Buddhistický model převtělování jinde nazval „zvlášť elegantním“.

V eseji pro The Guardian Mitchell připomíná ještě jedno téma: křehkost vědění. Civilizace může zapomenout, co uměla. „Ve svých chmurnějších dnech,“ píše, „mi budoucnost lidstva připadá znepokojivě podobná jeho minulosti.“

Jak se film (skoro ne)natočil

Mitchell nevěřil, že knihu někdo zfilmuje. Podle svých slov nemůžete chtít po divákovi, aby začínal film šestkrát, a to naposledy po hodině a půl.

• Vývoj: Tom Tykwer adaptaci ohlásil v lednu 2009, Wachowské se jako spolurežisérky oficiálně přidaly v dubnu 2011. V titulcích tehdy stálo jméno Andy Wachowski. Lilly se veřejně přihlásila k tomu, že je trans žena, v roce 2016.

• Financování: Warner Bros. podle Wachowských nabídku stáhl a film vznikl jako nezávislá, převážně evropská produkce. Peníze přišly z německých federálních a regionálních fondů, od ARD Degeto a X Filme. Rozpočet se podle různých zdrojů pohybuje mezi 100 a zhruba 147 miliony dolarů, takže jde o jeden z nejdražších nezávislých filmů vůbec. Německý tisk o něm psal jako o „prvním pokusu o německý blockbuster“.

• Osobní sázka: podle rozhovoru pro The A.V. Club zastavily Wachowské domy, když těsně před natáčením vypadl jeden z investorů. Vlastní vklad Lilly odhadla zhruba na 7 milionů dolarů. Agenti radili hercům, ať do Berlína neletí, dokud nejsou peníze podepsané. Tom Hanks byl podle režisérek pokaždé první, kdo řekl, že nasedá do letadla.

• Natáčení: od září 2011 v ateliérech Babelsberg u Postupimi, dále v Düsseldorfu, v Saském Švýcarsku, ve Skotsku a na Mallorce. Glasgow hrál San Francisco i Londýn. Wachowské točily hlavně rok 1849 a oba budoucí příběhy, Tykwer třicátá a sedmdesátá léta a současný Londýn. Scénář, storyboardy i střih ale podle všech tří vznikaly společně.

• Stopáž: Warner nakonec přijal 172 minut, přestože původně požadoval nejvýš 150.

Od matrjošky k mozaice

Nejdůležitějším rozhodnutím adaptace je opuštění stavby matrjošky. Film střídá všech šest příběhů jako mozaiku, někdy po několika vteřinách. Lana Wachowská popsala, že úvod je záměrně chaotický, „svět nerozdělený“. Pak Cavendish divákovi řekne, ať chvíli vydrží, že v tom šílenství je metoda. Film poté představí každou epochu zvlášť a postupně mezi nimi bourá zdi. Hranice mezi žánry, tóny a časy jsou podle Lany konvence. Kniha je rozbíjí stavbou, film střihem.

Sextet Atlas mraků

Tykwer složil hudbu spolu s dlouholetými spolupracovníky Johnnym Klimekem a Reinholdem Heilem, s nimiž pracoval už na filmech Lola běží o život nebo Parfém: Příběh vraha. Nahrávali v Lipsku s Rozhlasovým symfonickým orchestrem MDR a sborem. V knize je Frobisherův sextet zrcadlem celého románu. Frobisher ho popisuje jako skladbu pro „překrývající se sólisty“: v první části každé sólo přeruší to následující, ve druhé se přerušená sóla v pořadí dokončí. Film z tohoto popisu udělal skutečnou hudbu a ta byla nominována na Zlatý glóbus.

Šest kůží jednoho herce a spor o yellowface

Herci hrají napříč příběhy více rolí, Tom Hanks, Halle Berry, Hugo Weaving i Hugh Grant po šesti.

• Tom Hanks hraje zločinného lékaře, hotelového manažera, jaderného fyzika Isaaca Sachse, gangstera, který shodí kritika z výšky, a nakonec Zachryho. O filmu později řekl, že mu „změnil celé vědomí“.

• Halle Berry hraje mimo jiné Jocastu, manželku skladatele, novinářku Luisu Rey a Meronym z budoucnosti.

• Jim Broadbent je nejvýraznější jako Cavendish, Ben Whishaw jako Frobisher.

• Hugo Weaving, agent Smith z Matrixu, je padouchem ve všech epochách: Ewingův tchán Haskell Moore, nájemný vrah Bill Smoke, sestra Noakesová v domově důchodců i přízrak Starý Georgie. Wachowské o něm žertem mluví jako o své „zlé múze“.

• Hugh Grant hraje mimo jiné kanibalského náčelníka. Podle Wikipedie si šestou roli vyžádal sám a v roce 2024 prohlásil, že mu film zachránil kariéru.

• Doona Bae hraje Sonmi, ale také bělošku Tildu a mexickou ženu. Jim Sturgess hraje Ewinga i korejského rebela Hae-Joo Changa.

Právě maskování bělošských herců do korejských rolí vyvolalo spor. Organizace Media Action Network for Asian Americans a řada komentátorů film kritizovaly za takzvaný yellowface, praxi s dlouhou a ponižující hollywoodskou historií. Předseda organizace Guy Aoki upozornil na dvojí metr: černé postavy hrají černí herci, asijské postavy běloši. Tvůrci odpověděli, že tytéž herce různého původu proměňovali do rolí různých národností, ras i pohlaví napříč pěti sty lety, nejen do asijských, a že jde o „kontinuitu duší“. Kritiku si vysloužilo i obsazení Moriora Autuy černým britským hercem Davidem Gyasim.

Filmopis se kloní k tomu, že obě strany mají kus pravdy. Myšlenka je v kontextu filmu srozumitelná, výsledek na plátně, zvlášť Sturgessova maska, však působí nepříjemně dodnes. Debata v roce 2012 teprve sílila a dnes by podobné obsazení podle našeho odhadu sotva prošlo.

Propadák, kult a rozdělená kritika

Film měl premiéru v září 2012 na festivalu v Torontu, kde podle dobových zpráv sklidil zhruba desetiminutový potlesk vestoje. Pak přišla americká premiéra a s ní zklamání.

• Tržby: podle Box Office Mojo vydělal za první americký víkend zhruba 9,6 milionu dolarů, v USA celkem 27,1 milionu a celosvětově asi 130,5 milionu dolarů (údaj zahrnuje i pozdější reedice). Při rozpočtu přes 100 milionů jde o komerční neúspěch.

• Čína: do kin šel až koncem ledna 2013 a podle dostupných zpráv zkrácený zhruba o 39 minut. Cenzura odstranila nahotu, milostnou scénu a řadu rozhovorů. U filmu postaveného na střihu tak nevznikla jen kratší, ale jiná verze.

• Kritika (stav k 24. 10. 2026): Rotten Tomatoes 65 % kladných recenzí z 288, Metacritic 55/100. Roger Ebert dal plný počet a zařadil film mezi nejlepší filmy roku. Time a The Village Voice ho naopak vyhlásily nejhorším filmem roku. Mark Kermode mluvil o „mimořádně čestném selhání“ a při druhém zhlédnutí byl vstřícnější.

• Diváci: ČSFD 78 % (přes 49 000 hodnocení), IMDb 7,3/10.

• Ocenění: nominace na Zlatý glóbus za hudbu, ceny Saturn za střih a masky.

Wachowské na kritiku odpovídaly už během propagace. Lilly v rozhovoru pro The A.V. Club řekla, že jejich filmy „vyžadují trochu úsilí“. Lana dodala, že mnoho kritiků, když nějakému dílu napoprvé neporozumí, považuje to za chybu díla. Atlas mraků je zároveň velkovýpravný film s honičkami a maskami a meditace o karmě. Pro jedny je kýč, pro druhé zázrak.

Kniha versus film: říkají totéž?

Mitchell: tématem je dravost a lidská povaha je neměnný atlas. Převtělování je symbol, civilizace je křehká a budoucnost se nebezpečně podobá minulosti.

Wachowské a Tykwer: Lanu podle rozhovoru pro The A.V. Club na knize zaujala odpovědnost, kterou máme vůči lidem, nad nimiž máme moc, a vůči těm, kdo mají moc nad námi. Ptala se, zda máme přijmout jejich konvenční představu světa, nebo proti ní bojovat. Je to Mitchellova dravost přeložená do jazyka moci. Pak ale přichází posun. Na otázku, zda jde o doslovné převtělování, Lilly odpověděla, že film je „stejným dílem duchovní i sekulární“. Lana mluví o „sekulárním pojetí karmy“: naše nesmrtelnost spočívá v důsledcích našich slov a činů. Lilly to shrnula větou, že hlavní postavou filmu je lidstvo. Mottem filmu se stala Sonmina replika: naše životy nám nepatří, od kolébky po hrob jsme spoutáni s druhými, minulými i přítomnými, a každým zločinem i každou laskavostí rodíme svou budoucnost.

Co na to Mitchell: v rozhovoru pro The Moscow Times (2013) řekl, že film je „stejně dobrý film, jako je kniha knihou“. Tvůrci podle něj „přesunuli pozadí do popředí“ s celou koncepcí převtělování duší a změnili některé dějové linky. Kdyby to neudělali, film by byl podle něj horší. Už v říjnu 2012 napsal pro The Wall Street Journal, že adaptace je druh překladu. Každý překlad musí řešit nepřeložitelná místa a kdo ovládá cílový jazyk, má udělat to, co funguje. „Filmaři mluví plynně filmovým jazykem a udělali, co funguje.“ Mitchell sám překládá z japonštiny a ve filmu si zahrál malé cameo, dvojitého agenta v Neo Soulu.

Náš výklad: kniha a film sdílejí kostru. Obě díla stojí na dravosti, moci a odporu proti ní a na myšlence, že činy přesahují jeden život. Přízvuk ale leží jinde. Kniha zdůrazňuje atlas, tedy to, co se nemění a opakuje. Film zdůrazňuje mrak, tedy proměnu. Film navíc nechává víc vyhrát lásku: Ewinga a Tildu, Frobishera a Sixsmithe, Sonmi a Hae-Jooa. Kniha je v některých liniích skeptičtější. Například Sonmi v ní připouští, že její vzpouru mohl připravit sám režim jako záminku k represím, a tuto cynickou vrstvu film podle našeho čtení upozaďuje.

Úplně se obě díla potkávají v závěru Ewingova příběhu. Ewingův tchán se vysmívá, že jeho život bude jen kapkou v nekonečném oceánu, a Ewing odpovídá: „Co je oceán jiného než množství kapek?“ Jednotlivé činy nejsou bezvýznamné.

Osobní rovina

Lana Wachowská v době propagace filmu poprvé veřejně vystoupila po své tranzici. Dne 20. října 2012 převzala cenu za viditelnost od organizace Human Rights Campaign a v projevu otevřeně mluvila o dětství, o pokusu o sebevraždu i o tom, že slovo „tranzice“ je pro ni složité, protože podporuje binární představu pohlaví. Lilly, tehdy ještě jako Andy, v rozhovoru pro The A.V. Club řekla: „Samozřejmě, že věřím v převtělování. Podívejte se na mou sestru.“ Lana dodala, že se v životě převtělujeme i my, když dostáváme nové životy.

Obě ale zároveň odmítly číst film jen přes Lanin život. Lana to označila za omezení. Lilly řekla, že Lanina zkušenost je jednou ze složek filmu, ale kniha i film jsou mnohem víc a je v nich i Tykwerův a Mitchellův život. Osobní rozměr filmu o duši, která mění těla, pohlaví a podoby, tedy vychází z jejich vlastních slov, nemělo by se z něj ale dělat univerzální klíč. Rozhovor z roku 2012 navíc dnes čteme s vědomím, že se v roce 2016 veřejně přihlásila jako trans žena i Lilly.

Spolupráce pokračovala dál. Tykwer s Wachowskými a Doonou Bae natočil seriál Sense8 pro Netflix o lidech propojených napříč kontinenty, tedy téma Atlasu přenesené do současnosti. Mitchell s Lanou a Aleksandarem Hemonem napsal finále Sense8 a později i scénář k Matrixu Resurrections.

Unikající smysl

Následující čtení jsou naše interpretace, nikoli doložený záměr tvůrců.

• Herec jako atlas, maska jako mrak. Mitchellovo rozlišení lze ve filmu vzít doslova. Maska, paruka a protéza jsou proměnlivý mrak, hercova tvář, kterou pod nimi poznáváme, je atlas. Diváci často nesledovali děj, ale hledali, kde je zase Hugh Grant. Hra „najdi herce“ je vlastně hra „najdi duši“.

• Dravost v samotném obsazení. Film o tom, jak silní požírají slabé, se v jednom ohledu sám stal ilustrací svého tématu. Kdo smí nosit čí tvář? V Neo Soulu, příběhu o klonech, kterým systém upírá vlastní identitu, hrají hlavní korejské muže bílí herci. Tvůrci tu ironii zřejmě neviděli, Mitchellova dravost se ale projevuje i v tom, jak hollywoodská hierarchie rozděluje role.

• Kniha, která předpověděla svůj film. Cavendish na konci svého příběhu píše scénář podle toho, co prožil, a Sonmi v budoucnosti sleduje film o Cavendishovi. Román tak obsahuje vlastní filmovou adaptaci. Když pak Mitchell označí adaptaci za překlad a sám se ve filmu objeví jako tajný agent, kruh se uzavírá.

• Převtělení filmu. Snímek, který propadl v kinech a našel si vlastní publikum, prožívá něco podobného jako Sonmiina zpráva: ve své době poražená, později posvátná. Box Office Mojo eviduje reedice z let 2021 a 2026. Atlas mraků se tak svým způsobem převtěluje.

• Proměna pohlaví jako nadsázka? Weaving jako sestra Noakesová a Whishaw jako Georgette jsou spíš groteskní nebo zlomyslné figury. U filmu, jehož dvě autorky prošly vlastní proměnou, je zvláštní, že proměna pohlaví slouží hlavně k nadsázce. Může jít o záměrnou ironii i o slepé místo. Necháváme to jako otevřenou otázku.

Verdikt

V podcastu jsme dali 8/10 a 7/10.

Vyšší hodnocení vychází z odvahy: málokterý film tak smělé staví na literární stavbě a ještě ji obrátí naruby. Střih, hudba a ambice nemají v současném kině obdobu, i když masky v Neo Soulu jsou problém a některé přechody působí spíš jako reklama na myšlenku než myšlenka sama. Nižší hodnocení uznává, že jde o chytré řešení nemožného úkolu, což potvrdil i Mitchell. Z pohledu čtenáře ale filmu chybí temnota knihy, její skepse a jazyk havajských kapitol. Film je o lásce a vzpouře, kniha o dravosti a křehkosti civilizace. Obojí je legitimní.

Komu ho doporučujeme: těm, kdo mají rádi Matrix pro jeho filozofii, ne pro přestřelky, čtenářům Calvina a Mitchella a všem, kdo film kdysi vzdali po hodině. Druhé zhlédnutí bývá podle všeho shovívavější.

Tip: přečtěte si nejdřív knihu, nebo aspoň její první kapitolu, a pak uvidíte, jak se z kostky stala mozaika. K 24. 10. 2026 jsme film nenašli v žádné české předplatitelské streamovací službě. Dostupnost se mění, proto doporučujeme sledovat televizní program nebo vyhledávače typu JustWatch.

Zdroje

• David Mitchell: Guardian book club: On writing Cloud Atlas (The Guardian, 11. 6. 2010)

• Q&A: Book World Talks With David Mitchell (The Washington Post, 2004)

• David Mitchell: Enter the maze, o Calvinovi (The Guardian, 22. 5. 2004)

• David Mitchell: Translating ‘Cloud Atlas’ Into the Language of Film (The Wall Street Journal, 19. 10. 2012)

• David Mitchell Talks About Moscow, Literature and the Future (The Moscow Times, 2013)

• Wikipedie (EN): Cloud Atlas (novel)

• Wikipedie (EN): Cloud Atlas (film)

• The Eternal Recurrence of (Hi)Story: David Mitchell’s Cloud Atlas (Studia Litteraria)

• Reincarnation and Global Futures in David Mitchell’s Fictional Worlds (KronoScope)

• Legie: Atlas mraků, česká vydání

• The A.V. Club: The Wachowskis explain how Cloud Atlas unplugs people from the Matrix (25. 10. 2012)

• The Hollywood Reporter: Lana Wachowski’s HRC Visibility Award Acceptance Speech

• HRC: Acclaimed Director Lana Wachowski Opens Up About Her Journey (25. 10. 2012)

• Windy City Times: Second Wachowski filmmaker sibling comes out as trans (8. 3. 2016)

• The Hollywood Reporter: ‘Cloud Atlas’ Slammed for Lack of Asian Actors (25. 10. 2012)

• The A.V. Club: Matrix Resurrections co-writers Aleksandar Hemon and David Mitchell

• Box Office Mojo: Cloud Atlas

• Rotten Tomatoes: Cloud Atlas

• Metacritic: Cloud Atlas

• ČSFD: Atlas mraků

• JustWatch CZ: Atlas mraků

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Uvidíš všechno: kam až smí dokument zajít, když natáčí podvodnici

Elizabeth Holmes oklamala investory i ostřílené novináře. Měsíc před nástupem do vězení si domů pustila štáb Nathana Fieldera. Dokument Uvidíš všechno ( You Can See Everything ) otevírá starou otázku v nové podobě: odhalíme manipulátora lépe tvrdými fakty, nebo filmem, který s divákem sám vědomě manipuluje? Filmopis tu otázku nechal rozehrát jako spor dvou přístupů a za protipól zvolil Aarona Sorkina a Alexe Gibneyho.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 24. října 2026

Kde a kdy

Uvidíš všechno je americký dokument z roku 2026. Režírovali ho Nathan Fielder a Lance Oppenheim, produkovalo a v USA distribuuje studio A24. Film trvá 174 minut. Světovou premiéru měl jako tajná projekce na festivalu v Telluride 6. září 2026, do amerických kin vstoupil 16. října. V Česku ho uvádí distribuční společnost Aerofilms: oficiální premiéra je 5. listopadu 2026, předpremiérové projekce začínají 26. října. Hraje se v angličtině s českými titulky a je přístupný od 12 let.

Premisa: podvodnice v obýváku

Díl začíná myšlenkovým experimentem. Představte si ženu, která jedinou gigantickou lží oklamala nejbohatší a nejmocnější investory na planetě i zkušené novináře a vylákala z nich miliardy dolarů. Teď sedí doma v obýváku, na svobodě jí zbývá zhruba měsíc, než nastoupí na 11 let do federální věznice, a do obýváku jí vchází štáb s kamerami. Zní to jako začátek absurdního vtipu, je to ale skutečná premisa filmu. Elizabeth Holmes, zakladatelka zkrachovalé firmy Theranos, pozvala Fieldera k sobě domů 34 dní před nástupem do vězení.

Podle Filmopisu nejde jen o další film o Silicon Valley. Je to spíš záminka k debatě o tom, jak dnes chápeme pravdu a jak by se filmaři měli stavět k „moderním mistrům manipulace“. Díl proto staví proti sobě dva přístupy:

• Fielderův: jak je u něj zvykem, záměrně rozostřuje hranici mezi realitou a umělou konstrukcí.

• Faktografický: reprezentuje ho investigativní dokument Musk Alexe Gibneyho a Sorkinova dramatizace The Social Reckoning, volné pokračování příběhu Marka Zuckerberga o tom, jakou spoušť napáchaly algoritmy Facebooku.

Základní otázka zní: který formát je k odhalení vykonstruovaných realit vhodnější? Vítěze díl záměrně nevyhlašuje.

Proč klasický dokument selhává

První argument vychází z osobnosti Holmes. Je to člověk, který postavil celou kariéru na dokonalém PR. Kdyby ji posadili před tradičního dokumentaristu, do klasického formátu „mluvících hlav“, nejspíš by rozhovor ovládla, obhájila „svou pravdu“ a znovu nasadila osvědčenou fasádu. Fielder podle tohoto výkladu ví, že běžné otázky by jen posloužily další PR manipulaci, a proto do situace vnáší své bizarní metody.

Jako příklad slouží scéna s partnerem Holmes, Billym Evansem. Podle popisu v podcastu je Fielder nechá Holmes přehrávat jeden zcela banální, zdánlivě přirozený rozhovor pořád dokola, dokud nezačne působit děsivě a uměle. Tím jí bere z ruky její zbraně a odhaluje mechanismus jejího sebeklamu v reálném čase. Vidíme, jak si realitu konstruuje. To podle zastánce této pozice tradiční dokument nedokáže.

Smlouva s divákem

Protiargument zní: co když je cena pro diváka příliš vysoká? Jakmile tvůrce rezignuje na snahu o objektivní pravdu a začne realitou manipulovat přímo na place, hraje si s ohněm. Pro srovnání slouží Sorkin, který s divákem nehraje žádné postmoderní hry. Vezme abstraktní problém, tedy že Facebook vědomě upravil algoritmy tak, aby upřednostňovaly obsah vyvolávající rozdělení a vztek, protože hněv znamená delší čas strávený online a vyšší zisky, a přeloží ho do ostrého dramatu. Zuckerberga v něm podle dílu „fantasticky“ hraje Jeremy Strong. Z kina pak divák odchází nejen s pocitem, ale se skutečným pochopením toho, jak algoritmus funguje a proč je to společenská hrozba. U Fieldera podle této pozice zůstává jen zmatek, co si režisér vymyslel a co byla pravda.

Klíčovým pojmem je tu nepsaná smlouva mezi tvůrcem a divákem. Kdo jde na Sorkina, ví, že sleduje herce, že Strong není Zuckerberg a že dialogy jsou napsané tak, aby byly úderné. Film zhušťuje čas a repliky z jediného důvodu: aby srozumitelně zprostředkoval složitý systém. Gibneyho Musk jde ještě dál, protože v něm nejsou žádní herci. Jeho metodika je transparentní a novinářská: skládá výpovědi, e-maily a interní zprávy cihlu po cihle do usvědčujícího obrazu. U Fieldera se tato smlouva podle kritiků ztrácí. Při absurdní hádce mezi Holmes a jejím partnerem divák jen tápe. Neví, zda jde o spontánní reakci, nebo zda ji Fielder cíleně vyprovokoval a celé to zinscenoval. Poznání to podle něj spíš ničí.

Je Sorkin opravdu objektivní?

Obhajoba Fieldera odpovídá paradoxem: i Sorkinova dramatizace je iluze, jen jiného druhu. Vychází sice ze skutečných interních dokumentů, ale způsob podání je čistá konstrukce. Typickým příkladem je sorkinovský walk and talk: postavy kráčí chodbou a pálí po sobě dokonale vybroušené argumenty. Investigativního novináře v The Social Reckoning hraje podle dílu „skvěle“ Jeremy Allen White, informátorku z Facebooku Mikey Madison, a oba mluví v brilantních literárních sentencích. Tak v reálném životě nikdo nemluví a nikdo nemá po ruce okamžitou, morálně neprůstřelnou odpověď.

Sorkin podle této argumentace manipuluje naší recepcí pravdy stejně jako Fielder, jen to maskuje estetikou objektivity. Dává divákovi hřejivý pocit, že dobro a zlo jsou jasně rozdělené, a předkládá mu zjednodušený model světa. Nestává se pak takový film jen didaktickou přednáškou, která nám „z kazatelny“ říká, co si máme myslet, místo aby nahlédla do Zuckerbergova uvažování?

Kritici Fieldera v dílu nepopírají, že je Sorkin někdy návodný. Ptají se ale, zda právě jasný postoj není v době informační anarchie to, co mnoho diváků potřebuje. Žijeme podle nich v ekosystému lží, který vytvořili právě lidé jako Holmes a různí techničtí baroni. Přidat do zmatku další zmatek jen kvůli chytré pointě o povaze pravdy pak nepůsobí jako umělecký pokrok, ale jako kapitulace a zřeknutí se odpovědnosti za téma.

Očkování, nebo vir vypuštěný do světa?

Nejpamátnějším obrazem dílu je analogie s vakcínou. Lékař při očkování nepodává lék, ale malou kontrolovanou dávku oslabeného či umrtveného viru. Imunitní systém s ní musí chvíli bojovat, a díky tomu se ji naučí rozpoznat. Fielder podle tohoto výkladu dělá s divákem totéž: servíruje mu malou, otevřeně přiznanou dávku vlastní režisérské manipulace. Nechá ho zažít nejistotu, co je nahrané a co reálné, aby si vybudoval kritickou imunitu. Teprve když divák na vlastní kůži zažije, jak snadno s ním může manipulovat filmař, naplno pochopí, jak masivní musela být manipulace, které Holmes vystavila investory. Je to podle této pozice upřímnější, než když Sorkin realitu předžvýká a divák ji jen spolkne.

Odpověď je stejně ostrá. Vakcína se podává v přísně kontrolovaném klinickém prostředí, Fielder svůj „vir“ vypouští do veřejného prostoru, a to v době, kdy lidé na internetu věří čemukoli a nevědí, co je vůbec pravda. Holmes navíc není psychologická hádanka ani umělecký objekt. Připravila lidi o velké peníze, a co je horší, přístroje Theranosu dávaly skutečným pacientům falešné diagnózy. Šlo o zdraví, možná i o životy. Kdo u odsouzené podvodnice těsně před nástupem do vězení stírá hranici mezi fikcí a realitou, její činy podle této pozice nevyhnutelně trivializuje. Debata se pak točí kolem jejího proslulého hlubokého hlasu nebo podivného vztahu s Evansem a podstata zločinu uniká.

Zastánce Fieldera namítá, že soud už proběhl. Bylo to zdlouhavé přelíčení s hromadou důkazů, svědků a technických analýz krevních testů, které podle podcastu před lety ukázal i klasický dokument, a skončilo jasným rozsudkem. Úkolem umělce není suplovat soudní síň. Kdyby dokument jen znovu předčítal obžalobu, byl by to jen dražší televizní reportáž.

„Fake it till you make it“: když forma odpovídá obsahu

Nejpřesvědčivější argument pro Fieldera se opírá o mantru Silicon Valley fake it till you make it, tedy předstírej, dokud to nevybuduješ. Celý ten systém stojí na prodeji budoucnosti, která ještě neexistuje. Investorům, novinářům a veřejnosti se prezentuje realita, která je zatím čirou fikcí, v naději, že dostatek peněz ji jednou zhmotní. Odvětví je podle dílu „ohromná továrna na narativy“ a Holmes tento model jen dotáhla do patologického extrému: léta udržovala při životě iluzi přístroje, který nefungoval.

Proto je podle zastánce Fieldera metoda filmu tak přesná. Fielder zapne kamery u ní doma a divák sleduje, jak se Holmes snaží režírovat vlastní obraz a buduje iluzi harmonické rodiny. Je to stejný mechanismus manipulace, jakým budovala Theranos. Forma a obsah se tu dokonale propojují.

Protistrana z téhož pozorování vyvozuje opak. Právě proto, že je prostředí plné „kouře a zrcadel“, musí být filmař stabilní kotvou. Když podvodníci bourají hranice pravdy, filmař je musí narýsovat zpátky, ať už nekompromisní novinařinou à la Gibney, s konkrétními smlouvami a skutečnými inženýry, nebo Sorkinovým dramatickým zhuštěním. Jeho didaktika je podle ní jedinou obranou před relativismem, v němž má každý svou pravdu a na faktech přestává záležet.

Iracionalita, nebo chladný kalkul?

Poslední spor se týká povahy samotných „vizionářů“. Podle obhajoby Fieldera nelze tradičním, logickým a lineárním vyprávěním zmapovat člověka, jehož vnitřní svět, identita i podnikání stojí na iracionalitě. Čistě racionální uchopení iracionálního fenoménu je podle ní samo o sobě lživé. Sorkin udělal ze Zuckerberga srozumitelnou postavu s logickými motivacemi. Dává nám to ale klíč k tomu, proč lidé jako Holmes dokážou uvěřit vlastním nesmyslným lžím?

Protistrana to odmítá jako nebezpečný mýtus. Z technologických lídrů rádi děláme mýtické a nevyzpytatelné bytosti, možná abychom si omluvili, že jsme jim tak dlouho věřili. Jejich motivace ale nejsou iracionální, jsou naopak děsivě racionální, cynické a chladné a pohání je chamtivost a ego. The Social Reckoning podle ní neukazuje žádnou záhadu, ale chladnokrevně logický sled rozhodnutí optimalizovaných k tomu, aby se z lidské pozornosti vytěžilo co nejvíc peněz. Gibneyho Musk rozkládá mýtus geniálního šílence na prvočinitele a ukazuje racionální vzorce toxického chování. Nemusí přitom diváka mást, stačí na téma posvítit reflektorem místo další dýmovnice. „Srozumitelnost je to, co nám umění dluží,“ zní jedna z nejostřejších formulací dílu.

Bez vítěze

Obě strany zůstávají u svého. Zastánce Fieldera tvrdí, že patologické budování falešného obrazu vyžaduje subverzivní formy, které nesuplují soudce, ale analyzují samotný akt klamu tím, že ho bezprostředně a někdy krutě zrcadlí. Nepříjemná ztráta jistoty, kdy nevíme, komu věřit, podle něj o naší době vypovídá víc než uhlazený scénář. Protistrana trvá na tom, že v éře, kdy nás algoritmy neustále klamou a technologičtí giganti mají moc srovnatelnou se státy, potřebujeme ukotvení v tvrdé realitě, pojmenovanou vinu a vymezenou odpovědnost. Hry se žánry mohou být pro kritiky intelektuálně podnětné, ale společensky jsou podle ní bezzubé.

Shoda nakonec přece jen přichází. Vzestup a vliv postav, jako jsou Holmes nebo Zuckerberg, představuje pro dnešní tvůrce bezprecedentní výzvu, protože tento průmysl natrvalo proměnil naše vnímání křehké hranice mezi pravdou a velmi dobrou iluzí. Ať režisér zvolí jakýkoli formát, všechny tyto filmy reagují na stejnou nemoc doby, krizi důvěry v experty, instituce a informace obecně.

Doporučení dílu je proto dvojí:

• Uvidíš všechno jako „surrealistická, lehce znepokojivá jízda“.

• The Social Reckoning jako „perfektně napsané drama“.

Oba filmy podle Filmopisu stojí za vidění a vyvolají hodně otázek. Který filmařský jazyk je cennější, ať posoudí každý sám. Díl končí myšlenkou, kterou lze číst jako tichý příklon k Fielderovi: je snadné chtít od filmů jasné odpovědi, vidět dobro a zlo a jít v klidu spát. Kdo ale chce opravdu porozumět člověku, který strávil život v bludišti vlastních lží, možná musí, i za cenu zmatení, do toho bludiště vstoupit sám.

Zdroje

• A24 – You Can See Everything

• Aerofilms – Uvidíš všechno (česká distribuce, premiéra 5. 11. 2026)

• Kinobox – Uvidíš všechno: program kin

• Film at Lincoln Center – NYFF 2026: You Can See Everything

• NBC News – Nathan Fielder’s surprise Elizabeth Holmes documentary debuts at Telluride (7. 9. 2026)

• Wikipedie (EN) – You Can See Everything

• Sony Pictures – The Social Reckoning

• Wikipedie (EN) – The Social Reckoning

• Wikipedie (EN) – Musk (film)

• Deadline – Musk: trailer a datum premiéry (září 2026)

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Pravidelný informační servis o tom, co se děje na audiovizuální scéně.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Nový seriál Phony, česky Podvodnice, staví na prastarém strachu, že někdo blízký přestal být sám sebou. Vymyslel ho spoluautor oscarově nominovaného Marcela, hlavní roli hraje Connie Britton a kritici o rozjezdu píší vesměs nadšeně. V Česku je na Disney+ od stejného dne jako v USA.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 22. října 2026

Kde se dívat

Podvodnice (v originále Phony) je původní seriál Hulu. V Česku ji najdete na Disney+, kde měla premiéru 20. října 2026, tedy ve stejný den jako v USA. První řada má osm zhruba půlhodinových dílů. Hned na začátku vyšly dva, další přibývají jednou týdně a finále je naplánované na 1. prosince. Předplatné Disney+ podle oficiálních stránek začíná na 179 Kč měsíčně.

V USA má seriál označení TV-MA, tedy pro dospělé publikum, přestože hlavní hrdinové chodí na střední školu. Disney sám uvádí, že premiéra přichází „právě včas před Halloweenem“. Podle prvních recenzí ale nejde o horor, spíš o podivnou, něžnou komedii s mrazivým jádrem. Kdo čeká lekačky, bude možná zklamaný. Kdo hledá chytrý rodinný příběh s tajemstvím, bude spokojený.

O čem seriál je (bez spoilerů)

Oficiální anotace mluví o mysteriózním příběhu o dospívání. Teenager se po autonehodě probudí v nemocnici a zjistí, že jeho máma, jediný rodič a zároveň nejlepší kamarádka, byla zřejmě nahrazena podvodnicí.

Ten kluk se jmenuje Sonny Cooke. Jeho máma Ellen je samoživitelka a zároveň ředitelka jeho střední školy. Po nehodě mu připadá, že vypadá trochu jinak. Nikdo jiný ale žádnou změnu nevidí, a tak mu nikdo nevěří. Sonny musí žít s potenciálně nebezpečnou cizinkou pod jednou střechou a přitom dokázat, že se nezbláznil. Podle oficiálních anotací v tom nezůstane sám: pomáhá mu malá, dost nesourodá parta spolužáků a nakonec i velmi svérázná soukromá vyšetřovatelka. Víc prozrazovat nebudeme.

Kdo za seriálem stojí

Tvůrcem je Nick Paley. Jeho jméno možná neznáte, jeho práci ale nejspíš ano. Je spoluautorem scénáře k animovanému filmu Marcel, ulita s botami (Marcel the Shell with Shoes On), roztomilému a přitom hluboce smutnému snímku, který byl nominovaný na Oscara. Paley také režíroval epizodu seriálu Broad City a jako střihač a producent má dvě nominace na Emmy, za Inside Amy Schumer a za speciál k Broad City. Začínal krátkými filmy, které se promítaly na Sundance. U Podvodnice napsal první dva díly a režíroval polovinu řady. Jako druhý showrunner se přidal Anthony King, který má za sebou komediální seriály The Afterparty a Search Party a pokračování Soudní poroty.

Fanoušky žánru zaujme jméno výkonného producenta. Drew Goddard, který se na seriálu podílí přes svou firmu Goddard Textiles, napsal Monstrum (Cloverfield), režíroval Chatu v horách, za scénář k Marťanovi byl nominovaný na Oscara a vymyslel seriál Daredevil. Jeho přítomnost naznačuje, že žánrová složka tu není jen ozdoba.

Každý, kdo zná psychiatrii, si u této premisy vybaví Capgrasův syndrom, vzácnou poruchu, při níž je člověk přesvědčený, že někoho blízkého nahradil dvojník nebo podvodník. Paley v rozhovoru pro TV Insider říká, že o Capgrasovi četl zhruba ve chvíli, kdy na seriálu začínal, citový základ ale podle něj leží jinde: v dětské fobii, že přijde o mámu. Vzpomíná, jak v první třídě plakal, když měla máma sedat za volant, protože řízení považoval za nejnebezpečnější věc na světě, a když se zpozdila, předpokládal, že se stalo něco hrozného. To je dobrý klíč k celému seriálu: jde o fantazii o ztrátě rodiče, jen převlečenou do žánru.

Herci a jejich další práce

Ellen hraje Connie Britton a už samotné obsazení něco vypovídá. Pro americké diváky je Britton něco jako národní televizní máma. Proslavila ji role Tami Taylor v seriálu Friday Night Lights: moudrá, vřelá, ale pevná manželka trenéra, později školní poradkyně a ředitelka. Hrála také v první řadě American Horror Story, v seriálu Nashville jako country hvězda Rayna Jaymes, v první řadě Bílého lotosu a ve filmu Nadějná mladá žena. Má pět nominací na Emmy a dvě na Zlatý glóbus a u Podvodnice je i výkonnou producentkou.

V tom je chytrý tah. Kritička Variety Alison Herman si všimla, že Ellen jako vřelá a přísná ředitelka školy nutně připomíná Tami Taylor. Když seriál tuhle ikonickou tvář jemně změní, nefunguje to jen v příběhu, ale i v hlavě diváka, který ten obličej zná léta.

Sonnyho hraje Sam Nivola, ročník 2003, syn herců Emily Mortimer a Alessandra Nivoly. Velkou pozornost si získal loni jako Lochlan, nejmladší syn bohaté rodiny ve třetí řadě Bílého lotosu. Předtím hrál v Bílém šumu Noaha Baumbacha, v Maestrovi Bradleyho Coopera a v netflixovém seriálu Dokonalý pár. Britton i Nivola jsou tedy oba absolventi Bílého lotosu, každý z jiné řady, čehož si recenzenti pochopitelně všimli.

Z vedlejších rolí stojí za zmínku Meera Syal, britská komička, spisovatelka a herečka, jedna z autorek legendárního skečového pořadu Goodness Gracious Me, která hrála babičku v pořadu The Kumars at No. 42. V roce 2023 dostala čestné členství BAFTA. Tady hraje Sharlu, soukromou vyšetřovatelku. Sonnyho nejlepšího kamaráda hraje Maliq Johnson, známý z netflixového seriálu Grand Army a z filmu Želvy až na dno. Dále hrají Grace Brennan, Colter Lee a Mahaela Park. Ti jsou méně známí, Los Angeles Times ale právě Brennan a Leeho vyzdvihly pro jejich originální herecké výkony.

Přijetí a hodnocení

U seriálu, který je na světě dva dny, je potřeba brát čísla s rezervou. Stav k 22. říjnu 2026:

• Rotten Tomatoes: první řada má Tomatometer 89 %, ovšem jen z 9 recenzí (8 kladných, 1 záporná). Devět kritiků není konsenzus, je to první dojem.

• Metacritic: Metascore 76, rovněž z 9 recenzí. To je zelené pásmo, převážně příznivé hodnocení: kritici seriál mají rádi, ale nejsou vyloženě nadšení.

• Diváci na Rotten Tomatoes: skóre zatím není zobrazené, protože hodnocení je méně než 50.

• IMDb: číslo je v prvních dnech velmi nestabilní. Weby, které ho přebírají, ukazují rozmezí zhruba od 6 do necelých 8, takže ho zatím nebereme vážně.

• ČSFD: hodnocení je zamčené. ČSFD u seriálů odemyká hodnocení až po premiéře všech dílů první řady, takže české číslo se dozvíme nejdřív po 1. prosinci. Je to vlastně moudré pravidlo.

Co říkají kritici slovy? Robert Lloyd z Los Angeles Times napsal, že všechno je zatím tak dobře udělané, že mu nevadí, jak to skončí, protože nechce, aby to skončilo vůbec. Tónem seriál přirovnal spíš k Freaks and Geeks než ke Stranger Things. Judy Berman z TIME píše, že v době, kdy nás málokterý thriller něčím překvapí, je Phony něco opravdu nového. Ben Rosenstock z AV Clubu ho přirovnává k ranému Twin Peaks: chuť dostat se k jádru záhady je stejně silná jako požitek z toho, že se v tom svérázném světě vůbec zdržujete.

Kritičtější je Alison Herman z Variety. Její výhradu je fér zmínit: tím, že seriál Connie Britton doslova změní tvář, přichází zároveň o její plnou výrazovou sílu. A podle ní seriál vzbuzuje spíš mírnou zvědavost než palčivou touhu dozvědět se pointu.

Důležitá poznámka nakonec: kritici dostali předem jen polovinu řady. Všechny tyto recenze tedy hodnotí rozjezd, ne celek, a u mysteriózního seriálu, kde hodně záleží na rozuzlení, je to podstatné.

Čtyři pohledy na Podvodnici

Žánr. Podvodnice je hybrid. Hulu ji označuje jako mysteriózní příběh o dospívání, zatímco recenze píšou o komediální mysteriózní sérii s nádechem hororu. Každý recenzent si do ní promítá jiný vzor: Twin Peaks kvůli lesům tichomořského severozápadu a podivnému maloměstu, Collider zase připomíná příběh o „druhé mámě“, tedy Koralínu. Sami bychom přidali klasiku Invaze zlodějů těl, kde lidé také vypadají stejně, ale už to nejsou oni. Tón je ovšem jiný: lehčí, zábavnější, víc komedie než horor. Variety píše spíš o laskavé podivnosti než o tísni, což sedí k Paleyho kariéře od Marcela po Broad City.

Sociální pohled. Samoživitelka a její jediný syn mají neobvykle blízký vztah a ona je zároveň ředitelkou jeho školy. Máma a autorita jsou tedy jedna osoba. Seriál tím otevírá otázku, kterou zná každá rodina s teenagerem: co se stane, když se dítě začne osamostatňovat? Variety se ptá přímo, jestli nejde o rodinný příběh o tom, jak dospívání dělá z rodičů a dětí cizince. To je podle nás nejsilnější vrstva. Pro šestnáctiletého kluka je zcela normální, že najednou vidí mámu jinak. Seriál z toho jen dělá doslovnou, viditelnou věc.

Psychologický pohled. Je tu Capgrasův syndrom, i když ho seriál podle Los Angeles Times nikde nepojmenuje. A je tu otázka spolehlivého vypravěče: Sonny má za sebou vážný úraz hlavy, takže divák neví, jestli může jeho vnímání věřit. K tomu přistupuje velmi současný motiv. Když vám nikdo nevěří, hledáte toho jednoho člověka, který vám uvěří, i kdyby to byl někdo z okraje, třeba z internetového fóra o konspiracích. Seriál tak, aspoň v rozjezdu, mapuje tenkou hranici mezi oprávněnou intuicí a paranoiou.

Forma a obraz. Tady je seriál opravdu chytrý. Podle Variety tvůrci obličej Connie Britton jemně upravili vizuálními efekty: trochu jiné obočí, trochu jiný nos. Nic, co by křičelo, ale přesně tolik, aby to bylo znepokojivé. Kamera je často přímo v Sonnyho pohledu a premiéra podle Variety pracuje se zkresleným zvukem a obrazem, takže vnímáme svět stejně rozostřeně jako on po nehodě. Kameraman Andy Rydzewski podle Los Angeles Times pracuje s dlouhými objektivy, které lidi oddělují od prostoru, a krajina tichomořského severozápadu, lesy a mlha, tvoří rámec, který se kolem postav svírá.

Formální je i délka. Díly mají zhruba půl hodiny, což je u mysteriózního seriálu neobvyklé; většina takových sérií má hodinové díly a napětí natahuje. Tady je rytmus spíš komediální, rychlý. Robert Lloyd si všiml, že to nejlepší se často děje vedle hlavní zápletky: v chodbách školy, v drobných gestech, v tom, jak spolu teenageři mluví. Scény z večírků jsou pro něj měřítkem, jestli postavy v příběhu o dospívajících jednají na svůj věk, nebo jen tak, jak si je představují dospělí scenáristé. Podvodnice podle něj tímto testem prochází.

Celkově je seriál postavený na tom, že divák má stejný problém jako hrdina. Vidí rozdíl, ale neví, jestli si ho jen nenamlouvá.

Unikající smysl

Následující čtení jsou naše interpretace: významy, které tvůrci možná nezamýšleli, ale seriál je unese. Úplně bez spoilerů, protože nevíme, jak to skončí.

Kdo je tu vlastně podvodník? Anglický název Phony nikoho konkrétního neoznačuje. Phony může být kdokoli: máma, svět kolem, nebo i sám Sonny, který se teprve učí, kým je. Český název Podvodnice naproti tomu ukazuje prstem jasně na ni, na ženu. Překlad tu není neutrální, je to už interpretace. A je to zajímavé, protože dospívání je přesně období, kdy se mění vnímání dítěte, ale ono má pocit, že se změnil svět. Možná tedy nejde o mámu, která je jiná, ale o kluka, který ji poprvé vidí jinýma očima.

Tíseň důvěrně známého. Sigmund Freud v roce 1919 napsal esej Das Unheimliche, česky překládanou jako Tíseň nebo Děsivé. Tvrdil v ní, že nejvíc nás neděsí neznámé, ale to, co je důvěrně známé a najednou je trochu cizí: domov, který přestal být domovem. A co je důvěrně známější než mámina tvář? Pro americké publikum navíc tvář Connie Britton, a s ní celá kulturní představa o dobré televizní mámě.

Doba deepfaků. Žijeme v době, kdy se dá digitálně změnit každá tvář a každý hlas. Seriál používá přesně tuto techniku, digitální úpravu skutečné tváře, aby vyprávěl o strachu, že ten, koho vidíme, není tím, kým se zdá. Podvodnice je tak nechtěně i seriálem o nedůvěře k obrazům, ve kterých dnes žijeme.

Verdikt

Hodnotíme rozjezd, ne celou řadu. V podcastu jsme dali 7/10 s výhledem nahoru a 7,5/10. Seriál má skvělou premisu, výborné obsazení a hlavně tón, který je vtipný, něžný a znepokojivý zároveň. Riziko je jasné: u mysteriózních seriálů hodně záleží na pointě. Tvůrci ale mají za sebou Marcela a Goddard je zárukou, že žánr berou vážně. A i kdyby se celá záhada nakonec rozplynula, pořád půjde o chytrý seriál o tom, jak se z vlastní mámy stane cizí člověk. Connie Britton je v té roli hereckým i výtvarným experimentem, který stojí za vidění.

Komu ho doporučujeme: fanouškům Twin Peaks, Freaks and Geeks a Bílého lotosu. A rodičům teenagerů, kteří si občas říkají, kdo je to dítě, co u nich doma bydlí. Nebo naopak dětem, které si to říkají o svých rodičích.

Kde se dívat: Podvodnice je v Česku na Disney+. Dva díly už tam jsou, každý týden přibude další a finále bude 1. prosince. Můžete se dívat průběžně, nebo počkat a pustit si všech osm půlhodinových dílů najednou. A pak se podívejte na ČSFD, až se hodnocení odemkne. Svoje teorie nám klidně napište, ale prosíme až po finále a bez spoilerů pro ostatní.

Zdroje

• Hulu Press – Phony

• Hulu – Phony

• Explore Disney+ – Phony: Plot, Cast & Where To Watch

• Disney+ Česko

• Deadline – Hulu Picks Up ‘Phony’ To Series (srpen 2025)

• TV Insider – Phony: premiéra, obsazení, trailer

• TV Insider – Nick Paley o inspiraci seriálu

• Forbes – Phony Release Schedule (21. 10. 2026)

• Vtelce.cz – Nový seriál Podvodnice (21. 10. 2026)

• Short of the Week – Q&A s Nickem Paleym (2011)

• Rotten Tomatoes – Phony, 1. řada

• Rotten Tomatoes – recenze 1. řady (TIME, AV Club, Collider aj.)

• Metacritic – Phony

• IMDb – Phony

• ČSFD – Podvodnice

• Variety – Alison Herman: Phony Review (20. 10. 2026)

• Los Angeles Times – Robert Lloyd: Phony review (19. 10. 2026)

• Wikipedie (EN) – Connie Britton

• Wikipedie (EN) – Sam Nivola

• Wikipedie (EN) – Meera Syal

• Wikipedie (EN) – Maliq Johnson

• Wikipedie (EN) – Drew Goddard

• Wikipedie (EN) – Capgrasův syndrom

• Wikipedie (EN) – Sigmund Freud: The Uncanny

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Spousta lidí si SkyShowtime předplatí kvůli jednomu seriálu. Pak zjistí, že je tam toho víc. V tomhle dílu procházíme, co na službu přibylo za poslední dva měsíce a co se chystá, a vybíráme pět titulů pro diváka, který rád přemýšlí:

• Hamnet (Chloé Zhao), o tom, jak se ze smutku stává literatura

• Dějiny zvuku (Oliver Hermanus), o lásce, kterou nikdo nenahrál

• Possession, gotická minisérie o vlastnictví, které straší

• Země gangů (MobLand), o rodině, která funguje jako firma

• Bugonia (Yorgos Lanthimos), o tom, kdo je tu vlastně cizinec

U každého titulu probíráme hodnocení kritiků a diváků, souvislosti s dalšími díly tvůrců a herců a hlavně hledáme unikající smysl, tedy významy, které tvůrci možná nezamýšleli, ale dílo je unese. Dostanete se k Barthesovi, Derridovi i Vergiliovi, a to bez spoilerů.

Který z titulů jste viděli? Napište nám, jestli s našimi interpretacemi souhlasíte.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Norské drama Marie Sødahl je komorní film o manželství, které dostane druhou šanci ve chvíli, kdy na ni zdánlivě nezbývá čas. Kritici o něm píší skoro jednomyslně a Stellan Skarsgård v něm ukazuje, proč dnes patří k nejvýraznějším evropským hercům. Na KVIFF.TV je teď k vidění v rámci předplatného.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 22. října 2026

Kde se dívat

Naděje (v originále Håp) je na KVIFF.TV k dispozici v rámci předplatného, které začíná na 179 Kč. Bez předplatného si film můžete koupit jednotlivě od 89 Kč. Film je v norštině s českými titulky, je přístupný od 12 let a trvá zhruba dvě hodiny. KVIFF.TV ho nabízí divákům v Česku a na Slovensku (stav k 21. 10. 2026).

Nejde o novinku. Světovou premiéru měl film v září 2019 v sekci Discovery festivalu v Torontu, do norských kin přišel v listopadu téhož roku a do českých v září 2020. Je to ale přesně ten typ filmu, který v kině snadno přehlédnete a doma ho objevíte.

O čem film je (bez spoilerů)

Anja a Tomas spolu žijí skoro dvacet let. Jí je 43, jemu 59. On je uznávaný divadelní režisér, ona umělkyně, které se právě začíná dařit i v zahraničí. Mají spolu tři děti a Tomas má další tři z předchozího manželství. Zvenku je to velká, světlá oslovská domácnost a ideální moderní patchworková rodina. Uvnitř je to vztah, který se dávno usadil do souběžného života: každý má svůj svět a o podstatném se nemluví.

Den před Štědrým dnem přijde diagnóza. Anja má nádor na mozku, lékaři mluví o nevyléčitelné nemoci a o několika měsících života. Anja se rozhodne, že dětem Vánoce nezkazí, aspoň ne hned. Film pak postupuje den po dni mezi Vánoci a Silvestrem a má strukturu odpočítávání.

Režisérka přitom opakovaně zdůrazňuje, že nenatočila film o rakovině. Natočila film o tom, jestli dva lidé, kteří spolu žijí, ale už se nevidí, dokážou na sebe znovu pořádně podívat. Kritik Variety Jay Weissberg si všiml, že divák ve filmu vnímá každý dotek mezi postavami, a stejně silně i každou chvíli, kdy někdo zůstane sám a útěchu nedostane. Naděje je film o vzdálenostech v jednom velkém bytě: kdo stojí vedle koho, kdo koho obejme a kdo zůstane stát u dveří. Široký formát obrazu a měkké světlo severské zimy tuhle geometrii blízkosti a odstupu ještě zdůrazňují.

Maria Sødahl: osobní, ale ne soukromý film

Naděje je z velké části autobiografická. Maria Sødahl sama dostala diagnózu, kterou lékaři označili za smrtelnou, a film vychází z toho, čím tehdy prošla se svým mužem, norským režisérem Hansem Petterem Molandem. Pro Variety řekla, že chtěla natočit film „osobní, ale ne soukromý“. V rozhovoru pro web Hammer to Nail dodala, že se psaním čekala šest let, aby měla odstup, aby už byla „po pláči a po smutku“ a viděla v celé situaci i absurditu.

Na autentičnosti jí záleželo. Všechny lékaře ve filmu hrají skuteční lékaři a zdravotníci, kterých podle Variety oslovila kolem stovky. Její někdejší chirurg si přečetl scénář, aby ověřil medicínskou stránku. Kameramanem je Manuel Alberto Claro, dlouholetý spolupracovník Larse von Triera, s nímž Sødahl natočila už svůj první hraný celovečerní film Limbo (2010). Za ten dostala cenu za režii na festivalu v Montrealu. Naděje byla jejím návratem po devíti letech.

Zajímavé je i obsazení. Skarsgårda Sødahl oslovila jako prvního, ačkoli nehraje hlavní postavu. Sama to označila za postup „obráceně“. Teprve potom hledala Anju mezi norskými herečkami a našla Andreu Bræin Hovig. Oba herci se před zkouškami vůbec neznali a Sødahl tomu říkala rande naslepo. Skarsgård navíc znal příběh zblízka. Marii zná podle svých slov pětadvacet let a s jejím mužem natočil pět filmů.

Hodnocení a ceny

Čísla mluví překvapivě jednoznačně. Jak jsme rozebírali v předchozím díle Filmopisu, každý web ale měří něco jiného.

Sto procent na Rotten Tomatoes neznamená „film za deset“. Znamená, že všech 47 kritiků bylo spíš pro. Tady to ale potvrzuje i Metascore 87, tedy pásmo „všeobecného uznání“, kam se dostane jen malá část filmů. Kritici se tedy neshodují jen na doporučení, ale jsou i skutečně nadšení. Diváci jsou spokojení, ale méně euforičtí. Pro komorní festivalové drama je to typický vzorec. 75 % na ČSFD je u pomalého severského filmu o nemoci velmi solidní výsledek. Malý počet diváckých hodnocení na Rotten Tomatoes pak spíš než o kvalitě vypovídá o tom, jak málo lidí v USA film vidělo.

Norsko film vyslalo do boje o Oscara za mezinárodní film. Naděje se dostala do užšího výběru patnácti titulů, nominaci ale nezískala. Na Evropských filmových cenách 2020 byla Maria Sødahl nominována za režii a Andrea Bræin Hovig za ženský herecký výkon. Ceny nakonec získali Thomas Vinterberg za Chlast a Paula Beer za Undine. Na norských cenách Amanda vyhrála Andrea Bræin Hovig svou první cenu pro nejlepší herečku. Skarsgård a Sødahl byli nominováni, ale ročník ovládl film Barn Daga Johana Haugeruda.

Recenze a tip

Největší síla Naděje je v herecké souhře. Andrea Bræin Hovig má tu hlasitější roli. Její Anja je na vysokých dávkách steroidů, podrážděná, plná energie a vzápětí úplně vyčerpaná. Weissberg její fyzické napětí přirovnal k napnuté gumě. Skarsgård je její protiváhou. Tomas zpočátku nepůsobí sympaticky, není ani vřelý, ani chladný a schovává se do práce. Skarsgård ale téměř bez gest, jen pohybem očí a držením těla, ukazuje, jak prázdný ten muž uvnitř je. Sødahl je pro Variety popsala jako „zvláštní pár“: ona drobná a živá, on vysoký a flegmatický. Právě z té nesourodosti vzniká jejich chemie.

Druhou předností je humor. Film je smutný, ale není sentimentální. Najdete v něm absurdní chvíle, lékaře s různě nešikovným přístupem i přátele, kteří nevědí, co říct. Třetí jsou děti. Je jich šest, hrají je většinou neherci a žádné není jen kulisou.

Výhrady? Naděje je dvouhodinový, pomalý a komorní film, spíš pozorování než drama plné zvratů. A pro ty, kdo mají vážnou nemoc v rodině nebo nedávno někoho ztratili, může být sledování velmi těžké. Film je citlivý, ale nic nezamlouvá.

Náš tip: rozhodně ano, pro diváky Hanekeho Lásky (na kterou Sødahl podle svých slov v raných fázích myslela) a filmů Joachima Triera. A také pro každého, kdo žije v dlouhém vztahu. Pusťte si ho ve večer, kdy nikam nespěcháte, nejlépe ve dvou.

Stellan Skarsgård: herec, který emoce zadržuje

Stellan Skarsgård se narodil v roce 1951 v Göteborgu a má za sebou kariéru, která je vlastně několik kariér najednou. V sedmnácti se proslavil titulní rolí v televizním seriálu Bombi Bitt och jag a přes noc z něj byl švédský teenagerský idol. Následovala léta, na která nerad vzpomíná. Po sérii kritikou odmítnutých filmů na začátku sedmdesátých let ho podle švédských životopisných pramenů na čas ochromil strach z kamery. Uchýlil se proto do Královského dramatického divadla ve Stockholmu, Dramatenu. Začínal s malými rolemi a postupně dostával větší, hlavně u režiséra Alfa Sjöberga. S Ingmarem Bergmanem se setkal na divadle a v televizi, nikoli v jeho filmech. Hrál v Bergmanově televizní Škole žen (1983) a v jeho dramatenské inscenaci Strindbergovy Hry snů (1986). O kameře dnes mluví úplně jinak. V rozhovoru k Naději řekl, že kdysi byla nepřítelem, ale teď je to přítel a další herec ve scéně.

Zlom přišel v roce 1982 s filmem Hanse Alfredsona Den enfaldige mördaren. Skarsgård za něj dostal Stříbrného medvěda za mužský herecký výkon na Berlinale a švédskou cenu Guldbagge. Následoval vstup do mezinárodního filmu: malá role v Nesnesitelné lehkosti bytí (1988) a velitel ponorky v Honu na ponorku (1990).

Klíčovou kapitolou je spolupráce s Larsem von Trierem, se kterým natočil šest projektů od Království po Nymfomanku. Ve filmu Prolomit vlny (1996) hraje dělníka z ropné plošiny, který po nehodě skončí ochrnutý na lůžku. Skoro jen leží a mluví, a přesto jde o jeden z jeho nejsilnějších výkonů. Odtud pramení to, čemu říkáme umění tichého výkonu: extrémně blízké záběry, ruční kamera, žádné velké gesto, všechno v obličeji, v pauze a v tom, co postava neřekne. Ve stejné době hrál v norském thrilleru Insomnie a v Dobrém Willu Huntingovi. Za ten a za Amistad získal na Evropských filmových cenách ocenění za evropský přínos světové kinematografii.

Od té doby Skarsgård vědomě střídá velké hollywoodské produkce s malými evropskými autorskými filmy. Je Bootstrap Bill v Pirátech z Karibiku, Bill v Mamma Mia!, doktor Erik Selvig ve filmech Marvelu a Martin Vanger ve Fincherově Muži, který nenáviděl ženy. Souběžně točí s Hansem Petterem Molandem, se kterým ho pojí dlouholeté přátelství. Skarsgård o nich jednou řekl, že jsou „jako starý manželský pár“. Jejich film Ut og stjæle hester (2019) soutěžil na Berlinale ve stejném roce, kdy měla premiéru Naděje.

Pozdní fáze kariéry přinesla jeho nejslavnější role. Za Borise Ščerbinu v seriálu Černobyl (2019) získal Zlatý glóbus a nominaci na Emmy. Hrál barona Harkonnena v Duně. Jako Luthen Rael v seriálu Andor (2022–2025) přednesl monolog, který kritika řadí k vrcholům celé ságy Star Wars. V rozhovoru pro Vulture v říjnu 2025 prozradil, že v roce 2022 prodělal mrtvici, která zasáhla jeho paměť a řeč. Druhou Dunu a druhou řadu Andora proto točil se sluchátkem, přes které mu asistent napovídal text. Je rád, jak řekl, že „jádro hraní“ přežilo.

To se potvrdilo hned vzápětí. Za roli stárnoucího režiséra Gustava Borga v Citové hodnotě (2025) Joachima Triera získal Zlatý glóbus za vedlejší roli a Evropskou filmovou cenu pro nejlepšího herce. Film jich celkem získal šest a předtím i Velkou cenu v Cannes. Skarsgård byl také nominován na Oscara za vedlejší roli, cenu ale nakonec získal Sean Penn za One Battle After Another. Citová hodnota pak vyhrála Oscara za nejlepší mezinárodní film jako vůbec první norský film v historii. A český detail: už v červenci 2025 převzal Skarsgård na karlovarském festivalu Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.

Proč má dnes takovou pověst? Za prvé, je dlouhodobě věrný autorům, kteří mu svěřují role, v nichž se nedá schovat. Za druhé, udržel si dvojí kariéru: Hollywood mu dal tvář, kterou zná každý, a evropský film mu dal role, kde ji může použít naplno. A za třetí, jeho postavy emoce nehrají, ale zadržují. Ščerbina, Luthen, Gustav Borg i Tomas v Naději jsou muži, kteří necítí nahlas, a divák tu emoci doplňuje sám.

Unikající smysl

Ve Filmopisu vždy hledáme významy, které tvůrci možná nezamýšleli, ale dílo je unese. Následující čtení jsou naše interpretace.

Vánoce naruby. Advent je čekáním na narození, Naděje je naopak odpočítáváním k verdiktu. Film tak nevědomky převrací křesťanský kalendář a přesto nese jméno jedné ze tří křesťanských božských ctností. Tady se nabízí rozlišení naděje a optimismu: optimismus předpokládá dobrý konec, naděje je postoj, který dává smysl, i když dobrý konec jistý není. Film tohle rozlišení předvádí, aniž by o něm mluvil.

Kdo koho režíruje. Tomas je ve filmu divadelní režisér, jeho předlohou je režisér, který Skarsgårda léta obsazoval. A Skarsgårda tu režíruje Molandova žena, která mu ukazuje, jak hrát jejího muže. Žena, která byla v tom příběhu pacientkou a objektem lékařských rozhodnutí, rozhoduje o každém záběru. Film je tak i gestem převzetí kontroly nad vlastním příběhem.

Skoro stejný jazyk. Skarsgård ve filmu mluví švédsky, přestože jeho postava žije v Norsku desítky let. Sám se tomu v rozhovoru smál: norští diváci prý mají pocit, že mluví norsky, „jen s nějakou vadou řeči“. Je v tom nechtěná metafora manželství: dva lidé mluví skoro stejným jazykem, rozumějí si, ale nikdy úplně. Anja a Tomas si roky rozuměli jen napůl, protože si mysleli, že si rozumějí úplně.

Nemoc bez metafory. Susan Sontag v knize Nemoc jako metafora (1978) vyzývala, abychom nemoc zbavili symbolických významů. Sødahl dělá přesně to: trvá na medicínské přesnosti, skutečných lékařích a skutečné časové ose. Divák si ale metaforu stejně vytvoří: tlak v hlavě, který se musí uvolnit, a vztah, v němž se léta hromadilo nevyřčené. V napětí mezi realismem filmu a metaforou, kterou si do něj promítáme, leží možná jeho největší síla.

Verdikt

Naděje je tichý, přesný a hluboce lidský film o tom, že i v dlouhém vztahu se lze znovu naučit druhého vidět. Kritici jsou skoro jednomyslní, diváci spokojení. Pro Stellana Skarsgårda je to role bez kostýmu, efektů a velkého monologu, jen tvář, ticho a žena, kterou se znovu učí vidět. Kdo ho zná z Pirátů, Marvelu nebo Duny, uvidí jiného herce. Kdo ho zná z Citové hodnoty, pochopí, odkud se ten výkon vzal.

Hodnocení Filmopisu: doporučujeme. Naděje na KVIFF.TV, v rámci předplatného.

Poslechněte si celý díl Filmopisu, ve kterém o Naději a Stellanu Skarsgårdovi mluvíme podrobněji.

Zdroje

• KVIFF.TV – Naděje

• KVIFF.TV – Předplatné

• Rotten Tomatoes – Hope

• Metacritic – Hope

• IMDb – Håp

• ČSFD – Naděje (2019)

• Variety – recenze „Hope“ (Jay Weissberg, 2021)

• Variety/TrustNordisk – rozhovor s Marií Sødahl (Elsa Keslassy, 2019)

• Hammer to Nail – rozhovor se Sødahl, Hovig a Skarsgårdem (2019)

• Wikipedie (EN) – Hope (2019 film)

• European Film Academy – HOPE

• European Film Academy – Awards 2020

• FIPRESCI – vítězové Evropských filmových cen 2020

• Filmweb – vítězové cen Amanda 2020

• Wikipedie (EN) – Stellan Skarsgård

• Wikipedie (SV) – Stellan Skarsgård

• Variety – Skarsgård získal Zlatý glóbus (2026)

• Oscars.org – 98. ročník (2026)

• The Guardian – Citová hodnota první norský Oscar (2026)

• European Film Academy – vítězové Evropských filmových cen 2026

• NFI – Grand Prix pro Citovou hodnotu (Cannes 2025)

• KVIFF – Ceny za mimořádný přínos převzali Jiří Brožek a Stellan Skarsgård (2025)

• Berlinale 2019 – Ut og stjæle hester

• Susan Sontag – Illness as Metaphor (Wikipedie)

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Přeji krásný poslech našeho podcastu Filmopis.

Budeme se snažit hledat tipy, na co se zaměřit v nabídce streamovacích služeb. Času máme omezené množství a je škoda ho ztrácet na něco, co za to nestojí. Zároveň je ale pravda, že jde o náš značně subjektivní pohled. Přesto se vždy snažíme najít nějaká díla, která by jinak možná zapadla a kterým můžeme obětovat svůj drahocenný čas.

Dnes se podíváme na tři tipy z HBO Max, které nyní stojí za pozornost: jeden seriál a dva filmy.

Lanterns

Začneme seriálem Lanterns. Jde o nový DC titul z produkce HBO, který se na Maxu objevil v srpnu a celá první osmidílná řada už je venku. Showrunnerem je Chris Mundy, který dřív pracoval na Ozarku, a mezi tvůrci najdeme i Damona Lindelofa. Výkonnými producenty jsou James Gunn a Peter Safran z DC Studios.

V centru stojí dvě hlavní postavy. Kyle Chandler hraje Hala Jordana — ostříleného Green Lanterna, který se chystá do důchodu. Hal je zkušený, unavený a současně stále přesvědčený o tom, že má co předat. Naproti němu stojí Aaron Pierre jako John Stewart, bývalý mariňák a nováček, kterého má Hal zaučit. John je opatrnější, skeptičtější a přináší do příběhu jinou perspektivu. Jejich vztah mentora a žáka je jedním z nejsilnějších prvků seriálu.

K nim se přidávají další postavy. Kelly Macdonald a Garret Dillahunt se pohybují v prostředí malého městečka v Nebrasce, kde se odehrává vyšetřování brutální vraždy. Ulrich Thomsen hraje Sinestro a Nathan Fillion se objevuje jako Guy Gardner. Superhrdinská výbava je v seriálu spíš v pozadí. V popředí stojí detektivní zápletka a vztahy mezi postavami — především to, jak se Hal a John navzájem ovlivňují a co pro ně znamená předávání odkazu.

Kritici seriál většinou chválí. Na Rotten Tomatoes má 91 procent, na Metacriticu 72 bodů. Chválí se hlavně chemie mezi Chandlerem a Pierrem, přízemní detektivní tón a emotivní finále. Diváci jsou ale o poznání chladnější — Popcornmeter má jen 67 procent a na Metacriticu uživatelské skóre padá na 5,1. Někteří mluví i o review bombingu.

Zajímavá otázka je, jestli Lanterns funguje lépe jako krimi drama, nebo jako superhrdinská podívaná. Chtěli byste víc prstenů a vesmíru, nebo vám vyhovuje, že se to drží při zemi? A jak se tu projevuje rukopis Damona Lindelofa — snese to srovnání s jeho Watchmen?

Z superhrdinského detektivního příběhu teď přeskočíme k něčemu úplně jinému — k norskému rodinnému dramatu.

Citová hodnota

Film Citová hodnota od Joachima Triera, režiséra Nejhoršího člověka na světě, je na HBO Max od září. Spolu se scenáristou Eskilem Vogtem Trier vypráví o rodině, která se po letech znovu setkává v domě plném vzpomínek.

Renate Reinsve hraje Noru, divadelní herečku, která má se svým otcem komplikovaný vztah. Nora je přesná, citlivá a současně odhodlaná nepodlehnout otcovým očekáváním. Stellan Skarsgård ztvárňuje Gustava, kdysi slavného filmového režiséra, který se vrací s velmi osobním projektem. Gustav je charismatický, ale také egocentrický a zvyklý si brát, co potřebuje pro své umění. Když Nora odmítne hlavní roli v jeho novém filmu, obsadí místo ní mladou hollywoodskou hvězdu, kterou hraje Elle Fanning. Fanningova postava je outsiderem, který do severské rodiny nezapadá a přináší do příběhu jinou energii.

Inga Ibsdotter Lilleaas hraje Agnes, Norinu sestru, která se také ocitá uprostřed těchto setkání. Film se ptá, jestli lze z rodinného traumatu udělat umění, jestli je to terapie, nebo spíš vykořisťování vlastních blízkých. Dům, ve kterém se vše odehrává, přitom funguje skoro jako další postava — nositel vzpomínek a starých křivd. Herecké výkony jsou přesné a zdrženlivé, s velkou dávkou černého humoru.

Trierovi se povedlo zachytit tu neuchopitelnou pavučinu pocitů, které dokáže skutečně porozumět jen člověk, jenž si prošel jak etapou dospívání, tak zralostí a pochopením světa, které přichází na konci života. Je to jemná, téměř nepostižitelná vrstva vztahů, viny, lásky a rezignace, která se nedá snadno popsat, ale kterou film nechává promluvit skrze pohledy, ticha a zdánlivě banální setkání.

Film má výborná hodnocení. Rotten Tomatoes 95 procent, Metacritic 86, ČSFD kolem 76 procent. Kritici chválí zdrženlivost a přesnost hereckých výkonů. Film získal Velkou cenu v Cannes a také Oscara za nejlepší mezinárodní film.

Pokud jste viděli Trierovy předchozí filmy, určitě se nabízí srovnání — je Citová hodnota lepší, nebo horší než Nejhorší člověk na světě? A jakou roli v příběhu hraje dům jako nositel paměti?

Na závěr dnešního podcastu tu máme brazilský politický thriller, který je na Maxu teprve čerstvě.

Tajný agent

Tajný agent od Klebera Mendonçy Filha se na HBO Max v Česku objevil začátkem října. Film se odehrává v Brazílii roku 1977, v době vojenské diktatury. Wagner Moura hraje Marcela, technologického experta, který přijíždí na útěku před minulostí do města Recife právě v době karnevalu. Marcelo se chce znovu setkat se svým synem, ale brzy zjistí, že ho někdo sleduje a že město zdaleka není tak bezpečným útočištěm, jak doufal.

Mouraova postava je paranoidní, opatrná a současně odhodlaná ochránit to, co mu zbylo. Kolem něj se pohybují další postavy, mezi nimi Maria Fernanda Cândido, Gabriel Leone nebo Alice Carvalho. Film propojuje paranoidní thriller s atmosférou 70. let, karnevalovou euforií a místy až groteskními, bizarními momenty. Pracuje i s pozdějšími dějovými rovinami, ve kterých se minulost znovu skládá z nahrávek a archivů. Je to současně politický thriller, pocta žánrovým filmům 70. let a úvaha o kolektivní paměti.

Kritici jsou nadšení — Rotten Tomatoes 98 procent, Metacritic 91. Wagner Moura dostal cenu za herecký výkon v Cannes a film má několik oscarových nominací. Čeští diváci jsou ale chladnější, na ČSFD má film kolem 68 procent. Někteří si stěžují na délku, pomalé tempo a roztříštěné vyprávění.

Proč kritici film milují, zatímco část českých diváků je rezervovanější? Je to délkou, kulturním kontextem, nebo očekáváním klasického špionážního filmu podle názvu? A jak film pracuje s humorem a bizarností uprostřed teroru diktatury?

To byly dnešní tři tipy z HBO Max: seriál Lanterns, film Citová hodnota a Tajný agent. Každý z nich nabízí něco jiného — od detektivního superhrdinského příběhu přes rodinné drama až po politický thriller z doby diktatury. Žádný z nich není jednoznačně „pro všechny“, ale každý má něco, proč se na něj podívat.

Pokud jste některý z nich viděli, nebo se chystáte, dejte nám vědět, jak vám sedl. A pokud máte tip na další titul, který by stál za pozornost, napište nám.

Díky za poslech a mějte se hezky.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Přepis podcastu

A: Dobrý den, tady Filmopis, podcast o filmech a seriálech, které stojí za čas. A dneska trochu netradičně: nebudeme doporučovat žádný konkrétní film. Budeme mluvit o číslech, která u každého doporučení čtete.

B: Protože v každé naší epizodě zazní věty typu: na Rotten Tomatoes má devadesát jedna procent, Metascore sedmdesát dva, na IMDb sedm celých osm a na ČSFD šedesát osm procent. A posluchači se nás oprávněně ptají: co to vlastně znamená? Je devadesát jedna procent lepší než sedm celých osm?

A: Odpověď zní: to nejde přímo porovnat. Každé z těch čísel měří něco jiného. Jedno počítá, kolik kritiků bylo spíš pro. Druhé dělá vážený průměr známek. Třetí sbírá hlasy milionů diváků a čtvrté je česká komunita, která má svůj vlastní vkus.

B: Takže dnes projdeme čtyři hlavní weby, řekneme si, jak se u nich číslo rodí, kde má slepá místa, a na konci si dáme malý návod, jak ta čísla číst dohromady. A jako vždycky přijde i chvilka unikajícího smyslu: co to vlastně znamená, když se vkus převádí na procenta.

1. Rotten Tomatoes: procento palců nahoru

A: Začneme tím nejslavnějším a nejčastěji špatně chápaným číslem. Rotten Tomatoes, česky doslova Shnilá rajčata. Jejich hlavní ukazatel se jmenuje Tomatometer.

B: A tady je první a nejdůležitější věc celé epizody. Tomatometer není známka. Je to podíl kladných recenzí. Web sám píše, že skóre představuje procento recenzí profesionálních kritiků, které jsou pro daný film nebo seriál pozitivní.

A: Funguje to tak, že každá recenze dostane jen jednu ze dvou nálepek: čerstvá, anglicky fresh, nebo shnilá, rotten. Nic mezi tím. Když kritik napíše vlažnou recenzi za tři hvězdy z pěti, musí se rozhodnout, jestli je spíš pro, nebo spíš proti. Rotten Tomatoes ve své nápovědě přiznává, že stejná známka může jednou skončit jako čerstvá a jindy jako shnilá, podle toho, jestli recenzent vyzněl smíšeně pozitivně, nebo smíšeně negativně.

B: A pak se jednoduše spočítá, kolik procent recenzí bylo čerstvých. Když je to šedesát procent a víc, film dostane červené rajče a je fresh. Pod šedesát procent dostane zelenou rozpláclou skvrnu a je rotten.

A: Kdo jsou ti kritici? Nejsou to náhodní lidé z internetu. Musí to být takzvaní kritici schválení pro Tomatometer: novináři, filmoví publicisté, ale dnes i podcasteři a youtubeři, kteří splní pravidla webu. A mezi nimi je užší skupina Top Critics, tedy nejvýznamnější kritici a redakce. O ten status se nedá požádat, vybírá je interní tým a poradní sbor profesionálních kritiků.

B: A z toho vychází i odznak Certified Fresh. Aby ho film dostal, potřebuje Tomatometer aspoň sedmdesát pět procent a mezi recenzemi aspoň pět od Top Critics. A k tomu minimální počet recenzí: u filmu v širokém uvedení osmdesát, u limitovaného uvedení a u streamovacích filmů čtyřicet. U seriálů se odznak dává jen jednotlivým řadám a každá potřebuje aspoň dvacet kritiků, z toho pět Top Critics.

A: A teď ta past, kvůli které celou epizodu děláme. Devadesát pět procent neznamená, že je film za devět a půl z deseti.

B: Pojďme na to s myšlenkovým pokusem. Představte si film, o kterém všech sto kritiků napíše: je to slušné, dá se na to koukat, tři hvězdy z pěti, spíš doporučuji. Ten film bude mít Tomatometer sto procent. A teď jiný film, který čtyřicet kritiků označí za mistrovské dílo a šedesát ho nesnáší. Ten bude mít čtyřicet procent a je shnilý.

A: Takže Tomatometer neměří, jak moc je film dobrý. Měří, jak široká je shoda, že se dá doporučit. Vlažný konsenzus může skončit výš než vášnivé dílo, které rozděluje.

B: Rotten Tomatoes kdysi k procentu ukazoval i průměrnou známku kritiků na stupnici do deseti, a ta byla pro pozornější čtenáře nejcennější. Podle britského webu Film Stories ji ale web na jaře 2025 ze stránek odstranil. Takže dnes je ten binární palec ještě hrubší nástroj, než býval.

A: Pozor taky na malé vzorky. Pamatujete si z naší epizody o SkyShowtime seriál Possession? Ten měl na Rotten Tomatoes sto procent. Jenže ze sedmi recenzí. Sedm lidí, kteří se shodli, není konsenzus kritiky, je to první dojem. Rotten Tomatoes u seriálů ukazuje skóre řady už od pěti recenzí, takže takové stoprocentní seriály vídáte často.

Popcornmeter a divácké skóre

B: Hned vedle rajčete je na stránce kyblík popcornu. To je divácké hodnocení, kterému se dřív říkalo Audience Score a od srpna 2024 nese název Popcornmeter.

A: Princip je podobný: zase je to procento, ne průměr. Diváci dávají hvězdičky od půl hvězdy do pěti a za pozitivní se počítá hodnocení tři a půl hvězdy a víc. Když takhle film ohodnotí aspoň šedesát procent lidí, je kyblík plný a svítí nápis Hot. Pod šedesát se kyblík převrhne a je Stale, tedy okoralý.

B: A je tu ještě jedna důležitá věc, ověřená hodnocení. Od května 2019 Rotten Tomatoes u filmů v amerických kinech ukazuje přednostně skóre od lidí, u kterých umí ověřit, že si opravdu koupili lístek. Typicky přes Fandango, prodejce vstupenek, který patří do stejné skupiny.

A: A proč to zavedli? Kvůli review bombingu. To je koordinovaný útok, kdy skupina lidí hromadně zasype film nejhoršími hodnoceními, často z ideologických důvodů a často dřív, než ho vůbec viděli. Slavný případ byl Captain Marvel na začátku roku 2019. Ještě před premiérou se pod filmem hromadily negativní, často misogynní komentáře. Rotten Tomatoes tehdy zrušil komentáře před premiérou a o pár měsíců později zavedl ověřená hodnocení.

B: Jenže háček: ověřit se dá jen nákup lístku v amerických kinech. U seriálů a streamovacích filmů, tedy přesně u toho, o čem my většinou mluvíme, ověření nefunguje. A tam vidíte skóre ode všech.

2. Metacritic: vážený průměr se semaforem

A: Druhý velký web je Metacritic. A ten funguje úplně jinak. Jeho hlavní číslo, Metascore, je na stupnici od nuly do sta a je to vážený průměr známek.

B: Jak to přesně probíhá? Redakce Metacriticu projde vybrané publikace, najde recenze a každou převede na stupnici nula až sto. Takže čtyři hvězdy z pěti se stanou zhruba osmdesátkou. A když kritik žádnou známku nedává, přidělí ji Metacritic sám podle celkového vyznění textu.

A: To je mimochodem dost zásadní věc. U recenzí bez známky tedy číslo určuje člověk z Metacriticu, který recenzi čte a odhaduje.

B: A pak přichází slovo vážený. Metacritic dává některým kritikům a publikacím větší váhu než jiným, podle jejich kvality a postavení v oboru. Jaké ty váhy jsou, ale nezveřejňuje.

A: A u filmů ještě jeden krok navíc, normalizace. Metacritic to sám přirovnává ke známkování podle křivky. Výsledky se roztáhnou, aby se nekupily kolem středu: vyšší skóre se posunou nahoru, nižší dolů. Metascore tedy může být vyšší nebo nižší, než by vyšel prostý vážený průměr.

B: Výsledek se pak barví jako semafor. U filmů a seriálů znamená zelená, tedy šedesát jedna až sto, převážně příznivé recenze. Od osmdesáti jedné výš je to všeobecné uznání. Žlutá, čtyřicet až šedesát, jsou smíšené nebo průměrné recenze, a červená pod čtyřicet je nepříznivé přijetí.

A: A pozor, u videoher jsou hranice přísnější. Tam je zelená až od sedmdesáti pěti. Mezi hráči a filmaři se tak čísla nedají přímo převádět.

B: A pak je tu odznak Must-See. Ten dostane film s Metascore osmdesát jedna a víc, který recenzovalo aspoň patnáct publikací. Podle Metacriticu na něj dosáhne zhruba pět procent filmů v jejich databázi. To je dobré číslo k zapamatování: osmdesátka na Metacriticu je opravdu vzácná.

A: A vedle Metascore najdete ještě uživatelské skóre, to je na stupnici od nuly do deseti s jedním desetinným místem. Do Metascore se nezapočítává, je to zvláštní hlas diváků.

B: Takže když porovnáme: Rotten Tomatoes se ptá, kolik kritiků je pro. Metacritic se ptá, jak moc jsou kritici pro, v průměru. U stejného filmu tak klidně můžete mít devadesát procent na Rotten Tomatoes a sedmdesát na Metacriticu. A nejde o rozpor. Prostě to znamená: skoro všem se to líbilo, ale málokdo byl úplně nadšený.

3. IMDb: hlas davu, ale vážený

A: Třetí je IMDb, Internet Movie Database, která patří Amazonu. Tady už nejsou kritici, ale registrovaní uživatelé. Každý může dát titulu jednu známku od jedné do deseti, a ten titul musí mít aspoň jedno veřejné promítání, klidně i festivalové.

B: A výsledné číslo, které vidíte, není aritmetický průměr. IMDb výslovně píše, že zobrazuje vážený průměr. Všechny hlasy přijme, ale ne všechny mají stejnou váhu. A když systém zaznamená neobvyklou aktivitu, třeba organizovanou kampaň, použije jiný výpočet. Přesný postup nezveřejňuje, aby ho nikdo nemohl obejít.

A: Tomu se v angličtině říká ballot stuffing, plnění volebních uren. A funguje to oběma směry: někdo chce film potopit, někdo, třeba tvůrci nebo fanoušci, ho chce vytáhnout nahoru. IMDb tvrdí, že v rozpisu hlasů ukazuje všechny, ale do výsledku je pouští s různou vahou. Číslo se navíc zobrazí až od pěti hodnocení. Jenže u titulu s pár desítkami hlasů se ještě může rychle a výrazně měnit.

B: A pak je tu slavný žebříček Top 250. Tam se počítají jen hlasy takzvaných pravidelných hlasujících, a kdo to je, IMDb záměrně tají. Film potřebuje aspoň dvacet pět tisíc hodnocení a musí to být celovečerní film uvedený v kinech, ne televizní film, ne dokument, ne minisérie.

A: A pořadí se počítá vzorcem, který IMDb v nápovědě zveřejňuje. Říká se mu bayesovský odhad. Zjednodušeně: průměr filmu se stahuje k průměru celé databáze, a čím méně hlasů film má, tím silněji. Film s devíti celými čtyřmi od pár tisíc nadšenců tak v žebříčku nepředběhne klasiku se stovkami tisíc hlasů a průměrem devět.

B: Je to vlastně statistická skromnost. Systém říká: dokud nemám dost dat, budu předpokládat, že jsi spíš průměrný.

A: Slabé místo IMDb je ale někde jinde: kdo hlasuje. V roce 2016 publicista Walt Hickey z webu FiveThirtyEight analyzoval hodnocení seriálů a zjistil, že zhruba sedmdesát procent hodnotitelů televizních seriálů na IMDb jsou muži.

B: A ukázal to na Sexu ve městě. Seriál měl celkově sedm z deseti. Ženy, které tvořily skoro šedesát procent hodnotitelů, mu daly průměrně osm celých jedna. Muži pět celých osm. A muži taky zhruba dvakrát častěji dávali jedničku seriálům, které sledují hlavně ženy, než ženy seriálům pro muže.

A: IMDb mezitím rozpis hodnocení podle věku a pohlaví ze stránek odstranil, teď ukazuje třeba rozpis podle zemí. Ale ta lekce platí dál. Číslo na IMDb není hlas lidstva. Je to hlas lidí, kteří na IMDb hodnotí. A to je specifická populace.

4. ČSFD: česká hvězdičková republika

B: A teď k nám. Česko-Slovenská filmová databáze, ČSFD. Založil ji v roce 2001 Martin Pomothy a pro spoustu lidí je otázka „kolik to má na ČSFD“ součástí rozhodování, jestli jít do kina.

A: Systém je na první pohled nejjednodušší ze všech. Uživatel dá filmu nula až pět hvězdiček, přičemž nula hvězdiček se tu jmenuje odpad. Každá hvězdička má hodnotu dvaceti procent. Tři hvězdy jsou šedesát procent, pět hvězd sto procent, odpad nula. A výsledné procento je průměr těch hodnocení.

B: Takže na rozdíl od Rotten Tomatoes je procento na ČSFD opravdu průměrná známka, jen převedená na procenta. Sedmdesát šest procent na ČSFD je zhruba tři celé osm hvězdičky v průměru. Úplně jiná veličina než sedmdesát šest procent na Rotten Tomatoes.

A: A barvy: červená je pro filmy nad sedmdesát procent, modrá pro rozmezí zhruba třicet až sedmdesát a černá pro ty, které propadly pod třicet. Barvu ale film dostane, až když ho ohodnotí aspoň dvacet lidí. Do té doby je šedý.

B: A ČSFD má jednu zajímavou ochranu. Podle pravidel, která citoval Český rozhlas, se hodnocení nového uživatele začnou počítat do výsledného procenta, až když ohodnotí prvních dvě stě filmů. A za den jich nesmí ohodnotit víc než sto.

A: Proč? Kvůli falešným účtům. V roce 2019 o tom mluvil sám Pomothy na Vltavě. Popsal, jak se před premiérami objevují skupiny účtů, které hromadně dávají filmu plný počet, aby se skóre aspoň na pár dní zvedlo. A recenzentka iROZHLASu si všimla, že takové účty měly ohodnoceno jen o málo víc než dvě stě filmů, tedy přesně ten limit.

B: Takže i hvězdičky mají svůj černý trh.

A: A pak tu je otázka vkusu. ČSFD je komunita a komunita má svůj profil. Kritik Kamil Fila tehdy pro Rozhlas řekl, že na ČSFD vzniká masový vkus a hodnocení je tam vlastně velmi předvídatelné. Z naší praxe: čeští uživatelé bývají přísnější k pomalému festivalovému filmu a velkorysejší k žánru, který je baví.

B: Pěkný příklad je brazilský Tajný agent z naší HBO epizody. Kritici v zahraničí byli skoro jednomyslní: Rotten Tomatoes devadesát osm procent, Metacritic devadesát jedna. Na ČSFD má šedesát osm procent a uživatelé si stěžují na délku a pomalé tempo. A opačně: seriál Země gangů s Tomem Hardym má na ČSFD osmdesát sedm procent, zatímco u kritiků vyšla první řada na sedmdesát sedm procent na Rotten Tomatoes a šedesát na Metacriticu.

A: A když už jsme u komunit, krátká zmínka o Letterboxdu. To je sociální síť pro filmové fanoušky, v červenci 2026 měla podle Deadline přes třicet milionů členů. Hodnotí se tam hvězdičkami od půl hvězdy do pěti, a i tady je výsledek vážený průměr s utajenými pravidly, který má tlumit podezřelé vzorce hlasování. A jeho publikum je mladší a víc cinefilní. Hollywood dnes dokonce mluví o „generaci Letterboxdu“.

5. Jak číst čísla dohromady

B: Dobře. Teď to nejpraktičtější. Jak s tím vším naložit, když se rozhodujete, co pustit večer?

A: Pravidlo první: vždycky se dívejte, z kolika hlasů číslo vzniklo. Sto procent ze sedmi recenzí je zajímavá zpráva, ale ne verdikt. Na ČSFD si všímejte počtu hodnocení pod procentem. Šedesát osm procent z jedenácti lidí neříká skoro nic.

B: Pravidlo druhé: kombinujte Rotten Tomatoes a Metacritic. Rotten Tomatoes vám řekne, jak široká je shoda. Metacritic, jak silné je nadšení. Vysoké číslo na obou, třeba Hamnet s osmdesáti šesti procenty na Rotten Tomatoes a Metascore osmdesát čtyři, znamená, že se kritici shodují a jsou opravdu nadšení. Vysoké rajče a průměrný Metascore znamená: solidní, bezpečný, nikoho neurazí.

A: Pravidlo třetí: rozdíl mezi kritiky a diváky není chyba, je to informace. Nejčastěji ukazuje na jedno ze tří. Za prvé, žánr a očekávání. Kritici oceňují formu a originalitu, diváci chtějí, aby film splnil slib z traileru. Horory a umělecké filmy mívají velké nůžky.

B: Za druhé, fanouškovské komunity. U franšíz hodnotí hlavně ti nejzapálenější, ať už nadšení, nebo zklamaní. A za třetí, review bombing, tedy cílená kampaň.

A: Krásný příklad z naší první epizody je seriál Lanterns od DC. Kritici na Rotten Tomatoes devadesát jedna procent, Metascore sedmdesát dva. Ale Popcornmeter jen šedesát sedm procent a uživatelé na Metacriticu pět celých jedna z deseti. Technologický web Ars Technica přitom u seriálu výslovně zmiňoval review bombing. Takže u takového rozdílu se vyplatí přečíst si pár diváckých recenzí a zjistit, jestli lidem vadí seriál, nebo spíš něco kolem něj.

B: Pravidlo čtvrté: hledejte svůj vkus, ne průměr. Na ČSFD i na Letterboxdu můžete sledovat konkrétní lidi, kteří se s vámi obvykle shodují. Jeden spřízněný hodnotitel je často užitečnější než deset tisíc anonymních hlasů.

A: A jak to děláme my ve Filmopisu? U každého titulu uvádíme čtyři čísla: kritiky na Rotten Tomatoes a Metacriticu, diváky na IMDb a českou komunitu na ČSFD. Vždycky s počtem recenzí nebo hlasů a datem, kdy jsme je zjišťovali. A když se čísla rozcházejí, nesnažíme se je zprůměrovat. Řekneme vám, kde se rozcházejí a proč si myslíme, že to tak je.

B: A ještě jedna drobnost: čísla se hýbou. Tomatometer i ČSFD se mění, jak přibývají recenze a hlasy. První týden po premiéře bývá skóre nejvíc rozkolísané.

6. Unikající smysl: co znamená měřit vkus

A: A teď na chvíli od tabulek pryč. Co se vlastně stane, když vkus převedeme na číslo?

B: Začnu optimisticky. V roce 1907 publikoval statistik Francis Galton v časopise Nature krátký článek Vox populi. Na dobytčím trhu v Plymouthu tipovalo asi osm set lidí, kolik bude vážit vykrmený vůl po poražení. Jednotlivci se pletli, ale prostřední odhad, takzvaný medián, byl od skutečné váhy vzdálený zhruba o jedno procento. Skoro o sto let později z toho novinář James Surowiecki udělal knihu Moudrost davů.

A: A IMDb se na moudrost davu dokonce ve své nápovědě odvolává. Jenže háček: vůl má jednu skutečnou váhu. Film nemá jednu skutečnou kvalitu. Dav je moudrý, když odhaduje fakt. Když hodnotí zážitek, neprůměruje omyly, ale různé lidi.

B: A tady přichází na řadu Pierre Bourdieu, francouzský sociolog. V knize, která vyšla v roce 1979 francouzsky pod názvem La Distinction, tvrdí, že vkus není nevinná osobní záliba. Je to společenský znak. Tím, co se nám líbí, dáváme najevo, kam patříme, a vymezujeme se vůči těm, komu se líbí něco jiného. Jeho slavná věta zní zhruba takhle: vkus klasifikuje, a klasifikuje i toho, kdo klasifikuje.

A: A když se na to podíváme bourdieuovsky, rozdíl mezi kritiky a diváky přestane být jen statistickou odchylkou. Je to střet dvou kulturních kapitálů. Kritik, který ocení dlouhý pomalý záběr, a divák, který se u něj nudí, nehodnotí stejný předmět. Každý hodnotí jiný druh zážitku.

B: A je tu ještě jedna, možná znepokojivější vrstva. Ta čísla už jen neměří, ale taky utvářejí. Studia, distributoři i streamovací služby je sledují, používají v reklamě a v rozhodování. A sami tvůrci si začínají klást otázku, jak to bude vypadat na Rotten Tomatoes. Takže se z teploměru stává termostat.

A: Pro nás z toho plyne jednoduchá věc. Čísla jsou mapa, ne krajina. Řeknou vám, kde se lidé shodují a kde se přou. Ale to nejzajímavější často leží přesně v tom sporu. Film, který rozděluje, má obvykle co říct.

Závěr

B: Shrnuto. Rotten Tomatoes: procento kritiků, kteří jsou spíš pro, ne známka. Metacritic: vážený a normalizovaný průměr kritiků, zelená od šedesáti jedné a osmdesátka je vzácnost. IMDb: vážený průměr diváků s ochranou proti manipulaci, ale s vlastním publikem. A ČSFD: průměr hvězdiček převedený na procenta, s českým vkusem a pravidlem dvou set filmů.

A: A u všech: koukejte na počet hlasů, porovnávejte kritiky a diváky a hledejte, proč se rozcházejí. Pak vám ta čísla začnou opravdu něco říkat.

B: Pokud máte film, u kterého vám čísla absolutně nesedí, napište nám. Rádi se v některé další epizodě podíváme, proč to tak je.

A: To byl Filmopis. Díky, že posloucháte, a ať se vám dobře dívá.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe