Přemýšlím, jestli obecná umělá inteligence nebude spíš výsledek spolupráce mnoha AI agentů než vlastnost jednoho modelu. Vycházím z incidentu OpenAI na Hugging Face a z hypotézy Patchwork AGI od Google DeepMind a srovnávám to se včelím rojem i s tím, jak funguje lidstvo. Zmiňuju i to, proč je to dnes drahá cesta a že se modely pořád neumí učit ze zkušenosti, tak mi napište do komentářů, jak to vidíte vy.

Mám pocit, že se z umělé inteligence stává geopolitické téma, a v tomhle díle o tom přemýšlím nahlas, i když nejsem politolog. Beru to přes incident agentů OpenAI na Hugging Face, odchod výzkumníka z Anthropicu a esej Daria Amodeie o zpomalení vývoje: podle mě už nejde o to, jestli agenti můžou být nebezpeční, ale do jaké míry, a teorie her tlačí státy do závodů ve zbrojení jako za studené války. Zajímá mě, jak to vidíte vy, tak mi napište do komentářů

AI nám slibuje úspory času i peněz, jenže v číslech je často nevidím, ani u sebe. V tomhle díle se zamýšlím nad tím, proč se ušetřený čas přelije do kvalitnější práce, na příkladu mých školení ukazuju, jak z mikrozlepšení vzniká lepší služba za stejné peníze, a proč si i tak musíme určit hranici „good enough“. Když hodnotíte přínos AI jen podle toho, jak dlouho úkol trvá, můžete přehlédnout to podstatné.

Pod videi s 3D modely vytvořenými pomocí AI se strhla lavina odmítavých komentářů. Zamýšlím se nad tím, proč AI vyvolává tak silné emoce, jak podobnou fází prošli programátoři a proč se profese založené na digitálním řemesle budou muset proměnit. Nejde jen o kvalitu výstupů nebo budoucnost práce – AI nám sahá také na profesní identitu, kterou jsme si roky budovali.

Nedáváme agentům příliš malé úkoly? Po jednom grilování s kamarády CTOs a AI evangelisty v softwarových firmách mi došlo, že většinu věcí zbytečně řeším do detailu, místo abych agentům dal ambiciózní cíl a nechal je makat klidně přes noc. Společně se podíváme na subagenty, LLM as a judge a na to, proč je teď ideální čas využít štědrá předplatná naplno.

AI a agenti mi práci opravdu zrychlili, jenže objem práce mi místo poklesu narostl, protože se otevřely možnosti, o kterých se mi dřív ani nesnilo. V dnešním Coffee Breaku přiznávám, že FOMO z toho mám i já: každá moje automatizace mi přijde nedotažená, protože od vylepšení mě vždycky dělí jenom jeden prompt. Návod nedávám, ale mluvím o dvou věcech, které mi agenti nenafouknou (willpower a hlavu zahlcenou přepínáním kontextu), a o tom, proč si definition of done musím zadat sám.

V dnešním Coffee Breaku přemýšlím nahlas nad tím, jestli jsou kódovací agenti jenom mezizastávka. Rozvíjím myšlenku otestovatelné entity: pokud dokážu kus softwaru ověřit ze všech stran, přestává mě zajímat, jak vypadá uvnitř, a rovnou se ptám, jestli je naše dnešní syntaxe vůbec optimální pro jazykové modely. Ve druhé půlce přenáším stejnou logiku na uživatelské rozhraní a řeším, jestli klasické dashboardy a klikátka nenahradí chat a UI, které mi agent vygeneruje jednorázově až ve chvíli, kdy ho potřebuju.

V dnešním Coffee Breaku se zamýšlím nad zajímavým tvrzením Borise Černýho, autora Claude Code z Anthropicu: když vyjde nový AI model, zkuste smazat své skilly, Claude.md a konfigurace a nechte model, ať si poradí sám. Rozebírám, proč je spousta našich configů jen berlička na nedokonalost modelů, kdy dává smysl je osekat a jak přistupovat ke skillům jako k živým dokumentům, které se musí vyvíjet spolu s modely.

V dnešním díle se zamýšlím nad fenoménem Shadow AI, tedy nad tím, že když firma svým lidem AI nedá, oni si stejně najdou vlastní nástroje a firemní data pak putují bůhvíkam. Rozebírám, proč se to nedá vyřešit prostým zákazem, proč celá rovnice není jenom o bezpečnosti dat, ale i o náskoku konkurence, a jak vlastně funguje ten řetězec důvěry, na kterém dnešní svět stojí. Hrozně mě zajímá, jak tenhle fenomén řešíte vy u vás ve firmě.

V tomto díle Coffee Breaku se s vámi zamýšlím nad konceptem Loop Engineering, o kterém se poslední dobou hodně mluví na sociálních sítích. Rozebírám jeho pět základních stavebních kamenů (automatizace, skilly, pluginy a konektory, subagenti a Git worktrees) i state management a ptám se, jestli si to zaslouží vlastní pojem, nebo jde o snahu, kterou tady máme už dlouho. Sdílím taky, jak se sám snažím dostat sebe jako člověka co nejvíc mimo smyčku a nechat agenty pracovat autonomně.