Do omrzení se oddáváme zlozvyků, ač si nenalháváme, že nám prospívají, zamilováváme se do nesprávných lidí nebo si sami opakovaně maříme příležitosti. Proč jsme nepoučitelní? Americký filozof Todd McGowan přichází s podnětnou tezí: sabotáž sebe sama není nešťastnou odchylkou od jinak rozumného úsilí o štěstí. Spíše patří k samé podstatě touhy. Patrné je to i na romantické lásce: nevybíráme si lidi, kteří nám přinášejí klid, ale toužíme po těch, kteří nás rozruší. Milujeme na druhých obtíže, jimiž přispívají k našemu životu. Jinými slovy, hledáme někoho, kdo nám rozvrátí život.Nepřesvědčivě to nezní, ale copak to není hrozné? McGowan má zato, že spíše můžeme mluvit o velkém štěstí: v takto náročné lásce totiž rozšiřujeme svůj život, svůj svět. Vyvádí nás z uzavřenosti své identity. Proto lze lásku, která nám působí tolik obtíží, nazvat také svobodou. Svobodní nejsme, když se připoutáváme ke své vůli, ale když ji překonáváme. Ideální sabotáží naší marnosti jsou pak vlastní potomci, kvůli kterým obětujeme své pohodlí a zažíváme ze života – i ze sebe – více. Z tohoto hlediska druzí nejsou mezemi našeho štěstí, ale rozšířením života, vlastně skutečnosti.Takto je sabotáž sebe sama spjatá s tím nejhodnotnějším, co máme: usilujeme-li o pravdu, chceme překročit pouhé své mínění a formulovat něco objektivnějšího, co nás přesahuje. V tomto smyslu se pojem vlastní sabotáže váže i k politice. McGowan tvrdí, že krajní hnutí měla odjakživa jednu podstatnou výhodu, kterou liberální politici a komentátoři soustavně přehlížejí. Dokážou mobilizovat přirozenou ochotu k oběti i sebedestrukci. Nepochopení liberálních elit, proč lidé volí proti svým zájmům, se potud rovná neporozumění lidské psychice: jednat proti svým zájmům je to nejpřirozenější. Liberální politika by se proto neměla omezovat na příslib většího konzumu nebo individuálního štěstí. Měla by dokázat oslovit také naši ochotu něco obětovat pro to, co nás přesahuje. Jenže jak rozlišit oběť, která nás osvobozuje, od oběti, která nás podrobuje?

Češi si stále představují politiku jako boj dobra se zlem

Není tajemstvím, že Češi chovají nedůvěru k politickým stranám. Přitom ještě v 60. letech 19. století většina české veřejnosti pohlížela na politiky jako na národní reprezentanty či dokonce ochránce národa. Tehdy existovala poměrně silná víra, že politickou prací lze dosáhnout zásadních změn v rámci monarchie.

Postoj k politiků a politickým stranám se ale začal kazit během I. republiky. Politika v meziválečném Československu byla mnohem více komunitní, než je dnešní politika. Politické strany měly nejen statisícové členské základny, ale každá měla i své odbory, záložny, družstva, tělocvičné jednoty, zpěvácké spolky. I tehdejší noviny byly výrazně politizované a spjaté s některým politickým táborem. Kdybychom se podívali na hlavní strany první republiky, zjistíme, že téměř všechny reprezentovaly poměrně konkrétní sociální skupiny: agrárníci zemědělce, sociální demokraté dělnictvo, lidovci katolické selské obyvatelstvo, národní demokraté podnikatelské a národně orientované městské střední a vyšší vrstvy. To je pro nás v době, kdy převažují tzv. catch all strany, těžko představitelné. Zatímco dnes – slovy Zygmunta Baumana - žijeme v tekuté modernitě, v souvislosti s meziválečným obdobím hovoří historikové o „organizované modernitě“. Občan tak stále více narážel na skutečnost, že úřady, samosprávy, družstva, podniky, jsou nějak propojeny se stranami. Začalo se mluvit o „partajničení“, které se stávalo stále větším předmětem kritiky, a s tím související partajní korupcí.

Ovšem na druhou stranu se nad tím vším vznášel imperativ Tomáše Garrigue Masaryka, který – ačkoli sám také používal z našeho hlediska ne úplně čisté praktiky - hovořil o politice jako o službě pravdě a morálce. Pro Masaryka byl nejdůležitější humanismus a to, co nazýval „socializací“ české politiky, tedy její zacílení na morální obrození občana. Možná tady má své kořeny představa, že politika má být bojem dobra se zlem, které se později chopil i Václav Havel a která stále přežívá v českém veřejném mínění.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Echo Porada se věnovala nejen povolební situaci, ale řešil se i prezident a jeho volební den. Petr Pavel nejprve oznámil, že kvůli dovolené vynechá komunální volby, po vlně kritiky ale obrátil a soukromým tryskáčem přiletěl z Maroka do Prahy, v domovském Černoučku odvolil a hned se vrátil na dovolenou. Napravil tím svůj přešlap, nebo jen ukázal, že význam voleb vůbec nepochopil? A kdo jeho nákladnou cestu zaplatil? Jak velký problém je, že záběry z jeho dovolené využila i společnost Orlen na svém instagramovém účtu. Český prezident se tak stal ústřední postavou propagačního obsahu polské firmy, která provozuje síť čerpacích stanic po celé Evropě.

V tomto kontextu Jiří Peňás připomíná aféru Christiana Wulffa, německý spolkový prezident rezignoval v únoru 2012 kvůli sérii skandálů spojených s korupcí a zneužíváním postavení.

Proč se z jednoho hlasování stala taková šaráda a co to znamená pro Pavlovu autoritu? Sledujte Echo Poradu, kde probíráme i volební debakl Motoristů a vítěze i poražené voleb. A dozvíte se i to, proč Dalibor Balšínek nepodepsal výzvu šéfredaktorek a šéfredaktorů českých médií.

X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Často čtu, že žijeme na počátku posthumánní, postlidské doby. Termín „humanitní vědy“ má tu lidskost už v názvu. Znamená to, že se nutně stanou naprosto irelevantními? Anebo naopak pomohou zaručit, že specificky lidský způsob vztahování se ke světu, ptaní se, vnímání přežije? O humanitních vědách se poslední dobou hodně mluví. Nebývají to ale slova, jež by humanitní vědci poslouchali s radostí. Mezi mladými lidmi podle různých měření klesá schopnost porozumět psanému textu a s tím i zájem a vůbec schopnost vnímat literaturu, jíž se některé humanitní obory zabývají. I na vysokých školách „řádí“ umělá inteligence, která může nabourat dosavadní způsob výuky. Pro některé komentátory, část veřejnosti a mnohé politiky se humanitní obory navíc staly symbolem všeho, co je na současném vzdělávání špatně. Jsou prý nepraktické, odtržené od reality života, pěstuje se na nich „soft“ věda a ideologická indoktrinace. Mladí lidé tam – jak se zdůrazňuje – „za naše peníze“ studují obory, jež společnosti nepřinášejí velký užitek a ještě ji podvracejí. O momentálním stavu i budoucnosti vysokoškolského humanitního vzdělávání debatuje redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl s politologem z Filozofické fakulty UK Pavlem Baršou, psycholingvistkou rovněž z FF UK Kateřinou Chládkovou, filozofem Jakubem Jinkem z Katolické teologické fakulty UK a anglistou Ladislavem Nagyem z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Tématem salonu Echa bude novela Stavebního zákona, která má výrazně urychlit stavební procesy, usnadnit výstavbu, zbavit se zátěže přebytečné byrokracie. Z pohledu kritiků však novela hraje do karet developerům a způsobí rozvolnění památkové ochrany a vůbec pravidel, podle kterých by se v civilizované a kulturní zemi mělo stavět. Salon tedy bude o plusech a mínusech navrhované novely, ale také, co vlastně a jak by se mělo v téhle zemi stavět.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Petr Pavel se rozhodl místo komunálních voleb jet do Afriky na rallye. Jak velká chyba to je? „Je to chyba hlavně nepochopitelná. Jestli je za tím tak strašlivá vášeň pro motorky, že mermomocí musí, tak je to spíš na psychiatra. Nicméně to otevírá precedens,“ říká Jiří Peňás. „Zásadní charakteristikou politika je, že má vizi, kterou chce prosazovat. A to jde v demokratickém režimu jen prostřednictvím voleb. Pavlovo rozhodnutí na volby se vybodnout dokumentuje to, že podstatu politiky nepochopil,“ dodává Dalibor Balšínek.

Potvrdí se po volbách vůdčí role hnutí STAN v opozici? A jak uspěje Jan Grolich? Ve Francii opět hoří ulice, nyní protesty odstartovali středoškoláci. A komu donášel bývalý šéf německé rozvědky?

Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Přátelství bývají živá v těch obdobích, kdy se společnost mění a zděděné vztahy se stávají méně stabilní. Snad bychom tedy mohli očekávat, že žijeme v době stvořené pro přátelství. Výzkumníci však sledují spíše opačný trend: s přáteli se osobně stýkáme méně často než dříve a trávíme s nimi méně času. Navíc vzniká šedá zóna důvěrnosti s chatboty. Je to už přátelství? Nebo ještě samomluva? Že současná nejistota vtrhla i do přátelství, je tím pozoruhodnější, že mnozí – i současní – filozofové zdůrazňují, jak nepatřičné je chápat přátelství převážně jako vztah dvou lidí, kteří si poskytují oporu a zpravují se o svých citech. Přátelství bylo naopak tradičně chápáno také jako vztah s politickým rozměrem.

Již Aristotelés zdůrazňuje, že přátelské vztahy se pojí s dobrým životem, který nelze odmyslet od obce. Proč je ale zrovna přítel tak podstatný? Je mým svědkem. Umožňuje mi se v druhém zahlédnout, a tím reflektovat sebe sama. Přítel je mým druhým já – a to druhé já potřebuji, abych vůbec mohla být jedním já. To je definice, na niž navazovaly generace myslitelů. Hannah Arendtová, která se sama vyznačovala velkým talentem pro přátelství, v tomto smyslu zdůrazňuje, že přítel mě učí vidět tentýž svět jinak a umožňuje mi proto chápat pluralitu a porozumět lépe světu, který sdílíme. Kde přátelství umlká, slábne i schopnost vidět společný svět očima druhého a snášet jeho odlišnost. I německo-jihokorejský autor Byung-Chul Han poznamenává v knize Bez respektu (2026), že přátelství nám umožňuje otevřenost: učit se trpělivosti a dávat druhému čas. Bez této základní štědrosti nemůžeme žít dobrý život, ani jako jednotlivci, ani jako společenství.

Jenže přátelství je i riskantní. Proměňujeme se v něm – a řecko-americký filozof Alexander Nehamas zdůrazňuje v knize O přátelství (2016), že ne vždy k lepšímu. Především však ukazuje, jak přátelství – a potažmo všechny blízké vztahy, které nás konstituují zevnitř – mohou měnit nejen budoucnost, ale i význam minulosti. Když se blízké vztahy rozpadnou, najednou hodnotíme nově i sdílenou minulost: co jsme dříve vnímali jako humor, který jsme oceňovali, se dnes jeví jako výsměch. Co jsme interpretovali jako velkorysost, je najednou manipulace, a v prožitých rocích vidíme promarněný čas. Jak jsme se s někým takovým vůbec mohli bavit? Rozpad vztahu přepisuje minulost, mění přítomnost a proměňuje naši budoucnost. Ale také by nás mohl upomenout na to, jak členitý je život -– i každý člověk – a že bychom sklonu udusat minulost jedním hlediskem měli odolávat.

Josef II. položil základy moderního státu a umřel zklamán.

Reformy císaře Josefa II. představují mezistupeň mezi pozdně stavovským modelem státu a liberální občanskou společností. Ovšem josefinské zrovnoprávnění poddaných ve smyslu „státních občanů“ nemá nic společného s liberálním konceptem politických práv občanů. Stále přetrvává víra v neomylnost autoritativního státu. Základem legality není demokratický souhlas těch, kterým panovník vládne, ale panovníkova vůle konat dobro, která se řídí osvícenskou racionalitou.

Josef II. byl přesvědčen, že má-li stát má přímo spravovat obyvatelstvo, nesmí být příliš omezován tradičními privilegii šlechty nebo církve. Člověk nebyl v jeho očích poddaným vrchnosti, ale poddaným státu a panovníka. To byla velmi důležitá změna. Ve středověkém a raně novověkém pojetí stál mezi panovníkem a obyvatelstvem celý systém zprostředkujících korporací: šlechta, církev, města, cechy. Josef II. se snažil jejich význam omezit a vytvořit přímý vztah: panovník – státní úředník – obyvatel. V tomhle byl skutečným architektem modernizace.

Josef II. vycházel z přesvědčení, že má-li správa efektivně vykonávat vůli absolutistického panovníka, tak musí být centralizovaná. Proto posiloval centrální úřady ve Vídni, sjednocoval správu, omezoval zemské autonomie, a taky podporoval němčinu jako úřední jazyk. Nešlo o žádnou germanizaci v dnešním národním smyslu. Němčina měla být především praktickým jazykem jednotné administrativy.

Ovšem mnoho reforem narazilo na odpor šlechty, církve, uherských stavů i obyčejných lidí. Zrušení roboty a její nahrazení peněžní dávkou a větší vyrovnání daňového břemene mezi vrstvami obyvatelstva, omezilo privilegia šlechty. Byrokratizace a centralizace podkopala moc stavů. A obyčejným lidem rozbil srozumitelný svět, ve kterém žili po generace. Extrémním příkladem bylo třeba nařízení, že místo rakví se má pohřbívat v pytlích, protože je to efektivnější a lacinější, šetří to dřevo, tělo se rychleji rozloží. Z racionálního hlediska měl pravdu, ale chyběla empatie.

Opozice vůči jeho reformám byla nakonec velmi silná a kdo ví, jak by to celé dopadlo. Ale v roce 1789 propukla Velká francouzská revoluce, která se přenesla i do Rakouského Nizozemí – tedy dnešní Belgie. Josef II. umíral otřesen, nemocný a rezignovaný. Sám si nakonec stihl napsat i epitaf: „Zde leží Josef, který ztroskotal ve všem, co podnikl“.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Echo Porada se dnes věnovala odkazu Václava Havla a jeho roli v české politice po roce 1989. Mluvili jsme o jeho vstupu do politiky i o tom, jestli bylo pro pozdější vývoj dobře, že se po Sametové revoluci stal prezidentem. Jeho prezidentství i život definovaly ženy, myslí si Daniel Kaiser i Jiří Peňás. Ten dodává, že prezidentstvím řešil i svou privátní situaci. Byl Havel významnější politik, nebo umělec a je na místě mu vyčítat, že nikdy nepodrobil kritice podporu americké válečné politice?

Velký spor se vedl o to, kdo má po roce 1989 řídit ekonomickou transformaci. Lidé z podnikové a ekonomické praxe měli ambici převzít vedení změn, nakonec ale dostali přednost akademici z Prognostického ústavu. Z této perspektivy mohli mít Andrej Babiš a lidé z jeho okruhu pocit, že jim byla po revoluci jejich role „sebrána“ a že se k moci symbolicky vrátili až po roce 2014, tentokrát prostřednictvím demokratických voleb.

Sledujte Echo Poradu s Daliborem Balšínkem, Danielem Kaiserem a Jiřím Peňásem.

X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Z polistopadových osobností dosud jen Václav Havel dosáhl ve veřejném životě takového postavení, aby se široce vzpomínalo jeho nedožitých kulatých narozenin. Pátého října by Havlovi bylo 90 let. A přestože odešel už před patnácti roky, jeho odkaz nebo možná domnělý odkaz zůstává přítomen ve veřejném prostoru. Je to požehnání, nebo naopak defekt? Kdyby se v prosinci 1989 nestal prezidentem, byl by dnes český veřejný prostor svázanější – nebo paradoxně naopak otevřenější?

Diskutovat do Salonu Echa přišli Alexandr Vondra, místopředseda ODS a do roku 1992 pravá ruka prezidenta Havla, bývalý místopředseda téže strany Jan Zahradil, který však z ODS vystoupil a v současnosti má blízko k Motoristům. Protože byl nemocný, tak jenom on-line byl s námi Jiří Maryško, herec a předák motorkářského Havloids Memorial Clubu. V něm jsou sdruženi i někteří další herci nebo novináři.