Nový seriál Phony, česky Podvodnice, staví na prastarém strachu, že někdo blízký přestal být sám sebou. Vymyslel ho spoluautor oscarově nominovaného Marcela, hlavní roli hraje Connie Britton a kritici o rozjezdu píší vesměs nadšeně. V Česku je na Disney+ od stejného dne jako v USA.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 22. října 2026

Kde se dívat

Podvodnice (v originále Phony) je původní seriál Hulu. V Česku ji najdete na Disney+, kde měla premiéru 20. října 2026, tedy ve stejný den jako v USA. První řada má osm zhruba půlhodinových dílů. Hned na začátku vyšly dva, další přibývají jednou týdně a finále je naplánované na 1. prosince. Předplatné Disney+ podle oficiálních stránek začíná na 179 Kč měsíčně.

V USA má seriál označení TV-MA, tedy pro dospělé publikum, přestože hlavní hrdinové chodí na střední školu. Disney sám uvádí, že premiéra přichází „právě včas před Halloweenem“. Podle prvních recenzí ale nejde o horor, spíš o podivnou, něžnou komedii s mrazivým jádrem. Kdo čeká lekačky, bude možná zklamaný. Kdo hledá chytrý rodinný příběh s tajemstvím, bude spokojený.

O čem seriál je (bez spoilerů)

Oficiální anotace mluví o mysteriózním příběhu o dospívání. Teenager se po autonehodě probudí v nemocnici a zjistí, že jeho máma, jediný rodič a zároveň nejlepší kamarádka, byla zřejmě nahrazena podvodnicí.

Ten kluk se jmenuje Sonny Cooke. Jeho máma Ellen je samoživitelka a zároveň ředitelka jeho střední školy. Po nehodě mu připadá, že vypadá trochu jinak. Nikdo jiný ale žádnou změnu nevidí, a tak mu nikdo nevěří. Sonny musí žít s potenciálně nebezpečnou cizinkou pod jednou střechou a přitom dokázat, že se nezbláznil. Podle oficiálních anotací v tom nezůstane sám: pomáhá mu malá, dost nesourodá parta spolužáků a nakonec i velmi svérázná soukromá vyšetřovatelka. Víc prozrazovat nebudeme.

Kdo za seriálem stojí

Tvůrcem je Nick Paley. Jeho jméno možná neznáte, jeho práci ale nejspíš ano. Je spoluautorem scénáře k animovanému filmu Marcel, ulita s botami (Marcel the Shell with Shoes On), roztomilému a přitom hluboce smutnému snímku, který byl nominovaný na Oscara. Paley také režíroval epizodu seriálu Broad City a jako střihač a producent má dvě nominace na Emmy, za Inside Amy Schumer a za speciál k Broad City. Začínal krátkými filmy, které se promítaly na Sundance. U Podvodnice napsal první dva díly a režíroval polovinu řady. Jako druhý showrunner se přidal Anthony King, který má za sebou komediální seriály The Afterparty a Search Party a pokračování Soudní poroty.

Fanoušky žánru zaujme jméno výkonného producenta. Drew Goddard, který se na seriálu podílí přes svou firmu Goddard Textiles, napsal Monstrum (Cloverfield), režíroval Chatu v horách, za scénář k Marťanovi byl nominovaný na Oscara a vymyslel seriál Daredevil. Jeho přítomnost naznačuje, že žánrová složka tu není jen ozdoba.

Každý, kdo zná psychiatrii, si u této premisy vybaví Capgrasův syndrom, vzácnou poruchu, při níž je člověk přesvědčený, že někoho blízkého nahradil dvojník nebo podvodník. Paley v rozhovoru pro TV Insider říká, že o Capgrasovi četl zhruba ve chvíli, kdy na seriálu začínal, citový základ ale podle něj leží jinde: v dětské fobii, že přijde o mámu. Vzpomíná, jak v první třídě plakal, když měla máma sedat za volant, protože řízení považoval za nejnebezpečnější věc na světě, a když se zpozdila, předpokládal, že se stalo něco hrozného. To je dobrý klíč k celému seriálu: jde o fantazii o ztrátě rodiče, jen převlečenou do žánru.

Herci a jejich další práce

Ellen hraje Connie Britton a už samotné obsazení něco vypovídá. Pro americké diváky je Britton něco jako národní televizní máma. Proslavila ji role Tami Taylor v seriálu Friday Night Lights: moudrá, vřelá, ale pevná manželka trenéra, později školní poradkyně a ředitelka. Hrála také v první řadě American Horror Story, v seriálu Nashville jako country hvězda Rayna Jaymes, v první řadě Bílého lotosu a ve filmu Nadějná mladá žena. Má pět nominací na Emmy a dvě na Zlatý glóbus a u Podvodnice je i výkonnou producentkou.

V tom je chytrý tah. Kritička Variety Alison Herman si všimla, že Ellen jako vřelá a přísná ředitelka školy nutně připomíná Tami Taylor. Když seriál tuhle ikonickou tvář jemně změní, nefunguje to jen v příběhu, ale i v hlavě diváka, který ten obličej zná léta.

Sonnyho hraje Sam Nivola, ročník 2003, syn herců Emily Mortimer a Alessandra Nivoly. Velkou pozornost si získal loni jako Lochlan, nejmladší syn bohaté rodiny ve třetí řadě Bílého lotosu. Předtím hrál v Bílém šumu Noaha Baumbacha, v Maestrovi Bradleyho Coopera a v netflixovém seriálu Dokonalý pár. Britton i Nivola jsou tedy oba absolventi Bílého lotosu, každý z jiné řady, čehož si recenzenti pochopitelně všimli.

Z vedlejších rolí stojí za zmínku Meera Syal, britská komička, spisovatelka a herečka, jedna z autorek legendárního skečového pořadu Goodness Gracious Me, která hrála babičku v pořadu The Kumars at No. 42. V roce 2023 dostala čestné členství BAFTA. Tady hraje Sharlu, soukromou vyšetřovatelku. Sonnyho nejlepšího kamaráda hraje Maliq Johnson, známý z netflixového seriálu Grand Army a z filmu Želvy až na dno. Dále hrají Grace Brennan, Colter Lee a Mahaela Park. Ti jsou méně známí, Los Angeles Times ale právě Brennan a Leeho vyzdvihly pro jejich originální herecké výkony.

Přijetí a hodnocení

U seriálu, který je na světě dva dny, je potřeba brát čísla s rezervou. Stav k 22. říjnu 2026:

• Rotten Tomatoes: první řada má Tomatometer 89 %, ovšem jen z 9 recenzí (8 kladných, 1 záporná). Devět kritiků není konsenzus, je to první dojem.

• Metacritic: Metascore 76, rovněž z 9 recenzí. To je zelené pásmo, převážně příznivé hodnocení: kritici seriál mají rádi, ale nejsou vyloženě nadšení.

• Diváci na Rotten Tomatoes: skóre zatím není zobrazené, protože hodnocení je méně než 50.

• IMDb: číslo je v prvních dnech velmi nestabilní. Weby, které ho přebírají, ukazují rozmezí zhruba od 6 do necelých 8, takže ho zatím nebereme vážně.

• ČSFD: hodnocení je zamčené. ČSFD u seriálů odemyká hodnocení až po premiéře všech dílů první řady, takže české číslo se dozvíme nejdřív po 1. prosinci. Je to vlastně moudré pravidlo.

Co říkají kritici slovy? Robert Lloyd z Los Angeles Times napsal, že všechno je zatím tak dobře udělané, že mu nevadí, jak to skončí, protože nechce, aby to skončilo vůbec. Tónem seriál přirovnal spíš k Freaks and Geeks než ke Stranger Things. Judy Berman z TIME píše, že v době, kdy nás málokterý thriller něčím překvapí, je Phony něco opravdu nového. Ben Rosenstock z AV Clubu ho přirovnává k ranému Twin Peaks: chuť dostat se k jádru záhady je stejně silná jako požitek z toho, že se v tom svérázném světě vůbec zdržujete.

Kritičtější je Alison Herman z Variety. Její výhradu je fér zmínit: tím, že seriál Connie Britton doslova změní tvář, přichází zároveň o její plnou výrazovou sílu. A podle ní seriál vzbuzuje spíš mírnou zvědavost než palčivou touhu dozvědět se pointu.

Důležitá poznámka nakonec: kritici dostali předem jen polovinu řady. Všechny tyto recenze tedy hodnotí rozjezd, ne celek, a u mysteriózního seriálu, kde hodně záleží na rozuzlení, je to podstatné.

Čtyři pohledy na Podvodnici

Žánr. Podvodnice je hybrid. Hulu ji označuje jako mysteriózní příběh o dospívání, zatímco recenze píšou o komediální mysteriózní sérii s nádechem hororu. Každý recenzent si do ní promítá jiný vzor: Twin Peaks kvůli lesům tichomořského severozápadu a podivnému maloměstu, Collider zase připomíná příběh o „druhé mámě“, tedy Koralínu. Sami bychom přidali klasiku Invaze zlodějů těl, kde lidé také vypadají stejně, ale už to nejsou oni. Tón je ovšem jiný: lehčí, zábavnější, víc komedie než horor. Variety píše spíš o laskavé podivnosti než o tísni, což sedí k Paleyho kariéře od Marcela po Broad City.

Sociální pohled. Samoživitelka a její jediný syn mají neobvykle blízký vztah a ona je zároveň ředitelkou jeho školy. Máma a autorita jsou tedy jedna osoba. Seriál tím otevírá otázku, kterou zná každá rodina s teenagerem: co se stane, když se dítě začne osamostatňovat? Variety se ptá přímo, jestli nejde o rodinný příběh o tom, jak dospívání dělá z rodičů a dětí cizince. To je podle nás nejsilnější vrstva. Pro šestnáctiletého kluka je zcela normální, že najednou vidí mámu jinak. Seriál z toho jen dělá doslovnou, viditelnou věc.

Psychologický pohled. Je tu Capgrasův syndrom, i když ho seriál podle Los Angeles Times nikde nepojmenuje. A je tu otázka spolehlivého vypravěče: Sonny má za sebou vážný úraz hlavy, takže divák neví, jestli může jeho vnímání věřit. K tomu přistupuje velmi současný motiv. Když vám nikdo nevěří, hledáte toho jednoho člověka, který vám uvěří, i kdyby to byl někdo z okraje, třeba z internetového fóra o konspiracích. Seriál tak, aspoň v rozjezdu, mapuje tenkou hranici mezi oprávněnou intuicí a paranoiou.

Forma a obraz. Tady je seriál opravdu chytrý. Podle Variety tvůrci obličej Connie Britton jemně upravili vizuálními efekty: trochu jiné obočí, trochu jiný nos. Nic, co by křičelo, ale přesně tolik, aby to bylo znepokojivé. Kamera je často přímo v Sonnyho pohledu a premiéra podle Variety pracuje se zkresleným zvukem a obrazem, takže vnímáme svět stejně rozostřeně jako on po nehodě. Kameraman Andy Rydzewski podle Los Angeles Times pracuje s dlouhými objektivy, které lidi oddělují od prostoru, a krajina tichomořského severozápadu, lesy a mlha, tvoří rámec, který se kolem postav svírá.

Formální je i délka. Díly mají zhruba půl hodiny, což je u mysteriózního seriálu neobvyklé; většina takových sérií má hodinové díly a napětí natahuje. Tady je rytmus spíš komediální, rychlý. Robert Lloyd si všiml, že to nejlepší se často děje vedle hlavní zápletky: v chodbách školy, v drobných gestech, v tom, jak spolu teenageři mluví. Scény z večírků jsou pro něj měřítkem, jestli postavy v příběhu o dospívajících jednají na svůj věk, nebo jen tak, jak si je představují dospělí scenáristé. Podvodnice podle něj tímto testem prochází.

Celkově je seriál postavený na tom, že divák má stejný problém jako hrdina. Vidí rozdíl, ale neví, jestli si ho jen nenamlouvá.

Unikající smysl

Následující čtení jsou naše interpretace: významy, které tvůrci možná nezamýšleli, ale seriál je unese. Úplně bez spoilerů, protože nevíme, jak to skončí.

Kdo je tu vlastně podvodník? Anglický název Phony nikoho konkrétního neoznačuje. Phony může být kdokoli: máma, svět kolem, nebo i sám Sonny, který se teprve učí, kým je. Český název Podvodnice naproti tomu ukazuje prstem jasně na ni, na ženu. Překlad tu není neutrální, je to už interpretace. A je to zajímavé, protože dospívání je přesně období, kdy se mění vnímání dítěte, ale ono má pocit, že se změnil svět. Možná tedy nejde o mámu, která je jiná, ale o kluka, který ji poprvé vidí jinýma očima.

Tíseň důvěrně známého. Sigmund Freud v roce 1919 napsal esej Das Unheimliche, česky překládanou jako Tíseň nebo Děsivé. Tvrdil v ní, že nejvíc nás neděsí neznámé, ale to, co je důvěrně známé a najednou je trochu cizí: domov, který přestal být domovem. A co je důvěrně známější než mámina tvář? Pro americké publikum navíc tvář Connie Britton, a s ní celá kulturní představa o dobré televizní mámě.

Doba deepfaků. Žijeme v době, kdy se dá digitálně změnit každá tvář a každý hlas. Seriál používá přesně tuto techniku, digitální úpravu skutečné tváře, aby vyprávěl o strachu, že ten, koho vidíme, není tím, kým se zdá. Podvodnice je tak nechtěně i seriálem o nedůvěře k obrazům, ve kterých dnes žijeme.

Verdikt

Hodnotíme rozjezd, ne celou řadu. V podcastu jsme dali 7/10 s výhledem nahoru a 7,5/10. Seriál má skvělou premisu, výborné obsazení a hlavně tón, který je vtipný, něžný a znepokojivý zároveň. Riziko je jasné: u mysteriózních seriálů hodně záleží na pointě. Tvůrci ale mají za sebou Marcela a Goddard je zárukou, že žánr berou vážně. A i kdyby se celá záhada nakonec rozplynula, pořád půjde o chytrý seriál o tom, jak se z vlastní mámy stane cizí člověk. Connie Britton je v té roli hereckým i výtvarným experimentem, který stojí za vidění.

Komu ho doporučujeme: fanouškům Twin Peaks, Freaks and Geeks a Bílého lotosu. A rodičům teenagerů, kteří si občas říkají, kdo je to dítě, co u nich doma bydlí. Nebo naopak dětem, které si to říkají o svých rodičích.

Kde se dívat: Podvodnice je v Česku na Disney+. Dva díly už tam jsou, každý týden přibude další a finále bude 1. prosince. Můžete se dívat průběžně, nebo počkat a pustit si všech osm půlhodinových dílů najednou. A pak se podívejte na ČSFD, až se hodnocení odemkne. Svoje teorie nám klidně napište, ale prosíme až po finále a bez spoilerů pro ostatní.

Zdroje

• Hulu Press – Phony

• Hulu – Phony

• Explore Disney+ – Phony: Plot, Cast & Where To Watch

• Disney+ Česko

• Deadline – Hulu Picks Up ‘Phony’ To Series (srpen 2025)

• TV Insider – Phony: premiéra, obsazení, trailer

• TV Insider – Nick Paley o inspiraci seriálu

• Forbes – Phony Release Schedule (21. 10. 2026)

• Vtelce.cz – Nový seriál Podvodnice (21. 10. 2026)

• Short of the Week – Q&A s Nickem Paleym (2011)

• Rotten Tomatoes – Phony, 1. řada

• Rotten Tomatoes – recenze 1. řady (TIME, AV Club, Collider aj.)

• Metacritic – Phony

• IMDb – Phony

• ČSFD – Podvodnice

• Variety – Alison Herman: Phony Review (20. 10. 2026)

• Los Angeles Times – Robert Lloyd: Phony review (19. 10. 2026)

• Wikipedie (EN) – Connie Britton

• Wikipedie (EN) – Sam Nivola

• Wikipedie (EN) – Meera Syal

• Wikipedie (EN) – Maliq Johnson

• Wikipedie (EN) – Drew Goddard

• Wikipedie (EN) – Capgrasův syndrom

• Wikipedie (EN) – Sigmund Freud: The Uncanny

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Spousta lidí si SkyShowtime předplatí kvůli jednomu seriálu. Pak zjistí, že je tam toho víc. V tomhle dílu procházíme, co na službu přibylo za poslední dva měsíce a co se chystá, a vybíráme pět titulů pro diváka, který rád přemýšlí:

• Hamnet (Chloé Zhao), o tom, jak se ze smutku stává literatura

• Dějiny zvuku (Oliver Hermanus), o lásce, kterou nikdo nenahrál

• Possession, gotická minisérie o vlastnictví, které straší

• Země gangů (MobLand), o rodině, která funguje jako firma

• Bugonia (Yorgos Lanthimos), o tom, kdo je tu vlastně cizinec

U každého titulu probíráme hodnocení kritiků a diváků, souvislosti s dalšími díly tvůrců a herců a hlavně hledáme unikající smysl, tedy významy, které tvůrci možná nezamýšleli, ale dílo je unese. Dostanete se k Barthesovi, Derridovi i Vergiliovi, a to bez spoilerů.

Který z titulů jste viděli? Napište nám, jestli s našimi interpretacemi souhlasíte.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Norské drama Marie Sødahl je komorní film o manželství, které dostane druhou šanci ve chvíli, kdy na ni zdánlivě nezbývá čas. Kritici o něm píší skoro jednomyslně a Stellan Skarsgård v něm ukazuje, proč dnes patří k nejvýraznějším evropským hercům. Na KVIFF.TV je teď k vidění v rámci předplatného.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 22. října 2026

Kde se dívat

Naděje (v originále Håp) je na KVIFF.TV k dispozici v rámci předplatného, které začíná na 179 Kč. Bez předplatného si film můžete koupit jednotlivě od 89 Kč. Film je v norštině s českými titulky, je přístupný od 12 let a trvá zhruba dvě hodiny. KVIFF.TV ho nabízí divákům v Česku a na Slovensku (stav k 21. 10. 2026).

Nejde o novinku. Světovou premiéru měl film v září 2019 v sekci Discovery festivalu v Torontu, do norských kin přišel v listopadu téhož roku a do českých v září 2020. Je to ale přesně ten typ filmu, který v kině snadno přehlédnete a doma ho objevíte.

O čem film je (bez spoilerů)

Anja a Tomas spolu žijí skoro dvacet let. Jí je 43, jemu 59. On je uznávaný divadelní režisér, ona umělkyně, které se právě začíná dařit i v zahraničí. Mají spolu tři děti a Tomas má další tři z předchozího manželství. Zvenku je to velká, světlá oslovská domácnost a ideální moderní patchworková rodina. Uvnitř je to vztah, který se dávno usadil do souběžného života: každý má svůj svět a o podstatném se nemluví.

Den před Štědrým dnem přijde diagnóza. Anja má nádor na mozku, lékaři mluví o nevyléčitelné nemoci a o několika měsících života. Anja se rozhodne, že dětem Vánoce nezkazí, aspoň ne hned. Film pak postupuje den po dni mezi Vánoci a Silvestrem a má strukturu odpočítávání.

Režisérka přitom opakovaně zdůrazňuje, že nenatočila film o rakovině. Natočila film o tom, jestli dva lidé, kteří spolu žijí, ale už se nevidí, dokážou na sebe znovu pořádně podívat. Kritik Variety Jay Weissberg si všiml, že divák ve filmu vnímá každý dotek mezi postavami, a stejně silně i každou chvíli, kdy někdo zůstane sám a útěchu nedostane. Naděje je film o vzdálenostech v jednom velkém bytě: kdo stojí vedle koho, kdo koho obejme a kdo zůstane stát u dveří. Široký formát obrazu a měkké světlo severské zimy tuhle geometrii blízkosti a odstupu ještě zdůrazňují.

Maria Sødahl: osobní, ale ne soukromý film

Naděje je z velké části autobiografická. Maria Sødahl sama dostala diagnózu, kterou lékaři označili za smrtelnou, a film vychází z toho, čím tehdy prošla se svým mužem, norským režisérem Hansem Petterem Molandem. Pro Variety řekla, že chtěla natočit film „osobní, ale ne soukromý“. V rozhovoru pro web Hammer to Nail dodala, že se psaním čekala šest let, aby měla odstup, aby už byla „po pláči a po smutku“ a viděla v celé situaci i absurditu.

Na autentičnosti jí záleželo. Všechny lékaře ve filmu hrají skuteční lékaři a zdravotníci, kterých podle Variety oslovila kolem stovky. Její někdejší chirurg si přečetl scénář, aby ověřil medicínskou stránku. Kameramanem je Manuel Alberto Claro, dlouholetý spolupracovník Larse von Triera, s nímž Sødahl natočila už svůj první hraný celovečerní film Limbo (2010). Za ten dostala cenu za režii na festivalu v Montrealu. Naděje byla jejím návratem po devíti letech.

Zajímavé je i obsazení. Skarsgårda Sødahl oslovila jako prvního, ačkoli nehraje hlavní postavu. Sama to označila za postup „obráceně“. Teprve potom hledala Anju mezi norskými herečkami a našla Andreu Bræin Hovig. Oba herci se před zkouškami vůbec neznali a Sødahl tomu říkala rande naslepo. Skarsgård navíc znal příběh zblízka. Marii zná podle svých slov pětadvacet let a s jejím mužem natočil pět filmů.

Hodnocení a ceny

Čísla mluví překvapivě jednoznačně. Jak jsme rozebírali v předchozím díle Filmopisu, každý web ale měří něco jiného.

Sto procent na Rotten Tomatoes neznamená „film za deset“. Znamená, že všech 47 kritiků bylo spíš pro. Tady to ale potvrzuje i Metascore 87, tedy pásmo „všeobecného uznání“, kam se dostane jen malá část filmů. Kritici se tedy neshodují jen na doporučení, ale jsou i skutečně nadšení. Diváci jsou spokojení, ale méně euforičtí. Pro komorní festivalové drama je to typický vzorec. 75 % na ČSFD je u pomalého severského filmu o nemoci velmi solidní výsledek. Malý počet diváckých hodnocení na Rotten Tomatoes pak spíš než o kvalitě vypovídá o tom, jak málo lidí v USA film vidělo.

Norsko film vyslalo do boje o Oscara za mezinárodní film. Naděje se dostala do užšího výběru patnácti titulů, nominaci ale nezískala. Na Evropských filmových cenách 2020 byla Maria Sødahl nominována za režii a Andrea Bræin Hovig za ženský herecký výkon. Ceny nakonec získali Thomas Vinterberg za Chlast a Paula Beer za Undine. Na norských cenách Amanda vyhrála Andrea Bræin Hovig svou první cenu pro nejlepší herečku. Skarsgård a Sødahl byli nominováni, ale ročník ovládl film Barn Daga Johana Haugeruda.

Recenze a tip

Největší síla Naděje je v herecké souhře. Andrea Bræin Hovig má tu hlasitější roli. Její Anja je na vysokých dávkách steroidů, podrážděná, plná energie a vzápětí úplně vyčerpaná. Weissberg její fyzické napětí přirovnal k napnuté gumě. Skarsgård je její protiváhou. Tomas zpočátku nepůsobí sympaticky, není ani vřelý, ani chladný a schovává se do práce. Skarsgård ale téměř bez gest, jen pohybem očí a držením těla, ukazuje, jak prázdný ten muž uvnitř je. Sødahl je pro Variety popsala jako „zvláštní pár“: ona drobná a živá, on vysoký a flegmatický. Právě z té nesourodosti vzniká jejich chemie.

Druhou předností je humor. Film je smutný, ale není sentimentální. Najdete v něm absurdní chvíle, lékaře s různě nešikovným přístupem i přátele, kteří nevědí, co říct. Třetí jsou děti. Je jich šest, hrají je většinou neherci a žádné není jen kulisou.

Výhrady? Naděje je dvouhodinový, pomalý a komorní film, spíš pozorování než drama plné zvratů. A pro ty, kdo mají vážnou nemoc v rodině nebo nedávno někoho ztratili, může být sledování velmi těžké. Film je citlivý, ale nic nezamlouvá.

Náš tip: rozhodně ano, pro diváky Hanekeho Lásky (na kterou Sødahl podle svých slov v raných fázích myslela) a filmů Joachima Triera. A také pro každého, kdo žije v dlouhém vztahu. Pusťte si ho ve večer, kdy nikam nespěcháte, nejlépe ve dvou.

Stellan Skarsgård: herec, který emoce zadržuje

Stellan Skarsgård se narodil v roce 1951 v Göteborgu a má za sebou kariéru, která je vlastně několik kariér najednou. V sedmnácti se proslavil titulní rolí v televizním seriálu Bombi Bitt och jag a přes noc z něj byl švédský teenagerský idol. Následovala léta, na která nerad vzpomíná. Po sérii kritikou odmítnutých filmů na začátku sedmdesátých let ho podle švédských životopisných pramenů na čas ochromil strach z kamery. Uchýlil se proto do Královského dramatického divadla ve Stockholmu, Dramatenu. Začínal s malými rolemi a postupně dostával větší, hlavně u režiséra Alfa Sjöberga. S Ingmarem Bergmanem se setkal na divadle a v televizi, nikoli v jeho filmech. Hrál v Bergmanově televizní Škole žen (1983) a v jeho dramatenské inscenaci Strindbergovy Hry snů (1986). O kameře dnes mluví úplně jinak. V rozhovoru k Naději řekl, že kdysi byla nepřítelem, ale teď je to přítel a další herec ve scéně.

Zlom přišel v roce 1982 s filmem Hanse Alfredsona Den enfaldige mördaren. Skarsgård za něj dostal Stříbrného medvěda za mužský herecký výkon na Berlinale a švédskou cenu Guldbagge. Následoval vstup do mezinárodního filmu: malá role v Nesnesitelné lehkosti bytí (1988) a velitel ponorky v Honu na ponorku (1990).

Klíčovou kapitolou je spolupráce s Larsem von Trierem, se kterým natočil šest projektů od Království po Nymfomanku. Ve filmu Prolomit vlny (1996) hraje dělníka z ropné plošiny, který po nehodě skončí ochrnutý na lůžku. Skoro jen leží a mluví, a přesto jde o jeden z jeho nejsilnějších výkonů. Odtud pramení to, čemu říkáme umění tichého výkonu: extrémně blízké záběry, ruční kamera, žádné velké gesto, všechno v obličeji, v pauze a v tom, co postava neřekne. Ve stejné době hrál v norském thrilleru Insomnie a v Dobrém Willu Huntingovi. Za ten a za Amistad získal na Evropských filmových cenách ocenění za evropský přínos světové kinematografii.

Od té doby Skarsgård vědomě střídá velké hollywoodské produkce s malými evropskými autorskými filmy. Je Bootstrap Bill v Pirátech z Karibiku, Bill v Mamma Mia!, doktor Erik Selvig ve filmech Marvelu a Martin Vanger ve Fincherově Muži, který nenáviděl ženy. Souběžně točí s Hansem Petterem Molandem, se kterým ho pojí dlouholeté přátelství. Skarsgård o nich jednou řekl, že jsou „jako starý manželský pár“. Jejich film Ut og stjæle hester (2019) soutěžil na Berlinale ve stejném roce, kdy měla premiéru Naděje.

Pozdní fáze kariéry přinesla jeho nejslavnější role. Za Borise Ščerbinu v seriálu Černobyl (2019) získal Zlatý glóbus a nominaci na Emmy. Hrál barona Harkonnena v Duně. Jako Luthen Rael v seriálu Andor (2022–2025) přednesl monolog, který kritika řadí k vrcholům celé ságy Star Wars. V rozhovoru pro Vulture v říjnu 2025 prozradil, že v roce 2022 prodělal mrtvici, která zasáhla jeho paměť a řeč. Druhou Dunu a druhou řadu Andora proto točil se sluchátkem, přes které mu asistent napovídal text. Je rád, jak řekl, že „jádro hraní“ přežilo.

To se potvrdilo hned vzápětí. Za roli stárnoucího režiséra Gustava Borga v Citové hodnotě (2025) Joachima Triera získal Zlatý glóbus za vedlejší roli a Evropskou filmovou cenu pro nejlepšího herce. Film jich celkem získal šest a předtím i Velkou cenu v Cannes. Skarsgård byl také nominován na Oscara za vedlejší roli, cenu ale nakonec získal Sean Penn za One Battle After Another. Citová hodnota pak vyhrála Oscara za nejlepší mezinárodní film jako vůbec první norský film v historii. A český detail: už v červenci 2025 převzal Skarsgård na karlovarském festivalu Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.

Proč má dnes takovou pověst? Za prvé, je dlouhodobě věrný autorům, kteří mu svěřují role, v nichž se nedá schovat. Za druhé, udržel si dvojí kariéru: Hollywood mu dal tvář, kterou zná každý, a evropský film mu dal role, kde ji může použít naplno. A za třetí, jeho postavy emoce nehrají, ale zadržují. Ščerbina, Luthen, Gustav Borg i Tomas v Naději jsou muži, kteří necítí nahlas, a divák tu emoci doplňuje sám.

Unikající smysl

Ve Filmopisu vždy hledáme významy, které tvůrci možná nezamýšleli, ale dílo je unese. Následující čtení jsou naše interpretace.

Vánoce naruby. Advent je čekáním na narození, Naděje je naopak odpočítáváním k verdiktu. Film tak nevědomky převrací křesťanský kalendář a přesto nese jméno jedné ze tří křesťanských božských ctností. Tady se nabízí rozlišení naděje a optimismu: optimismus předpokládá dobrý konec, naděje je postoj, který dává smysl, i když dobrý konec jistý není. Film tohle rozlišení předvádí, aniž by o něm mluvil.

Kdo koho režíruje. Tomas je ve filmu divadelní režisér, jeho předlohou je režisér, který Skarsgårda léta obsazoval. A Skarsgårda tu režíruje Molandova žena, která mu ukazuje, jak hrát jejího muže. Žena, která byla v tom příběhu pacientkou a objektem lékařských rozhodnutí, rozhoduje o každém záběru. Film je tak i gestem převzetí kontroly nad vlastním příběhem.

Skoro stejný jazyk. Skarsgård ve filmu mluví švédsky, přestože jeho postava žije v Norsku desítky let. Sám se tomu v rozhovoru smál: norští diváci prý mají pocit, že mluví norsky, „jen s nějakou vadou řeči“. Je v tom nechtěná metafora manželství: dva lidé mluví skoro stejným jazykem, rozumějí si, ale nikdy úplně. Anja a Tomas si roky rozuměli jen napůl, protože si mysleli, že si rozumějí úplně.

Nemoc bez metafory. Susan Sontag v knize Nemoc jako metafora (1978) vyzývala, abychom nemoc zbavili symbolických významů. Sødahl dělá přesně to: trvá na medicínské přesnosti, skutečných lékařích a skutečné časové ose. Divák si ale metaforu stejně vytvoří: tlak v hlavě, který se musí uvolnit, a vztah, v němž se léta hromadilo nevyřčené. V napětí mezi realismem filmu a metaforou, kterou si do něj promítáme, leží možná jeho největší síla.

Verdikt

Naděje je tichý, přesný a hluboce lidský film o tom, že i v dlouhém vztahu se lze znovu naučit druhého vidět. Kritici jsou skoro jednomyslní, diváci spokojení. Pro Stellana Skarsgårda je to role bez kostýmu, efektů a velkého monologu, jen tvář, ticho a žena, kterou se znovu učí vidět. Kdo ho zná z Pirátů, Marvelu nebo Duny, uvidí jiného herce. Kdo ho zná z Citové hodnoty, pochopí, odkud se ten výkon vzal.

Hodnocení Filmopisu: doporučujeme. Naděje na KVIFF.TV, v rámci předplatného.

Poslechněte si celý díl Filmopisu, ve kterém o Naději a Stellanu Skarsgårdovi mluvíme podrobněji.

Zdroje

• KVIFF.TV – Naděje

• KVIFF.TV – Předplatné

• Rotten Tomatoes – Hope

• Metacritic – Hope

• IMDb – Håp

• ČSFD – Naděje (2019)

• Variety – recenze „Hope“ (Jay Weissberg, 2021)

• Variety/TrustNordisk – rozhovor s Marií Sødahl (Elsa Keslassy, 2019)

• Hammer to Nail – rozhovor se Sødahl, Hovig a Skarsgårdem (2019)

• Wikipedie (EN) – Hope (2019 film)

• European Film Academy – HOPE

• European Film Academy – Awards 2020

• FIPRESCI – vítězové Evropských filmových cen 2020

• Filmweb – vítězové cen Amanda 2020

• Wikipedie (EN) – Stellan Skarsgård

• Wikipedie (SV) – Stellan Skarsgård

• Variety – Skarsgård získal Zlatý glóbus (2026)

• Oscars.org – 98. ročník (2026)

• The Guardian – Citová hodnota první norský Oscar (2026)

• European Film Academy – vítězové Evropských filmových cen 2026

• NFI – Grand Prix pro Citovou hodnotu (Cannes 2025)

• KVIFF – Ceny za mimořádný přínos převzali Jiří Brožek a Stellan Skarsgård (2025)

• Berlinale 2019 – Ut og stjæle hester

• Susan Sontag – Illness as Metaphor (Wikipedie)

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Přeji krásný poslech našeho podcastu Filmopis.

Budeme se snažit hledat tipy, na co se zaměřit v nabídce streamovacích služeb. Času máme omezené množství a je škoda ho ztrácet na něco, co za to nestojí. Zároveň je ale pravda, že jde o náš značně subjektivní pohled. Přesto se vždy snažíme najít nějaká díla, která by jinak možná zapadla a kterým můžeme obětovat svůj drahocenný čas.

Dnes se podíváme na tři tipy z HBO Max, které nyní stojí za pozornost: jeden seriál a dva filmy.

Lanterns

Začneme seriálem Lanterns. Jde o nový DC titul z produkce HBO, který se na Maxu objevil v srpnu a celá první osmidílná řada už je venku. Showrunnerem je Chris Mundy, který dřív pracoval na Ozarku, a mezi tvůrci najdeme i Damona Lindelofa. Výkonnými producenty jsou James Gunn a Peter Safran z DC Studios.

V centru stojí dvě hlavní postavy. Kyle Chandler hraje Hala Jordana — ostříleného Green Lanterna, který se chystá do důchodu. Hal je zkušený, unavený a současně stále přesvědčený o tom, že má co předat. Naproti němu stojí Aaron Pierre jako John Stewart, bývalý mariňák a nováček, kterého má Hal zaučit. John je opatrnější, skeptičtější a přináší do příběhu jinou perspektivu. Jejich vztah mentora a žáka je jedním z nejsilnějších prvků seriálu.

K nim se přidávají další postavy. Kelly Macdonald a Garret Dillahunt se pohybují v prostředí malého městečka v Nebrasce, kde se odehrává vyšetřování brutální vraždy. Ulrich Thomsen hraje Sinestro a Nathan Fillion se objevuje jako Guy Gardner. Superhrdinská výbava je v seriálu spíš v pozadí. V popředí stojí detektivní zápletka a vztahy mezi postavami — především to, jak se Hal a John navzájem ovlivňují a co pro ně znamená předávání odkazu.

Kritici seriál většinou chválí. Na Rotten Tomatoes má 91 procent, na Metacriticu 72 bodů. Chválí se hlavně chemie mezi Chandlerem a Pierrem, přízemní detektivní tón a emotivní finále. Diváci jsou ale o poznání chladnější — Popcornmeter má jen 67 procent a na Metacriticu uživatelské skóre padá na 5,1. Někteří mluví i o review bombingu.

Zajímavá otázka je, jestli Lanterns funguje lépe jako krimi drama, nebo jako superhrdinská podívaná. Chtěli byste víc prstenů a vesmíru, nebo vám vyhovuje, že se to drží při zemi? A jak se tu projevuje rukopis Damona Lindelofa — snese to srovnání s jeho Watchmen?

Z superhrdinského detektivního příběhu teď přeskočíme k něčemu úplně jinému — k norskému rodinnému dramatu.

Citová hodnota

Film Citová hodnota od Joachima Triera, režiséra Nejhoršího člověka na světě, je na HBO Max od září. Spolu se scenáristou Eskilem Vogtem Trier vypráví o rodině, která se po letech znovu setkává v domě plném vzpomínek.

Renate Reinsve hraje Noru, divadelní herečku, která má se svým otcem komplikovaný vztah. Nora je přesná, citlivá a současně odhodlaná nepodlehnout otcovým očekáváním. Stellan Skarsgård ztvárňuje Gustava, kdysi slavného filmového režiséra, který se vrací s velmi osobním projektem. Gustav je charismatický, ale také egocentrický a zvyklý si brát, co potřebuje pro své umění. Když Nora odmítne hlavní roli v jeho novém filmu, obsadí místo ní mladou hollywoodskou hvězdu, kterou hraje Elle Fanning. Fanningova postava je outsiderem, který do severské rodiny nezapadá a přináší do příběhu jinou energii.

Inga Ibsdotter Lilleaas hraje Agnes, Norinu sestru, která se také ocitá uprostřed těchto setkání. Film se ptá, jestli lze z rodinného traumatu udělat umění, jestli je to terapie, nebo spíš vykořisťování vlastních blízkých. Dům, ve kterém se vše odehrává, přitom funguje skoro jako další postava — nositel vzpomínek a starých křivd. Herecké výkony jsou přesné a zdrženlivé, s velkou dávkou černého humoru.

Trierovi se povedlo zachytit tu neuchopitelnou pavučinu pocitů, které dokáže skutečně porozumět jen člověk, jenž si prošel jak etapou dospívání, tak zralostí a pochopením světa, které přichází na konci života. Je to jemná, téměř nepostižitelná vrstva vztahů, viny, lásky a rezignace, která se nedá snadno popsat, ale kterou film nechává promluvit skrze pohledy, ticha a zdánlivě banální setkání.

Film má výborná hodnocení. Rotten Tomatoes 95 procent, Metacritic 86, ČSFD kolem 76 procent. Kritici chválí zdrženlivost a přesnost hereckých výkonů. Film získal Velkou cenu v Cannes a také Oscara za nejlepší mezinárodní film.

Pokud jste viděli Trierovy předchozí filmy, určitě se nabízí srovnání — je Citová hodnota lepší, nebo horší než Nejhorší člověk na světě? A jakou roli v příběhu hraje dům jako nositel paměti?

Na závěr dnešního podcastu tu máme brazilský politický thriller, který je na Maxu teprve čerstvě.

Tajný agent

Tajný agent od Klebera Mendonçy Filha se na HBO Max v Česku objevil začátkem října. Film se odehrává v Brazílii roku 1977, v době vojenské diktatury. Wagner Moura hraje Marcela, technologického experta, který přijíždí na útěku před minulostí do města Recife právě v době karnevalu. Marcelo se chce znovu setkat se svým synem, ale brzy zjistí, že ho někdo sleduje a že město zdaleka není tak bezpečným útočištěm, jak doufal.

Mouraova postava je paranoidní, opatrná a současně odhodlaná ochránit to, co mu zbylo. Kolem něj se pohybují další postavy, mezi nimi Maria Fernanda Cândido, Gabriel Leone nebo Alice Carvalho. Film propojuje paranoidní thriller s atmosférou 70. let, karnevalovou euforií a místy až groteskními, bizarními momenty. Pracuje i s pozdějšími dějovými rovinami, ve kterých se minulost znovu skládá z nahrávek a archivů. Je to současně politický thriller, pocta žánrovým filmům 70. let a úvaha o kolektivní paměti.

Kritici jsou nadšení — Rotten Tomatoes 98 procent, Metacritic 91. Wagner Moura dostal cenu za herecký výkon v Cannes a film má několik oscarových nominací. Čeští diváci jsou ale chladnější, na ČSFD má film kolem 68 procent. Někteří si stěžují na délku, pomalé tempo a roztříštěné vyprávění.

Proč kritici film milují, zatímco část českých diváků je rezervovanější? Je to délkou, kulturním kontextem, nebo očekáváním klasického špionážního filmu podle názvu? A jak film pracuje s humorem a bizarností uprostřed teroru diktatury?

To byly dnešní tři tipy z HBO Max: seriál Lanterns, film Citová hodnota a Tajný agent. Každý z nich nabízí něco jiného — od detektivního superhrdinského příběhu přes rodinné drama až po politický thriller z doby diktatury. Žádný z nich není jednoznačně „pro všechny“, ale každý má něco, proč se na něj podívat.

Pokud jste některý z nich viděli, nebo se chystáte, dejte nám vědět, jak vám sedl. A pokud máte tip na další titul, který by stál za pozornost, napište nám.

Díky za poslech a mějte se hezky.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Přepis podcastu

A: Dobrý den, tady Filmopis, podcast o filmech a seriálech, které stojí za čas. A dneska trochu netradičně: nebudeme doporučovat žádný konkrétní film. Budeme mluvit o číslech, která u každého doporučení čtete.

B: Protože v každé naší epizodě zazní věty typu: na Rotten Tomatoes má devadesát jedna procent, Metascore sedmdesát dva, na IMDb sedm celých osm a na ČSFD šedesát osm procent. A posluchači se nás oprávněně ptají: co to vlastně znamená? Je devadesát jedna procent lepší než sedm celých osm?

A: Odpověď zní: to nejde přímo porovnat. Každé z těch čísel měří něco jiného. Jedno počítá, kolik kritiků bylo spíš pro. Druhé dělá vážený průměr známek. Třetí sbírá hlasy milionů diváků a čtvrté je česká komunita, která má svůj vlastní vkus.

B: Takže dnes projdeme čtyři hlavní weby, řekneme si, jak se u nich číslo rodí, kde má slepá místa, a na konci si dáme malý návod, jak ta čísla číst dohromady. A jako vždycky přijde i chvilka unikajícího smyslu: co to vlastně znamená, když se vkus převádí na procenta.

1. Rotten Tomatoes: procento palců nahoru

A: Začneme tím nejslavnějším a nejčastěji špatně chápaným číslem. Rotten Tomatoes, česky doslova Shnilá rajčata. Jejich hlavní ukazatel se jmenuje Tomatometer.

B: A tady je první a nejdůležitější věc celé epizody. Tomatometer není známka. Je to podíl kladných recenzí. Web sám píše, že skóre představuje procento recenzí profesionálních kritiků, které jsou pro daný film nebo seriál pozitivní.

A: Funguje to tak, že každá recenze dostane jen jednu ze dvou nálepek: čerstvá, anglicky fresh, nebo shnilá, rotten. Nic mezi tím. Když kritik napíše vlažnou recenzi za tři hvězdy z pěti, musí se rozhodnout, jestli je spíš pro, nebo spíš proti. Rotten Tomatoes ve své nápovědě přiznává, že stejná známka může jednou skončit jako čerstvá a jindy jako shnilá, podle toho, jestli recenzent vyzněl smíšeně pozitivně, nebo smíšeně negativně.

B: A pak se jednoduše spočítá, kolik procent recenzí bylo čerstvých. Když je to šedesát procent a víc, film dostane červené rajče a je fresh. Pod šedesát procent dostane zelenou rozpláclou skvrnu a je rotten.

A: Kdo jsou ti kritici? Nejsou to náhodní lidé z internetu. Musí to být takzvaní kritici schválení pro Tomatometer: novináři, filmoví publicisté, ale dnes i podcasteři a youtubeři, kteří splní pravidla webu. A mezi nimi je užší skupina Top Critics, tedy nejvýznamnější kritici a redakce. O ten status se nedá požádat, vybírá je interní tým a poradní sbor profesionálních kritiků.

B: A z toho vychází i odznak Certified Fresh. Aby ho film dostal, potřebuje Tomatometer aspoň sedmdesát pět procent a mezi recenzemi aspoň pět od Top Critics. A k tomu minimální počet recenzí: u filmu v širokém uvedení osmdesát, u limitovaného uvedení a u streamovacích filmů čtyřicet. U seriálů se odznak dává jen jednotlivým řadám a každá potřebuje aspoň dvacet kritiků, z toho pět Top Critics.

A: A teď ta past, kvůli které celou epizodu děláme. Devadesát pět procent neznamená, že je film za devět a půl z deseti.

B: Pojďme na to s myšlenkovým pokusem. Představte si film, o kterém všech sto kritiků napíše: je to slušné, dá se na to koukat, tři hvězdy z pěti, spíš doporučuji. Ten film bude mít Tomatometer sto procent. A teď jiný film, který čtyřicet kritiků označí za mistrovské dílo a šedesát ho nesnáší. Ten bude mít čtyřicet procent a je shnilý.

A: Takže Tomatometer neměří, jak moc je film dobrý. Měří, jak široká je shoda, že se dá doporučit. Vlažný konsenzus může skončit výš než vášnivé dílo, které rozděluje.

B: Rotten Tomatoes kdysi k procentu ukazoval i průměrnou známku kritiků na stupnici do deseti, a ta byla pro pozornější čtenáře nejcennější. Podle britského webu Film Stories ji ale web na jaře 2025 ze stránek odstranil. Takže dnes je ten binární palec ještě hrubší nástroj, než býval.

A: Pozor taky na malé vzorky. Pamatujete si z naší epizody o SkyShowtime seriál Possession? Ten měl na Rotten Tomatoes sto procent. Jenže ze sedmi recenzí. Sedm lidí, kteří se shodli, není konsenzus kritiky, je to první dojem. Rotten Tomatoes u seriálů ukazuje skóre řady už od pěti recenzí, takže takové stoprocentní seriály vídáte často.

Popcornmeter a divácké skóre

B: Hned vedle rajčete je na stránce kyblík popcornu. To je divácké hodnocení, kterému se dřív říkalo Audience Score a od srpna 2024 nese název Popcornmeter.

A: Princip je podobný: zase je to procento, ne průměr. Diváci dávají hvězdičky od půl hvězdy do pěti a za pozitivní se počítá hodnocení tři a půl hvězdy a víc. Když takhle film ohodnotí aspoň šedesát procent lidí, je kyblík plný a svítí nápis Hot. Pod šedesát se kyblík převrhne a je Stale, tedy okoralý.

B: A je tu ještě jedna důležitá věc, ověřená hodnocení. Od května 2019 Rotten Tomatoes u filmů v amerických kinech ukazuje přednostně skóre od lidí, u kterých umí ověřit, že si opravdu koupili lístek. Typicky přes Fandango, prodejce vstupenek, který patří do stejné skupiny.

A: A proč to zavedli? Kvůli review bombingu. To je koordinovaný útok, kdy skupina lidí hromadně zasype film nejhoršími hodnoceními, často z ideologických důvodů a často dřív, než ho vůbec viděli. Slavný případ byl Captain Marvel na začátku roku 2019. Ještě před premiérou se pod filmem hromadily negativní, často misogynní komentáře. Rotten Tomatoes tehdy zrušil komentáře před premiérou a o pár měsíců později zavedl ověřená hodnocení.

B: Jenže háček: ověřit se dá jen nákup lístku v amerických kinech. U seriálů a streamovacích filmů, tedy přesně u toho, o čem my většinou mluvíme, ověření nefunguje. A tam vidíte skóre ode všech.

2. Metacritic: vážený průměr se semaforem

A: Druhý velký web je Metacritic. A ten funguje úplně jinak. Jeho hlavní číslo, Metascore, je na stupnici od nuly do sta a je to vážený průměr známek.

B: Jak to přesně probíhá? Redakce Metacriticu projde vybrané publikace, najde recenze a každou převede na stupnici nula až sto. Takže čtyři hvězdy z pěti se stanou zhruba osmdesátkou. A když kritik žádnou známku nedává, přidělí ji Metacritic sám podle celkového vyznění textu.

A: To je mimochodem dost zásadní věc. U recenzí bez známky tedy číslo určuje člověk z Metacriticu, který recenzi čte a odhaduje.

B: A pak přichází slovo vážený. Metacritic dává některým kritikům a publikacím větší váhu než jiným, podle jejich kvality a postavení v oboru. Jaké ty váhy jsou, ale nezveřejňuje.

A: A u filmů ještě jeden krok navíc, normalizace. Metacritic to sám přirovnává ke známkování podle křivky. Výsledky se roztáhnou, aby se nekupily kolem středu: vyšší skóre se posunou nahoru, nižší dolů. Metascore tedy může být vyšší nebo nižší, než by vyšel prostý vážený průměr.

B: Výsledek se pak barví jako semafor. U filmů a seriálů znamená zelená, tedy šedesát jedna až sto, převážně příznivé recenze. Od osmdesáti jedné výš je to všeobecné uznání. Žlutá, čtyřicet až šedesát, jsou smíšené nebo průměrné recenze, a červená pod čtyřicet je nepříznivé přijetí.

A: A pozor, u videoher jsou hranice přísnější. Tam je zelená až od sedmdesáti pěti. Mezi hráči a filmaři se tak čísla nedají přímo převádět.

B: A pak je tu odznak Must-See. Ten dostane film s Metascore osmdesát jedna a víc, který recenzovalo aspoň patnáct publikací. Podle Metacriticu na něj dosáhne zhruba pět procent filmů v jejich databázi. To je dobré číslo k zapamatování: osmdesátka na Metacriticu je opravdu vzácná.

A: A vedle Metascore najdete ještě uživatelské skóre, to je na stupnici od nuly do deseti s jedním desetinným místem. Do Metascore se nezapočítává, je to zvláštní hlas diváků.

B: Takže když porovnáme: Rotten Tomatoes se ptá, kolik kritiků je pro. Metacritic se ptá, jak moc jsou kritici pro, v průměru. U stejného filmu tak klidně můžete mít devadesát procent na Rotten Tomatoes a sedmdesát na Metacriticu. A nejde o rozpor. Prostě to znamená: skoro všem se to líbilo, ale málokdo byl úplně nadšený.

3. IMDb: hlas davu, ale vážený

A: Třetí je IMDb, Internet Movie Database, která patří Amazonu. Tady už nejsou kritici, ale registrovaní uživatelé. Každý může dát titulu jednu známku od jedné do deseti, a ten titul musí mít aspoň jedno veřejné promítání, klidně i festivalové.

B: A výsledné číslo, které vidíte, není aritmetický průměr. IMDb výslovně píše, že zobrazuje vážený průměr. Všechny hlasy přijme, ale ne všechny mají stejnou váhu. A když systém zaznamená neobvyklou aktivitu, třeba organizovanou kampaň, použije jiný výpočet. Přesný postup nezveřejňuje, aby ho nikdo nemohl obejít.

A: Tomu se v angličtině říká ballot stuffing, plnění volebních uren. A funguje to oběma směry: někdo chce film potopit, někdo, třeba tvůrci nebo fanoušci, ho chce vytáhnout nahoru. IMDb tvrdí, že v rozpisu hlasů ukazuje všechny, ale do výsledku je pouští s různou vahou. Číslo se navíc zobrazí až od pěti hodnocení. Jenže u titulu s pár desítkami hlasů se ještě může rychle a výrazně měnit.

B: A pak je tu slavný žebříček Top 250. Tam se počítají jen hlasy takzvaných pravidelných hlasujících, a kdo to je, IMDb záměrně tají. Film potřebuje aspoň dvacet pět tisíc hodnocení a musí to být celovečerní film uvedený v kinech, ne televizní film, ne dokument, ne minisérie.

A: A pořadí se počítá vzorcem, který IMDb v nápovědě zveřejňuje. Říká se mu bayesovský odhad. Zjednodušeně: průměr filmu se stahuje k průměru celé databáze, a čím méně hlasů film má, tím silněji. Film s devíti celými čtyřmi od pár tisíc nadšenců tak v žebříčku nepředběhne klasiku se stovkami tisíc hlasů a průměrem devět.

B: Je to vlastně statistická skromnost. Systém říká: dokud nemám dost dat, budu předpokládat, že jsi spíš průměrný.

A: Slabé místo IMDb je ale někde jinde: kdo hlasuje. V roce 2016 publicista Walt Hickey z webu FiveThirtyEight analyzoval hodnocení seriálů a zjistil, že zhruba sedmdesát procent hodnotitelů televizních seriálů na IMDb jsou muži.

B: A ukázal to na Sexu ve městě. Seriál měl celkově sedm z deseti. Ženy, které tvořily skoro šedesát procent hodnotitelů, mu daly průměrně osm celých jedna. Muži pět celých osm. A muži taky zhruba dvakrát častěji dávali jedničku seriálům, které sledují hlavně ženy, než ženy seriálům pro muže.

A: IMDb mezitím rozpis hodnocení podle věku a pohlaví ze stránek odstranil, teď ukazuje třeba rozpis podle zemí. Ale ta lekce platí dál. Číslo na IMDb není hlas lidstva. Je to hlas lidí, kteří na IMDb hodnotí. A to je specifická populace.

4. ČSFD: česká hvězdičková republika

B: A teď k nám. Česko-Slovenská filmová databáze, ČSFD. Založil ji v roce 2001 Martin Pomothy a pro spoustu lidí je otázka „kolik to má na ČSFD“ součástí rozhodování, jestli jít do kina.

A: Systém je na první pohled nejjednodušší ze všech. Uživatel dá filmu nula až pět hvězdiček, přičemž nula hvězdiček se tu jmenuje odpad. Každá hvězdička má hodnotu dvaceti procent. Tři hvězdy jsou šedesát procent, pět hvězd sto procent, odpad nula. A výsledné procento je průměr těch hodnocení.

B: Takže na rozdíl od Rotten Tomatoes je procento na ČSFD opravdu průměrná známka, jen převedená na procenta. Sedmdesát šest procent na ČSFD je zhruba tři celé osm hvězdičky v průměru. Úplně jiná veličina než sedmdesát šest procent na Rotten Tomatoes.

A: A barvy: červená je pro filmy nad sedmdesát procent, modrá pro rozmezí zhruba třicet až sedmdesát a černá pro ty, které propadly pod třicet. Barvu ale film dostane, až když ho ohodnotí aspoň dvacet lidí. Do té doby je šedý.

B: A ČSFD má jednu zajímavou ochranu. Podle pravidel, která citoval Český rozhlas, se hodnocení nového uživatele začnou počítat do výsledného procenta, až když ohodnotí prvních dvě stě filmů. A za den jich nesmí ohodnotit víc než sto.

A: Proč? Kvůli falešným účtům. V roce 2019 o tom mluvil sám Pomothy na Vltavě. Popsal, jak se před premiérami objevují skupiny účtů, které hromadně dávají filmu plný počet, aby se skóre aspoň na pár dní zvedlo. A recenzentka iROZHLASu si všimla, že takové účty měly ohodnoceno jen o málo víc než dvě stě filmů, tedy přesně ten limit.

B: Takže i hvězdičky mají svůj černý trh.

A: A pak tu je otázka vkusu. ČSFD je komunita a komunita má svůj profil. Kritik Kamil Fila tehdy pro Rozhlas řekl, že na ČSFD vzniká masový vkus a hodnocení je tam vlastně velmi předvídatelné. Z naší praxe: čeští uživatelé bývají přísnější k pomalému festivalovému filmu a velkorysejší k žánru, který je baví.

B: Pěkný příklad je brazilský Tajný agent z naší HBO epizody. Kritici v zahraničí byli skoro jednomyslní: Rotten Tomatoes devadesát osm procent, Metacritic devadesát jedna. Na ČSFD má šedesát osm procent a uživatelé si stěžují na délku a pomalé tempo. A opačně: seriál Země gangů s Tomem Hardym má na ČSFD osmdesát sedm procent, zatímco u kritiků vyšla první řada na sedmdesát sedm procent na Rotten Tomatoes a šedesát na Metacriticu.

A: A když už jsme u komunit, krátká zmínka o Letterboxdu. To je sociální síť pro filmové fanoušky, v červenci 2026 měla podle Deadline přes třicet milionů členů. Hodnotí se tam hvězdičkami od půl hvězdy do pěti, a i tady je výsledek vážený průměr s utajenými pravidly, který má tlumit podezřelé vzorce hlasování. A jeho publikum je mladší a víc cinefilní. Hollywood dnes dokonce mluví o „generaci Letterboxdu“.

5. Jak číst čísla dohromady

B: Dobře. Teď to nejpraktičtější. Jak s tím vším naložit, když se rozhodujete, co pustit večer?

A: Pravidlo první: vždycky se dívejte, z kolika hlasů číslo vzniklo. Sto procent ze sedmi recenzí je zajímavá zpráva, ale ne verdikt. Na ČSFD si všímejte počtu hodnocení pod procentem. Šedesát osm procent z jedenácti lidí neříká skoro nic.

B: Pravidlo druhé: kombinujte Rotten Tomatoes a Metacritic. Rotten Tomatoes vám řekne, jak široká je shoda. Metacritic, jak silné je nadšení. Vysoké číslo na obou, třeba Hamnet s osmdesáti šesti procenty na Rotten Tomatoes a Metascore osmdesát čtyři, znamená, že se kritici shodují a jsou opravdu nadšení. Vysoké rajče a průměrný Metascore znamená: solidní, bezpečný, nikoho neurazí.

A: Pravidlo třetí: rozdíl mezi kritiky a diváky není chyba, je to informace. Nejčastěji ukazuje na jedno ze tří. Za prvé, žánr a očekávání. Kritici oceňují formu a originalitu, diváci chtějí, aby film splnil slib z traileru. Horory a umělecké filmy mívají velké nůžky.

B: Za druhé, fanouškovské komunity. U franšíz hodnotí hlavně ti nejzapálenější, ať už nadšení, nebo zklamaní. A za třetí, review bombing, tedy cílená kampaň.

A: Krásný příklad z naší první epizody je seriál Lanterns od DC. Kritici na Rotten Tomatoes devadesát jedna procent, Metascore sedmdesát dva. Ale Popcornmeter jen šedesát sedm procent a uživatelé na Metacriticu pět celých jedna z deseti. Technologický web Ars Technica přitom u seriálu výslovně zmiňoval review bombing. Takže u takového rozdílu se vyplatí přečíst si pár diváckých recenzí a zjistit, jestli lidem vadí seriál, nebo spíš něco kolem něj.

B: Pravidlo čtvrté: hledejte svůj vkus, ne průměr. Na ČSFD i na Letterboxdu můžete sledovat konkrétní lidi, kteří se s vámi obvykle shodují. Jeden spřízněný hodnotitel je často užitečnější než deset tisíc anonymních hlasů.

A: A jak to děláme my ve Filmopisu? U každého titulu uvádíme čtyři čísla: kritiky na Rotten Tomatoes a Metacriticu, diváky na IMDb a českou komunitu na ČSFD. Vždycky s počtem recenzí nebo hlasů a datem, kdy jsme je zjišťovali. A když se čísla rozcházejí, nesnažíme se je zprůměrovat. Řekneme vám, kde se rozcházejí a proč si myslíme, že to tak je.

B: A ještě jedna drobnost: čísla se hýbou. Tomatometer i ČSFD se mění, jak přibývají recenze a hlasy. První týden po premiéře bývá skóre nejvíc rozkolísané.

6. Unikající smysl: co znamená měřit vkus

A: A teď na chvíli od tabulek pryč. Co se vlastně stane, když vkus převedeme na číslo?

B: Začnu optimisticky. V roce 1907 publikoval statistik Francis Galton v časopise Nature krátký článek Vox populi. Na dobytčím trhu v Plymouthu tipovalo asi osm set lidí, kolik bude vážit vykrmený vůl po poražení. Jednotlivci se pletli, ale prostřední odhad, takzvaný medián, byl od skutečné váhy vzdálený zhruba o jedno procento. Skoro o sto let později z toho novinář James Surowiecki udělal knihu Moudrost davů.

A: A IMDb se na moudrost davu dokonce ve své nápovědě odvolává. Jenže háček: vůl má jednu skutečnou váhu. Film nemá jednu skutečnou kvalitu. Dav je moudrý, když odhaduje fakt. Když hodnotí zážitek, neprůměruje omyly, ale různé lidi.

B: A tady přichází na řadu Pierre Bourdieu, francouzský sociolog. V knize, která vyšla v roce 1979 francouzsky pod názvem La Distinction, tvrdí, že vkus není nevinná osobní záliba. Je to společenský znak. Tím, co se nám líbí, dáváme najevo, kam patříme, a vymezujeme se vůči těm, komu se líbí něco jiného. Jeho slavná věta zní zhruba takhle: vkus klasifikuje, a klasifikuje i toho, kdo klasifikuje.

A: A když se na to podíváme bourdieuovsky, rozdíl mezi kritiky a diváky přestane být jen statistickou odchylkou. Je to střet dvou kulturních kapitálů. Kritik, který ocení dlouhý pomalý záběr, a divák, který se u něj nudí, nehodnotí stejný předmět. Každý hodnotí jiný druh zážitku.

B: A je tu ještě jedna, možná znepokojivější vrstva. Ta čísla už jen neměří, ale taky utvářejí. Studia, distributoři i streamovací služby je sledují, používají v reklamě a v rozhodování. A sami tvůrci si začínají klást otázku, jak to bude vypadat na Rotten Tomatoes. Takže se z teploměru stává termostat.

A: Pro nás z toho plyne jednoduchá věc. Čísla jsou mapa, ne krajina. Řeknou vám, kde se lidé shodují a kde se přou. Ale to nejzajímavější často leží přesně v tom sporu. Film, který rozděluje, má obvykle co říct.

Závěr

B: Shrnuto. Rotten Tomatoes: procento kritiků, kteří jsou spíš pro, ne známka. Metacritic: vážený a normalizovaný průměr kritiků, zelená od šedesáti jedné a osmdesátka je vzácnost. IMDb: vážený průměr diváků s ochranou proti manipulaci, ale s vlastním publikem. A ČSFD: průměr hvězdiček převedený na procenta, s českým vkusem a pravidlem dvou set filmů.

A: A u všech: koukejte na počet hlasů, porovnávejte kritiky a diváky a hledejte, proč se rozcházejí. Pak vám ta čísla začnou opravdu něco říkat.

B: Pokud máte film, u kterého vám čísla absolutně nesedí, napište nám. Rádi se v některé další epizodě podíváme, proč to tak je.

A: To byl Filmopis. Díky, že posloucháte, a ať se vám dobře dívá.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Přeji krásný poslech našeho podcastu Filmopis. Já jsem Robinson a společně se budeme snažit nacházet tipy, na co se zaměřit v nabídce streamovacích společností. Času máme jen omezené množství a je dobré nestrácet jej něčím, co za to nestojí. Na druhou stranu je pravda, že vnímání audiovizuální tvorby je značně subjektivní proces.

Snažme se proto najít na každém díle něco zajímavého, kvůli čemu má smysl věnovat mu pozornost. Někteří recenzenti často hovoří o filmech s odzbrojující jistotou. Mají pocit, že vědí, které jsou špatné a které dobré. U nás bychom se něčemu takovému rádi vyhnuli. Co někomu připadá jako nesnesitelná nuda, může být pro jiného strhujícím dobrodružstvím.

Neexistuje žádný objektivní verdikt, který by říkal, toto je špatné a toto je dobré. Vnímání filmu je do značné míry ovlivněno tím, co jsme zažili, v jaké sociokulturní vrstvě se pohybujeme a jakým způsobem dokážeme interpretovat podněty z vnějšího světa. Proto pro filmopis nejsou filmy dobré nebo špatné.

Jsou tu jen takové, které nás zaujaly a ty, které nás zaujaly méně. Takový pohled mi osobně na české podcastové scéně velmi chyběl. Ale dost už řečí okolo a dejme se do dnešních dvou typů, které si rozhodně zaslouží naši plnou pozornost. První. Na východ od ráje. East of Eden. Miniserie Na východ od ráje na Netflixu.

Ambiciozní Steinbeckovská sága s Florence Pugh, která stojí za váš čas. Netflix v říjnu přinesl jednu z nejsilnějších sérií. Příběh se odehrává v kalifornském údolí Salinas a sleduje rodinu Trasků napříč generacemi. Jde o ságu o sourozenecké rivalitě, otcovské lásce nebo její absenci, svobodné vůli a temných stránkách lidské povahy. V centru stojí Florence Pugh jako Kathy,

postava, která je současně fascinující, nebezpečná a tragická. Vedle ní excelují Christopher Abbott, Mike Faist a zejména Hoon Lee v roli Lee, která dostává mnohem větší prostor než ve starší filmové verzi z roku 1955. Proč se podívat? Seriál vyniká hereckými výkony. Pugh podává jeden z nejlepších výkonů své kariéry. Krásnou kamerou a odvahou jít do hloubky.

Na rozdíl od mnoha současných streamovacích adaptací se nespokojí s povrchním převyprávěním. Zoe Kazan se snaží zachytit šíři Steinbeckova románu a současně moderněji nahlédnout na některé postavy. Výsledkem je binge-worthy, ale ne lehká podívaná, která vás bude provázet i po skončení. Slabší stránky. Tempo je pomalé a pro některé diváky může být příliš literární a ponuré.

Nejde o akční thriller ani lehkou zábavu. Pokud hledáte rychlé rozptýlení, raději sáhněte po něčem jiném. Titulky vytvořil JohnyX. Závěr. Pokud máte rádi kvalitní literární adaptace, silné herecké výkony a příběhy, které se nebojí temnoty a morální složitosti, na východ od ráje je jedno z nejlepších, co teď na Netflixu najdete. Stojí za to si na něj udělat čas.

Zna východ od ráje přejdeme k něčemu úplně jinému a přesto stejně silnému. Zatímco Steinbeckovská miniserie vás vtáhne do pomalé, atmosférické a morálně složité rodinné ságy, The Diplomat je rychlý, ostře napsaný a místy až stresující politický thriller. Pokud jste poprvní recenzi měli chuť na něco dynamičtějšího, s větší dávkou dialogů, vztahů a geopolitického napětí, máte kliku.

Čtvrtá řada The Diplomat je právě teď na Netflixu a podle kritiků i diváků patří mezi to nejlepší, co platforma momentálně nabízí. Druhý The Diplomat. Čtvrtá řada. A čtvrtá řada to jen potvrzuje. Všechny epizody jsou venku a recenze se shodují, že show se nespomaluje. Naopak. Hlavní hrdinkou je Kate Wyler, Carrie Russell, americká velvyslankyně ve Velké Británii,

která se snaží zvládat mezinárodní krize, složité vztahy ve Washingtonu i svůj komplikovaný manželský život s Halem, Rufus Sewell. Čtvrtá řada zvyšuje sásky jak v geopolitice, tak v osobních vztazích postav. K silnému obsazení se přidávají Alison Janney a Bradley Whitford. Proč se podívat? Seriál exceluje v ostře napsaných dialozích, chemii mezi postavami a schopnosti udržet napětí,

aniž by sklouzl do prázdného akčního filmu. Čtvrtá zada je podle kritiků Tom’s Guide, Radio Times, The Guardian, IGN, Roger Ebert jednou z nejlepších. Chytrá, zábavná a současně stresující. Pokud seriál ještě neznáte, začněte od první řady. Pokud ano, nová sezóna je Must Watch. Slabší stránky. Některé zvraty jsou záměrně přestřelené a pro diváky, kteří preferují stroze realistický politický thriller,

může být show místy příliš soap operová. Tempo je rychlé a vyžaduje pozornost. Jak to hodnotí ostatní? Čtvrtá řada dostává velmi vysoká hodnocení, často 4,5 až 5,5 nebo 9,10. Kritici i diváci ji označují, Závěr. Závěr. Závěr. Děkuji, že jste věnovali tomuto podcastu pozornost a brzo se těším naslyšenou.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Hope (režie a scénář Na Hong-jin) je dosud nejdražší jihokorejský film. Odehrává se v odlehlé vesnici Hope Harbor poblíž demilitarizované zóny, kde se policejní náčelník Bum-seok (Hwang Jung-min), jeho kolegyně Sung-ae (Hoyeon) a skupina lovců vedená Sung-ki (Zo In-sung) snaží čelit invazi tvar měnících mimozemšťanů. V motion capture se objevují i Michael Fassbender, Alicia Vikander a další zahraniční herci.

Film má na Rotten Tomatoes kolem 79 % a na Metacritic 67/100. Kritici ho často popisují jako nezkrotný sci-fi epos s působivým produkčním designem a záměrně staromódními vizuálními efekty, který nejlépe funguje ve chvílích, kdy se soustředí na rozpadající se lidské postavy.

Hope (2026) – kritická syntéza

Hope (režie a scénář Na Hong-jin) je dosud nejdražší jihokorejský film. Odehrává se v odlehlé vesnici Hope Harbor poblíž demilitarizované zóny, kde se policejní náčelník Bum-seok (Hwang Jung-min), jeho kolegyně Sung-ae (Hoyeon) a skupina lovců vedená Sung-ki (Zo In-sung) snaží čelit invazi tvar měnících mimozemšťanů. V motion capture se objevují i Michael Fassbender, Alicia Vikander a další zahraniční herci.

Film má na Rotten Tomatoes kolem 79 % a na Metacritic 67/100. Kritici ho často popisují jako nezkrotný sci-fi epos s působivým produkčním designem a záměrně staromódními vizuálními efekty, který nejlépe funguje ve chvílích, kdy se soustředí na rozpadající se lidské postavy.

Střet civilizací a cena nedorozumění

Jedním z nejsilnějších a zároveň nejméně okázalých témat filmu je střet dvou civilizací, které si navzájem nerozumí a jejichž první kontakt okamžitě přerůstá v násilí s důsledky pro celou komunitu. Vesnice Hope Harbor je izolovaná, hraniční, zvyklá na hrozby zvenčí (propagandistické nápisy varují před infiltrací). Když se objeví neznámá bytost, lidé reagují strachem a zbraněmi. Co začíná jako podezření na tygra nebo „příšeru“, se rychle mění v totální destrukci.

Klíčové je, že film postupně odhaluje, že násilí není jednostranné. Místní lovec Yang-bae dříve bez rozmyslu zastřelil mimozemské dítě, které považoval za zvíře. To, co lidé vnímají jako invazi a útok, je z druhé strany pomsta a zoufalá snaha chránit vlastní rodinu a komunitu. Nedorozumění – jazyková bariéra, odlišný vzhled, okamžitá eskalace – má katastrofální následky pro celou vesnici i pro příchozí. Nikdo nezíská jasné vítězství; obě strany utrpí ztráty, které se už nedají vzít zpět.

Na Hong-jin v rozhovorech mluví o tom, že chtěl ukázat, jak nedorozumění a nevědomost mohou eskalovat z lidského konfliktu do tragédie „kosmických rozměrů“. Konflikty podle něj téměř vždy vznikají z neopatrnosti nebo nehod, které se vymknou kontrole, a jakmile se situace změní na „my proti nim“, perspektiva se zablokuje.

Změna perspektivy: z útočníků na oběti, které se brání

Film začíná klasicky – divák je na straně lidí, kteří brání svůj domov před monstry. Postupně však dochází k obratu. Příšery nejsou bezmyšlenkovití útočníci; mají rodiny, hierarchii, jazyk a vlastní bolest. Když policejní náčelník spatří, co vypadá jako slzy na tváři „monstra“, nebo když se odhalí, že jde o reakci na zabití dítěte, role se prohazují.

To, co vypadá jako invaze, se začíná jevit jako první kontakt, který se tragicky zvrtl. Mimozemšťané se brání a mstí se, protože byli napadeni první. Film záměrně prodlužuje lidskou perspektivu, aby divák sám rozhodl, zda zůstane na straně lidí, nebo přejde na stranu „druhých“. V závěru se perspektiva ještě více posouvá – divák vidí události i očima příchozích a název Hope získává nový, paradoxní význam: naděje jedné strany znamená zánik naděje druhé.

Na Hong-jin o tomto přístupu říká, že chtěl dát divákovi možnost rozhodnout se sám a odejít s otázkou „Jak se k tomu filmu vlastně cítím?“. Odmítá jednoznačné odpovědi a nechává interpretaci otevřenou.

Shrnutí přístupu Na Hong-jina

Na Hong-jin v rozhovorech o Hope opakovaně zdůrazňuje několik klíčových principů. Chtěl film, který má „handmade quality“ – ručně dělanou kvalitu, kde co nejvíce akce vzniká před kamerou na skutečných lokacích a CGI se přidává až dodatečně, aby se fyzická akce a digitální prvky navzájem podporovaly.

Hlavní důraz kladl na rychlost a neustálé tempo. „Když jsme točili, to bylo to hlavní, na co jsme se soustředili. Opravdu jsme chtěli udržet tohle tempo, ten pocit rychlosti, a aby to přetrvávalo po celou délku filmu,“ říká. Příšery záměrně nejsou pomalé jako v mnoha blockbusterech – rychlost byla pro něj klíčová, aby se vymykaly tradičnímu pojetí.

Snímal převážně za denního světla, protože temné scény s příšerami už dělal a chtěl něco svěžího. Kameru s Hong Kyung-pyo stavěl tak, aby se měnil pohyb subjektu v prostoru a aby divák cítil, že je „přímo uprostřed filmu“ prostřednictvím zvuku a obrazu. Lidi zobrazoval záměrně jednoduše a plochě – jako skupinu živých bytostí s chybami – proti masivní krajině, aby vynikla jejich malost.

Chtěl také experimentovat s divákem: neustále ho nechat tápat, jestli se v dané chvíli může smát, nebo se má bát. Preferuje vnitřní, podvědomě vstřebané věci před nucenou dokonalostí a predikovatelnými rozhodnutími.

Proč režie působí odlišně a proč jsou záběry vtahující

Díky tomuto přístupu se Hope liší od leštěných hollywoodských blockbusterů. Kamera (Hong Kyung-pyo) se pohybuje plynule a s nestoudnou grácií, často v dlouhých sledovacích záběrech z úrovně postav. Vytváří tak téměř sarkastický klid uprostřed chaosu. Akce je souvislá, fyzická a rytmická – kamera se stává účastníkem děje, ne pouhým pozorovatelem spektáklu. Výsledek je hybrid precizního filmařství a nezkrotného žánrového chaosu, který i přes výhrady k efektům a délce zůstává hypnotický.

Film je polarizující, ale pro diváka, který ocení režisérský rukopis, je to silný a nezapomenutelný zážitek.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Spider-Man z Brusu nový den, 2026. Kritická syntéza Spider-Man Brand New Day, režie Destin Daniel Cretton, premiéra 31. července 2026, je čtvrtý samostatný film Toma Hollanda v roli Petra Parkera. Odehrává se čtyři roky po událostech Bezdomova. Svět na Petra zapomněl, on žije v izolaci a věnuje se Spider-Manovi na plný úvazek.

Tlak, samota a nové hrozby v něm spouštějí změny, které nemusí mít pod kontrolou. Na Rotten Tomatoes je hodnocením kolem 89 až 91%. Stovky recenzí. Koncenzus. Spektakulární akční scény propojené se zralými emocionálními linkami a holendovým procíteným výkonem. Slibný reset, který naznačuje, že Spider-Man na plátně ještě dlouho vydrží. Divácké skóre je ovšem vyšší, kolem 97 až 98% na RT.

Co kritici oceňují? Nejčastěji se chválí posun k dospělejšímu, uzeměnějšímu Petrovi. Po multiverzálním spektáklu Bezdomova se film vrací k uliční úrovni a k tomu, co dělá Spidermana výjimečným. K lidskosti, empatii a napětí mezi soukromým životem a hrdinstvím. San Francisco Chronicle film přirovnává k říši útočí. Má zralou melancholii, zatímco bezdomova měl G-Wiz thrilly původních hvězdných válek. The Playlist zdůraznuje,

že film je temný, uzemněný a nečekaně dojemný a že nachází srdce a duši Petra Parkera. Polygon mluví o zralejším Spider-manovi s chytřejším vyprávěním a uspokojivějším payoffem. Hollywood Reporter ocenuje introspektivní směr a holendovo zranitelné podání. Kretonova režie je chválena za energii a kinetiku. Někteří ji srovnávají s Raimiho érou. Která jsou většinou dobře integrovaná. Výhrady.

Hlavní kritika se týká přeplněnosti. Variety, Owen Gleiberman, film označuje za mature, ale arduous. Místy zábavný, ale také příliš dlouhý, epizodický a snažící se příliš, méně emocionálně vtahující než předchozí díly. New York Times a další upozornují, že kvůli izolaci od Neda a MJ chybí lehkost a chemie předchozích filmů. Někteří vytýkají, že se příliš staví na budoucí pokračování,

vedlejší linie se ztrácejí a tempo ve druhé polovině kolísá. Film je messy but largely successful, Washington Post. Úspěšný pokus připomenout, co dělá Spider-mana výjimečným, ale s přeplněným dějem. Celkové vyznění Kritici se shodují, že jde o solidní a v mnoha ohledech potřebný reset. Po velkolepém bezdomova se vrací k tomu, že největší bitva Spider-Mana není o záchraně vesmíru,

ale o rovnováze mezi lidskostí a superhrdinstvím. Holland podává jeden ze svých nejsilnějších výkonů, akce je na vysoké úrovni a emocionální jádro, samota, odpovědnost, růst, funguje. Zároveň je film přetížený, méně zábavný než nejlepší díly série a místy se ztrácí ve službě budoucnosti MCU. Pro fanoušky Hollanda a těch, kteří ocení zralejší tón, je to silný a zapamatovatelný díl.

Pro ty, kteří chtějí lehkost a čistotu, homecoming nebo spektákl bezdomova může působit přetíženě. V kontextu nedávných MCU filmů patří k těm lepším. Ne revoluce, ale slibný krok s právným směrem.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe